Vodopády

Pá 10.6 Louka pod skalami na konci vesnice Santiago Apoala, 2012 m.n.m. (Oaxaca, Mexiko) - El Rancho RV Park, vedle města Oaxaca 1555 m.n.m. (Oaxaca, Mexiko)

Ráno vše balíme, přejíždíme k radnici, kde parkujeme. Místní na nás zaujatě zírají, pak nás požádají, jestli bychom nemohli malinko přeparkovat, což není problém. Kuba k vodopádům nechce jít, tak ho necháváme na tu chvilku v autě. Je nám jasné, že chce koukat na notebooku na nějaký film.

Cestu k vodopádům najdeme podle aplikace iOverlander. V té aplikaci je prostě (skoro) vše, co potřebujeme. Pěšina vede podél potoka, po pravé ruce máme pole. Asi po pěti minutách chůze se ocitneme u cedule označující začátek klesání k vodopádům.

Klesání k vodopádům.

Odpadkové koše cestou k vodopádům. V Mexiku je odhazování odpadků docela problém, často není obal od čehokoliv kam vyhodit a tak lidé odhazují odpad kamkoliv je napadne, i do té nejkrásnější přírody kolem.

Místo, kde jsou vodopády, se dalo odhadnout při pohladu shora na vesnici. Vesnice se totiž nachází na plošině, na konci vesnice tam, kde jsme tábořili, je kaňon s prudkými skalními stěnami, kterým protéká potok. Tento potok dále pokračuje přes vesnici jen s velmi malým klesáním. Na dolním konci vesnice se země najednou prudce propadá, jsou tam další skalní útesy. Potok tam nemůže téct pozvolna, ale vytváří vodopád rozdělený na dvě části. Horní je kratší a ve jezírku po ní se nesmí koupat, pod spodní delší částí vodopádu je krásné uměle postavené jezírko ideální na ochlazení. Potok teče dál dolů v sérii menších tůněk.

My sestoupáme po dobře udržované cestičce až ke spodnímu vodopádu. Není úplně vedro a voda není úplně teplá. Rychle se převlečeme do plavek, skočíme do vody a pak hned lezeme ven. Dalo by se tu strávit několik hodin, ale Kuba je sám v autě a před námi je náročná cesta. Jen Joli si rochní v mělké vodě, vůbec jí nevadí, že je docela chladná.

Cesta do prudkého kopce uběhne překvapivě rychle, tentokrát nejdeme k autu pěšinkou podél vody, ale po asfaltce mezi poli a chalupami. Fascinuje mne, co všechno za ovoce tam roste – banány, granátová jablka, papája.

Netík, drobná kapradina, která rostla u vodopádů.

Pásek na ruku jako doklad o zaplacení turistického poplatku ve vesnici Santiago Apoala. Moderní metoda ve vesničce jak z předminulého století.

Staré garafóny (dvacetilitrové kanystry na pitnou vodu) jako květináče. Všimněte si prosím toho úplně vpravo.

Avokádo.

Kuba to v autě zvládl zcela bez problémů. I když je už čas na oběd, rozhodujeme se, že pojedeme dál a najíme se někde v kopcích nad vesnicí. Pomalu vystoupáme serpentýnami nahoru, po čase najdeme vhodné místo na zastavení hned vedle silnice. Nikdo nikde. Obědváme patnácti-fazolovou polévku s pečivem. Pak jedeme dál. Naším cílem je jet, co nejdéle po zpevněné cestě a vyhnout se té velmi nepříjemné polňačce. I tak se setkáme se dvěma nepříjemnými zážitky.

Košíky nebo obaly na květináč..

Na oběd zastavujeme v kopcích za vesnicí.

Panácti-fazolová polévka a čerstvé tortily, které jsme dostali od stařenky za stolní desku.

Prvním je kameny přehrazená silnice v jedné z horských osadě Dělníci na silnici něco opravují nebo na ní možná staví další topík (retardér). Objížďka vede terénem, proti nám jedoucí osobák to zvládá v pohodě, ale naše auto má sice náhon na všechna čtyři kola a redukce, ale je vysoké a při jízdě ve svahu se nepříjemně naklání.

Kozy pasoucí se u cesty.

Uáááá. Ta lepší část té horší části cesty. Tady to jen lehce klouzalo, ale nedrncalo to.

Druhé zpomalení nastává, když uprostřed úzké prašné silnice upevňují bagr na podvalník. Trvá to docela dlouho, paří do nás slunce, chce se nám čurat a už prostě chceme být někde v kempu. Ale nedá se nic dělat, musíme trpělivě čekat, dokud není bagr bezpečně uvázaný, teprve pak se dá podvalník do pohybu, uhne trochu stranou a auta v obou směrech se rozjedou a postupně jen objíždějí. Do města Asunción Nochixtlán u dálnice dojedeme po nehezké prašné silnici, projedeme jeho úzkými uličkami (naviguji já, protože navigace nás žene uličkami ještě užšími) a konečně míříme po dálnici do Oaxacy.

Retardér alias Tope čili “topík”.

Když tou cestou projede brouk, projedeme i my.

Co k tomu dodat? Snad jen to, že takhle se tu jezdí velmi často.

Výhled na město Oaxaca, hlavní město státu Oaxaca.

Cestou vybíráme kemp, ve které strávíme několik následujících nocí. Je tam několik kompů, které vypadají dobře, ale jen u jednoho je napsáno „swimming pool“. Je tedy rozhodnuto. Bazén znamená spokojené a vyřáděné děti.

Cestou nabíráme pitnou vodu ve vodárně, kde mají na stěně namalované schéma čištění vody.

Do kempu přijíždíme později odpoledne. Jeden z majitelů nám otevírá vysokou bránu, celý pozemek je obehnán vysokou zdí. Kemp je rozdělen ý na dvě části. Vypadá to, že ta zadní je pro ty, co jsou tam dlouhodobě ubytovaní, a ta přední pro ty, co sem přijeli strávit jen několik nocí. Uprostřed pozemku je předěl, který je částečně tvořen další zdí a částečně budovami s kuchyňkou, venkovní jídelnou, toaletami a sprchami. Je tam také bazén, velmi blízko místa, které nám ukáží, že bude naše.

Cestou jsme poslouchali další Casablanku s Evou Kubátovou. Můžete si ji poslechnout ZDE.

Janek se postupně seznamuje s místními obyvateli. Děti naskáčou do bazénu. Večer se všichni osprchuje v horkých sprchách. Tenhle kemp je tak trochu ráj na zemi.