První dva týdny po návratu

17.4. – 30.4.2023 Brno

Zvykáme si na české prostředí, vyřizujeme záležitosti na úřadech, užíváme si rodiny a stěhujeme se do vlastního.

Minulý deníkový zápis byl poslední. Naše cesta kolem světa skončila, náš život pokračuje. Zapíšu zde ještě dojmy z prvních dvou týdnů po návratu, aby bylo vidět, co vše bylo potřeba zařídit a jak jsme k tomu přistupovali. I naše první dojmy z návratu do českého prostředí po více než roce, který byl pro lidi v Česku velmi náročný. Článek je netypicky rozdělený do jednotlivých kapitol, v té poslední se věnuji tomu, jak bychom chtěli, aby tento blog pokračoval.

Tento článek píšu dva týdny po návratu a už teď cítím, že jsem toho spoustu zapomněla. Jenže jsem návratem přišla o psací morál a drajf a vůbec.

Vánoce v dubnu. To chceš.

Aklimatizace

Když jsme na Instagram dala do Stories fotku cedule s nápisem Česká republika, dostala jsme spoustu zpráv s přáním rychlé a snadné aklimatizace. Muselo to mít nějaký pozitivní vliv, protože jsme neměli žádné větší problémy se šestihodinovým časovým posunem. Když si vzpomenu, jak jsme se v New Jersey první dny budili ještě v noci a zvládli jsme se časové změně přizpůsobit vždy jen o hodinu denně, tak tentokrát jsme si zvykly hned (já bych se tedy zvykla hned i v New Jersey, kdybych nemusela vstávat s ostatními).

Hůř než nový čas jsme si zvykali na počasí a klima. První ráno po návratu nás zaskočilo olověně šedivé nebe, po prosluněné Austrálii byl den bez jediného slunečního paprsku fakt nezvyk. Teprve o víkendu se udělalo opravdu krásně – sluníčko, teplo, kytky, brouci a pylová alergie. My s Jankem jsme byli fakt rádi, že jsme si cestu prodloužili o dva měsíce nad původní plán, protože vracet se z teplých a slunných zemí do únorového Česka, to fakt nechceš. Vánoce v čudu a do opravdového jaro daleko. Česká zima s dlouhými časovými úseky bez slunce je náročná a zrovna únor je pro mne jednoznačně nejhorší měsíc ze vše dvanácti.

Občas si děláme legraci a říkáme, že jsme se tou naší cestou kolem světa chtěli při stěhování z Prahy do Brna vyhnou dálnici D1. Jenže ono to tak nějak nevyšlo. Tady Janek míří do Prahy pro věci, které jsme tam měli uskladněné.

Banánovky.

 

Bydlení

První dva týdny jsme dočasně bydleli v rodinném domě u Jankova tatínka a babičky. Děti tam zapadly jako by byly pryč 14 dní a ne 14 měsíců. My s Jankem vlastně taky. Ono se toho tam téměř nic nezměnilo, vše zůstalo při starém a to je dobře.

I tak jsme se chtěli, co nejdřív přestěhovat do vlastního, kde by nás bylo zase jen pět. Po tom roce, kdy jsme žili jen v naší malé nukleární rodince, jsme si odvykli soužití s někým jiným, takže z počátku to bylo pro nás přece jen trochu náročné být v jedné domácnosti s dalšími dvěma lidmi, kteří jsou zvyklí na svůj řád a klid. Dva dospělí a tři děti ho naruší, i když se snaží sebevíc zapadnout.

Banánovky.

Banánovky.

Už po dvou týdnech jsme přestěhovali do našeho domečku, který na nás celou dobu, kdy jsme žili v Praze a následně cestovali kolem světa, trpělivě čekal obýván postupně dvěma nájemníky. Ještě před naším příjezdem ho tchán zařídil jeho vymalování a my jsme ho nechali uklidit úklidovou firmou. Ani jedno z toho nebyla při současných cenách levná záležitost, ale byla to asi ta nejlepší investice, kterou jsme pro klidné přestěhování mohli udělat. Malíři dům nejen vymalovali, ale spravili i různé díry po háčcích a hřebících ve stěnách, takže na první pohled vypadal náš deset starý dům jako nový. Až teprve na druhý pohled, jsme si všimli drobných poškození, ke kterým za těch sedm let došlo. Vymalování a úklid nám ušetřily neskutečné množství práce a nervů, takže jsme se „jen“ přestěhovali.

Ložnice a banánovky.

Moc nábytku zatím nemáme, ale to podstatné ano – úložné prostory, kuchyň, jídelní stůl a židle. Všichni kromě Kuby spíme na provizorních postelích či matracích položených na zemi. Týna spí na matraci, kterou jsme si půjčili z palandy na našem obytném autě. Holky mají pracovní stoly, abych se na nich mohly učit. Nějaký nábytek jsme si půjčili v rodině, jednu pohovku a konferenční stolek jsme koupili z druhé ruky. Během května bychom rádi zařídili pokojíčky dětem a objednali si postel a pohovku.

Banánovky v obýváku.

