Zpátky do Česka

Po 17.4. letadlo na cestě mezi Austrálií a Katarem - BRNO

Poslední den na cestě a zároveň první den zpátky v Česku. Dva lety jeden z Perthu v Austrálii do Doha v Kataru. Druhů z Doha do Vídně. Pak autem z letiště do té zatáčky před Vídní, které se říká Brno a kterou tak milujeme. Chudák Janek jede vlakem, protože se do auta už nevešel.

Oba lety – noční i druhý proběhnou v klidu a pohodě. Jen Qatar Airways nás trochu zklamou. Těšili jsme se na pohodlí a skvělý servis. Pohodlí tu opravdu je – dost místa na nohy. Deky, polštářky, velká obrazovka i výběr filmů a seriálů. Jen ten servis nějak pokulhává v obou letech, takže to není náhoda. Jídlo i pití v pohodě (pijeme šampaňské a rodiče v řadě před námi zase červené víno), ale letušky zapomínají odnášet odpadky, což je největší problém po obědě při druhém letu. Ale jinak vše v pořádku, hlavně, že nás bezpečně dovezli domů.

V druhém letu jsme si po čtrnácti měsících museli dávat pozor na to, co říkáme. Přišli jsme o svůj tajný jazyk, jak poznamenala Týna. V letadle v námi cestovala spousta Čechů i Slováků, kteří našim hovorům mohli rozumět. Pro všechny z nás je to velký nezvyk, protože jsme si přeci jen zvykli, že nám nikdo v okolí nerozumí.

Na letišti ve Vídni jde všechno hladce. Na prvních toaletách, které potkáme, je dlouhatánská fronta, ale my je zkušeně mineme a využijeme až ty další, kde žádná fronta není, abychom pak mohli v klidu vystát frontu na kontrolu pasů. Při té příležitosti chceme požádat o poslední razítko do pasu na téhle cestě. Při opouštění Austrálie jsme po samoobslužné kontrole pasů, požádali o razítka jednoho z celníků a ten nám je všem bez mrknutí oka zato s úsměvem dal, i když se nejednalo o běžnou proceduru (při vstupu do Austrálie jsme také razítka nedostali).

Naše pasy se tedy pyšní různobarevnými razítky z USA, Mexika, Belize, Guatemaly, Hondurasu, Nikaraguy, Kostariky, Panamy, Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile, Argentiny, Uruguaye, Japonska, Malajsie a Austrálie (kontrolovala jsem to teď ve svém pase a opravdu tam razítka ze všech těchto osmnácti zemí mám). Dnes se po dlouhé době vracíme domů a rádi bychom na uvítanou ještě jedno úplně poslední razítečko dostali. Vystojíme frontu, Janek, který jako první přijde na řadu o razítko mile s úsměvem požádá a dostane se mu klasické rakousko-uherské odpovědi „Občanům Evropské unie se razítka nedávají.“. Žádný úsměv, žádná ochota, jen pas vrácený malým okénkem ve skleněné přepážce. Vítejte zpět. Smějeme se tomu, protože to tolik vystihuje tu naši rakousko-uherskou povahu, ale i tak nás to trochu mrzí.

U pásu se zavazadly dlouho čekáme než přijedou poslední tři tašky. Všechna zavazadla jsou v pořádku. Dotáhneme je posledních pár metrů k východu z letiště. Když děti uvidí Jankova tatínka, který nás přišel vyzvednou, nechají těžké tašky taškami běží ho obejmout. Objímáme se všichni, děti jsou tak šťastné, že jsou konečně zpátky a že vidí dědečka.

Pak už jen dotáhneme tašky do auta, naložíme je, děti si sednou po dlouhé době do osobáku a radují se z toho. Janek zůstane ve Vídni, pojede vlakem, který si zarezervoval. My se rozloučíme a vyrazíme na Brno. Z auta volám svým rodičům, že už jsme zpět.

Celé ty dvě hodiny do Brna strávíme družným hovorem. Děti se dokonce samou radostí z návratu zapomenou hádat a požďuchovat.  

V Brně se vítáme s prababičkou a pak si pochutnáme na její nejlepší zeleninové polévce. Hlavní jídlo jsme žádné nechtěli. Těšili jsme se na obyčejný český chleba s (pomazánkovým) máslem a taky na české kyselé okurky.

Janka vyzvedne po sedmé večer jeho tatínek u vlaku. Když dorazí domů, jsem už tak unavená, ale ho jen pozdravím a usnu – důsledek časový posun šest hodin a noci v letadle.

Naše cesta kolem světa skončila šťastným návratem domů. Měla bych to nějak shrnout, ale nejsem shrnovací typ. Jsem ráda, že jsme zpátky zdraví a v pořádku.

To be continued…