Přejezd do Nicarague

St 27.7. parkoviště u benzínky Texaco, El Paraíso, 762 m.n.m. (Honduras)

–  El Divisadero, Ocotal, 643 m.n.m. (Nicaragua)

Čeká nás další přejezd přes hranice. Už nejsme tak nervózní jako dřív, cítíme se jako staří mazáci. Postup na hranicích je vždy velmi podobný – nejdřív je třeba odhlásit lidi a pak auto ze státu, který opouštíme. Pak projít kovidovou kontrolou, přihlásit lidi a přihlásit auto, projet přes závoru do nového státu. Pokud je to nutné zařídit si povinné ručení do dané země, které se dá zařídit obvykle přímo na hranicích. Toto jediné je třeba si sám pohlídat, o všechny ostatní turistické taxy, poplatky za příjezd do země, za opuštění země, si na hranicích sami řeknou. Proces v zásadě není komplikovaný, ale chvíli (někdy docela dlouhou) zabere.

Noc na travnaté ploše u benzínky

Ráno připravíme pasy, potřebné dokumenty, sesbíráme poslední zbytky honduraské měny a dojedeme pár kilometrů na hranice. Poslední necelý kilometr je silnice z obou stran lemovaná parkujícími kamiony. Poznat, kde vlastně je hraniční přechod není úplně snadné, ale nakonec se nás ujmou místní muži, navedou nás na místo, kde máme zastavit a nabízejí nám své „asistenční“ služby. Slušně je odmítáme, vše zvládneme vyřídit sami. Platit někomu za to, že s námi jde od okýnka k okýnku a pomáhá nám vyplnit formuláře se nám nechce. 

Honduraské bankovky.

Řada kamionů před hranicemi.

Hraniční přechod.

Na honduraské straně přechodu je spousta kamionů i lidí, zřejmě hlavně řidičů kamionů a „asistentů“. Odhlásíme sebe i auto, což znamená přecházení mezi několika okýnky. Směníme honduraskou měnu za nikaragujskou u jednoho z mužů, který drží v ruce tlustý paklík bankovek. Pak projedeme uzounkou uličkou mezi stojící kamiony, které hranice tak trochu blokují, na nikaragujskou stranu přechodu, kde nám dezinfikují pneumatiky, což nás stojí 160 cordobas.

Když zaparkujeme až vzadu na parkovišti, hned si nás odchytí starší celník a chce nám zkontrolovat auto. Poprvé použijeme trik „Alex“, (nazvaný podle naší německé kamarádky, která nám vylíčila, jak to při kontrolách dělají) ochotně otvíráme dveře do budky, ale NEspouštíme schůdky a čekáme, co se bude dít. Celník zdola nakukuje do našeho domova na kolech, ale protože podlahu má ve výši svého břicha, moc toho nevidí a už vůbec se mu nechce dovnitř složitě (a jistě nedůstojně) lozit. Kromě toho po zběžném nahlédnutí, je mu jasné, že bychom tam mohli ukrýt zhruba dvě tuny kokainu, ale nechce se mu je mezi peřinami, bednami s potravinami a sušícími se ručníky hledat. Naštěstí nás na rozdíl od mladšího italského páru neposílají na skener celého auta.

Pak následuje běžné kolečko mezi okýnky – kovid, imigrace, celníci. Je to na dlouho – každá z úřednic si vše zas a znovu bez ohledu na předem on-line vyplněný dotazník pečlivě zapisuje do počítače. Ptají se nás na to, kam cestujeme, a také na povolání. Janek říká, že je stavební inženýr, já, že jsem vědec chemik, ale toho chemika mi naštěstí nerozumí a příště už ho radši zmiňovat nebudu.

Někdy v průběhu procesu nám znovu prohlížejí auto. Ukazujeme všechny tři děti, které mají pokyn slušně pozdravit, usmívat se a hlavně NEmluvit, a otvíráme budku bez spouštění schůdků. Opět jen nakukují dovnitř.

Tohle už je Nikaragua.

Poté jde Janek vyřídit TIP (přihlášení našeho auta) a já už jsem v autě s dětmi, které koukají na film, a píšu zápisky. Nechávám si maličké průzory v oknech a pozoruji jimi, jak celníci ostatním autům prohrabávají kufry, zavazadla, batohy. Jsem tak ráda, že jsme toho byli ušetřeni. Za necelou hodinu je Janek konečně zpět, takhle dlouho přihlašovací proces ještě nikdy netrval, takže jsme rádi, že jsme zase spolu a můžeme konečně projet přes hraniční závoru do nové země. U závory ještě platíme turistickou taxu (dolar na osobu) a za dalších dvanáct dolarů kupujeme povinné ručení.

Hurá jsme v Nikaragui. Sjíždíme dolů z kopců. Po dvaceti kilometrech projedeme městečkem, dorazíme do vybraného kempu a všechno z nás spadne. Zatímco se Janek s dětmi koupou v bazénu, já rychle uvařím k obědu těstoviny se skleněnou omáčkou a tuňákem z konzervy.

Příjezdová cesta do kempu.

Kuba naviguje Janka při couvání.

Dvaceti metrový bazén je poklad.

Je vedro, po obědě usneme, vzbudí nás odpolední deštík. Znovu se koupeme. Pak už je tma. K večeři máme zbylé kukuřičné tortily s vajíčky, guacamole, sýrem, šunkou a kečupem. Mexičana by asi kleplo, ale nám to takhle chutná.