Esculturas en Piedra

Čt 28.7. El Divisadero, Ocotal, 643 m.n.m. (Nikaragua) – u silničky kousek od Esculturas en Piedra, 1450 m.n.m (Nikaragua)

Kuba stráví snad celé dopoledne v bazénu. Děti se snaží celý bazén, který má na délku asi 20 metrů, přeplavat pod vodou. Všem se to postupně povede, Týna dokonce uplave bazén a půl.

Venkovní jídelna, kde jsem mohla večer cvičit, kam se dá schovat za deště …

Bazén jen pro nás.

Ráno dostaneme od paní provozní asi dvacet velmi zralých banánů k těm deseti zralým, co už máme. Upeču z pěti z nich banánový chlebíček z dvojnásobného množství surovin (recept najdete ZDE) než obvykle. Banány už nám začínají lézt i ušima. Mám pocit, že se jim ve zdejším klimatu daří víc než dost a místní už prostě nevědí, co s nimi a smaží je místo brambor jako hranolky i jako chipsy.

Když máte moc banánů, upečte banánový chlebíček.

Jenže tím, že upeču banánový chlebíček, zapomenu upéct slíbené párečky v těstíčku, což se později ukáže jako problém. Po desáté odjíždíme z kempu. V městečku Ocotel vyzvedneme peníze, koupíme pár rajčat, nakoukneme do sekáče, jestli nemají nějaké hezké šaty pro mne, ale nemají. Nevím, jestli se mi to nezdá, ale přijde mi to tu zase trochu drahé. Za zhruba kilo rajčat platím 70 cordob tj. asi 50 Kč. Ceny nemají nikde napsané, váhy mají prodejkyně u stánků značně primitivní a já mám pocit, že mne jako velkou bílou (zrzavou) cizinku trochu šidí.

Vymyslela jsem, že přejedeme kousek za městečko Estelí do Přírodní rezervaci Tisey-La Estanzuela, kde by mělo být možné si trochu protáhnout nohy a ujít jeden dv akilometry v přírodě, což nám už některým hodně chybí.

Děti mají hlad, hlavně Joli, která se těšila na ty párečky v těstíčku. Banánový chlebíček jí nechutná, banány taky ne, žádné jídlo, co máme v autě jí nechutná. Už se pomalu začínáme hádat, ale zachrání nás pekárna, kterou děti zahlédnou z okna. Zastavujeme u ní, kupujeme nějaké základní bulky, pizza housky a pečivo plněné masem. Oběd je tak hned na stole. Najíme se, zklidníme se a pokračujeme do kopců za město.

V kopcích je krásně chladno. Zatáhlo se, v dálce slyšíme hřmění, vypadá to, že bude pršet.

Zastavujeme u silnice, bereme dva batohy – jeden s větrovkami, jeden s pitím a svačinkou. Vyrážíme na procházku k sochám vytesaným do kamene. Projdeme branou, mineme stánek s pitím a pokračuje po louce plné kravinců, cestou dolů mezi tropickou vegetací, později mezi domečky a spíše zahradními rostlinami. Příroda je tu nádherná, dojdeme až pod kopec, kde už je nějaké značení, že tu bude sochy vytesané do skály. U skály, která je celá posetá reliéfy zobrazujícími zvířata a lidské postavy, potkáme jejich autora, staršího muže Alfonso Gutierreze, jak kouří čerstvě ubalenou cigaretu. Platíme mu vstupné – třicet cordob za osobu. Alfonso nás provede svým dílem, které začeltvořit před čtyřiceti třemi roky, ukazuje výhledy do dáli a různé altánky. Je to tam opravdu kouzelné. Výhledy, altánky, naivní sochařský dílka porostlá mechem i tropická vegetace kolem.

Ach ta tropická vegetace.

Za Jankem je vidět kaktus Kotulán alias pryšec trojhranný.

Kotulána možná máte doma. V Nikaragui jsme ho často viděli vysazený ve formě živého plotu.

Celková délka trasy je asi kilometr tam a kilometr zpět. Cestou k autu si Janek u stánku koupí dvě vychlazená piva, aby podpořil místní ekonomiku. Rozhodujeme se, že přespíme u silnice, na které je minimální provoz. Je tu tak příjemný vzduch, že se nám nechce nikam jezdit a cítíme se velmi bezpečně, celá oblast je turistická.

K večeři máme zase čočku, tentokrát s nějakým honduraským uzeným masem, které nikomu moc nechutná. Po večeři upeču slíbené párečky v těstíčku, aby měla Joli zítra co jíst.

Zapečené párečky pro Joli na následující den.