Banánové krabice, ve kterých jsme měli uloženou většinu našeho nemovitého majetku, jsme už z větší části vybalili. Menší část počká v krabicích než budeme mít nábytek, kam je bude možné vybalit. Některé věci budeme posílat dál. Když jsme je před více než rokem balili, nedovedli jsme si život po návratu bez nich představit. Jenže jsme se za ten rok změnili, hlavně děti dospěly, a spolu s tím se změnily i naše potřeby. Holky si založili účty na Vinted a prodávají tam oblečení, ze kterého vyrostly nebo se jim už nelíbí, já prodávám oblečení po Kubovi a knihy po všech dětech.

Pořád něco měříme. Tady třeba hloubku skříňky na mikrovlnku. Nakonec se nám podařilo sehnat jednu, která se do skříňky vejde, ale bylo to na milimetry.

Neustálé návštěvy IKEA. Holkám zařizujeme pokojíčky prakticky od nuly. Kuba měl aspoň postel, holky jen stoly.

Jsem tak ráda, že jsme se vrátili do našeho domečku v Brně. Návrat do bytu v Praze si vůbec nedovedu představit. Pražský byt nebyl vůbec malý a několik let nám skvěle sloužil k bydlení a poté jsme z jeho prodeje financovali naši cestu a financujeme z něj i náš současný život, kdy nemáme žádný příjem. Ale za ten rok děti povyrostly a my jsme si zvykly na hodně otevřeného a svobodného prostotu kolem sebe. Kamarádka, která má za sebou podobnou zkušenost – roční cestování v obytném autě, mi říkala, že po návratu nedokázala žít městském bytě a že se celá rodina přestěhovali za město. Cítím to úplně stejně. Stísněný prostor bytu a výhled do úzké ulice by mne nyní tísnil. Jsem neskutečně vděčná za možnost žít zase v prostorném domě kousek za městem, kochat se výhledem do zahrady a mít možnost jít na procházku do lese (kam jsem ještě nešla, protože máme v vybalováním a zařizováním bydlení práce nad hlavu).

Úřady

První den po návratu jsme se dávali dohromady, ale hned ten další jsme vyrazili na úřady. Museli jsme nahlásit změnu trvalého pobytu z Prahy do Brna a přihlásit se znovu u zdravotní pojišťovny. V případě dlouhodobého pobytu v zahraničí (více než 6 měsíců) je totiž možné se odhlásit ze zdravotního pojištění, jinak by totiž bylo nutné jej každý měsíc za nás dospělé platit. Měsíční platba činí pro tento rok 2722 Kč. Když to vynásobí 14, tolik měsíců jsme byli) a pak ještě dvěma za nás dva, vyjde částka 76 216 Kč, což je už docela pálka. Děti, za které platí stát, se z pojištění neodhlašují. Po dobu, co jste z českého pojištění odhlášení, je nutné si platit cestovní pojištění. My jsme měli pro celou rodinu pojištění od TrueTraveler (https://www.truetraveller.com/), které jsme v průběhu cesty prodlužovali. Celkově nás pojištění přišlo řádově na velmi podobnou částku jako české pojištění (bylo to asi 85 000 Kč). Pojištění jsme nikdy nevyužili. V nemocnici jsme byli za celou dobu jen jednou s Jolančiným bolavých uchem a částka, kterou jsme tam zaplatili byla lehce pod limitem, od kterého pojišťovna už proplácí.

Hurá, můj mobil se podařilo resuscitovat. nebylo to zadarmo, ale stačilo vyměnit dispej.

Co, ale magistrát města Brna řeší ze všeho nejvíc, jsou platby za popelnice. Hned nás upozorňovali na nutnost je zaplatit, což mi připadá vtipné. Teď je máme zaplacené, takže můžu být v klidu a nemusím se bát, že zahyneme zavaleni odpadky, kterých je při stěhování vždycky hodně.

Změny, které se udály

Na naši cestu jsme odjížděli začátkem února 2022, v době kdy se Českem prohnala poslední pořádná vlna koronavirové infekce, a pomalu to začínalo vypadat, že svět bude zase v pořádku. Jenže ani ne tři týdny po našem odletu napadlo Rusko Ukrajinu …

Většinu naší cesty jsme tedy od příbuzných a přátel slyšeli, jak se se současnou situací vyrovnávají doma i v práci. Jak se země vyrovnává přílivem ukrajinských uprchlíků, jak se zvedly ceny potravin a energií. Upřímně řečeno jsme byli rádi, že jsme se tomu všemu neplánovaně vyhnuli a vrátíme se až po první zimě bez ruského plynu, do situace, která už bude nějak stabilizovaná.

I když jsme věděli, že v zemi přibylo asi tři sta tisíc Ukrajinců, stejně nás překvapily nápisy v azbuce na úřadech i obchodech.

Ceny potravin se zvedly značně, ale protože jsme se vraceli z Austrálii, kde bylo jídlo ještě dražší, tak jsme při prvním nákupu nezažili žádný velký šok. Druhý velký nákup už byl pro mne o hodně horší, zvlášť když mi došlo, že vůbec nic nevydělávám a jen tak nebudu a že žiji jen z úspor.

Vracíme se z prvního nákupu.

Ale došlo i k jedné velmi příjemné změně – máme nového prezidenta – generála Petra Pavla. Hrad, který byl celou dobu našeho života v Praze, kvůli bezpečnostním kontrolám obtížně přístupný se zase otevřel, a my už se těšíme, až se tam podíváme.

Rodina a kamarádi

S nejbližšími členy rodiny jsme se viděli hned během prvních dní. Děti tráví spoustu času u mých rodičů, zatímco my s Jankem se věnujeme stěhování a povinnostem spojeným s návratem do Česka. Zajeli jsme navštívit moji babičku. Vzdálenější příbuzné uvidíme na oslavě narozenin Jankovy babičky, která se bude brzy konat.

Moje babička nám nasmažila koblížky. To jsme se poměli.

Postupně se nám ozývají přátelé, ale my se jim zatím bráníme. Dokud nebudeme bydlet ve vlastním, se s nimi setkávat nechceme. I když je to tedy náročné, já bych tak ráda někam zašla, s někým se dala do řeči, otevřela láhev vína. Jenže by se tím jen oddalovala přestěhování se do vlastního a zbytečně se prodlužoval pobyt u příbuzných, kde jsme sice vítáni a máme dost prostoru, ale už se tak těšíme na své pokojíčky a ložnice, že už prostě chceme bydlet u sebe doma (třeba Joli plánovala zařízení svého pokojíčku většinu času na cestě).

Každopádně jsme na přátele připraveni. Speciálně kvůli nim jsme koupili jeden Klippan (pohovku z IKEA) z druhé ruky, aby se u nás měli kam posadit, než si koupíme pořádnou velikánskou válecí pohovku. Také jsem dnes z banánových krabic vybalila několikero sad sklenic na víno, z nichž některé byly v banánové krabici skoro sedm let – celou dobu našeho života v Praze, protože jsme na ně v kuchyni neměli místo. Tolik se těším až do nich rozlejeme víno, posadíme se na Klippany a budeme si povídat tom, co se za ten rok událo.

Co bude s blogem dál

Jako věrné čtenářky a čtenáře tohoto blogu vás jistě zajímá, co bude se stránkami dál. Sama za sebe bych chtěla napsat, že mám nějaké plány, ale vůbec nevím, kam mne život zanese, jak se to vyvine s prací a rodinou, takže nechci nic slibovat. Jedno je jasné, deníkové zápisy skončili a už nebudou pokračovat. Rádi bychom s Jankem oba sepsali články zabývající se jednotlivými tématy jako přeprava auta přes oceán, škola, vaření apod. Myslím, že by se hodily i články shrnující dojmy z jednotlivých zemí nebo částí světa (USA, Mexiko a Střední Amerika, Jižní Amerika, Austrálie) a články, ve kterých se objeví seznam míst, která na nás udělala největší dojem.

Brněnský křest druhého dílu Mexikopedie v brněnské pobočce knihkupectví Booktheraopy.

Eva Kubátová, autorka Mexikopedie.

Eva a my.

Bude kniha?

Asi by vás zajímalo, jestli se chystáme články z blogu vydat ve formě cestopisné knihy. Hodně jsme o tom přemýšlela a mohu říct, že příspěvky z blogu jako klasická papírová kniha určitě nevyjdou. Musím se vám totiž přiznat, jestli něco nerada čtu, tak to jsou cestopisné knihy. Vůbec mne nebaví je číst, což je tak trochu paradox, protože sama jsem vlastně jeden takový on-line cestopisný deník napsala (ale nečetla, což se pozná podle množství překlepů a pravopisných chyb).

Naše cestovatelské zápisky měly své velké kouzlo v tom, že byly publikovány ještě v průběhu cesty jen s krátkým týdenním až dvoutýdenním zpožděním. Nikdo (ani my sami) nevěděl, jak to nakonec dopadne, co se nám přihodí, s jakou se vrátíme zpět a jestli se vůbec vrátíme celí a živí. Bylo to prostě něco jiného než když si čtete s ročním odstupem sepsanou a vydanou knihu, bylo spíš jako se těšíte na premiérové díly nového seriálu, které vysílají každé pondělí v osm večer.

Cestovatelské zápisky knižně nevyjdou, co tedy bude? Klasická kniha ne, ale ráda bych je seskládala do několika pdf souborů, kde budou texty doplněné o fotky, a vydala je jako e-booky (e-knihy), které budou za poplatek na prodej.  Prosadila jsem si doma, že od následujícího týdne každý den po obědě vyrazím do dvě hodiny do kavárny, kde budu nad šálkem kapučína nerušeně pracovat. Doma mám tolik povinností, že se nedokážu přinutit k soustředěné práci u počítače a mám tendence dělat něco rukama. Také mne často někdo vyrušuje, což koncentraci na psaní nepomáhá. Zkusím tedy tuto variantu a uvidím, jak to půjde.