Santiago Apoala

Čt 9.6 louka pod skalami na konci vesnice Santiago Apoala, 2012 m.n.m. (Oaxaca, Mexiko)

V noci pršelo. Ráno je vlhká země a vrcholky útesů jsou skryty v mlze. Snídáme, Týna cvičí jógu. Janek trochu přeorganizovává uložení věcí v autě. Potřebuje posunout těžiště více dopředu, aby zadní pneumatiky nebyla tak zatížené. Mexické cesty jsou hrbaté a ty jejich retardéry dávají autu také dost do těla, je potřeba auto trochu odlehčit nebo hmotnost alespoň lépe rozložit.

Kolem jedenácté vyrážíme na procházku po vesnici. Janek se ještě vrací pro růžový batoh, ve kterém máme sbalené bundy do deště. Přijde mi to zbytečné, ale nakonec se nám bundy hodí, protože se krátce rozprší. V turistickém centru obdivujeme provdávané košíky a klobouky a  kupujeme si internet. Signál pro mobilní telefony ve vesnici vůbec není, ale mají tu několik wifi, z nichž jedna je určená pro turisty. Stačí si za 10 pesos koupit lísteček s ID a heslem, které vám poskytne 1 hodinu internetu. Na přečtení mailů a na přidání fotek do instastories to stačí. Na on-line hovory je wifi moc pomalá.

Poté zamíříme nad vesnici na hřbitov. Kdyby nebylo tak ošklivo, byl by odtud hezký rozhled. Takhle se tam jen krátce prokličkujeme mezi prostými hroby i nákladnějšího hrobkami. Jeden hrob je čerstvě vykopaný, jsou přes něj položené dvě bambusové tyče.

Cestou k vesnici nás předjíždí muž na motorce s plastovou brašnou. Vidíme ho, jak zastavuje u chaloupky staré paní, která si od něj kupuje hromádku zabalených tortil. Jak postupujeme dále vesnicí, vidíme ho prodávat tortily i dalším lidem. Chtěli bychom nakouknout do kostele, ale zrovna je tam mše. Postupně nám dochází, že je to asi pohřeb. Zamíříme tedy dál. Kousek pod vesnicí by se měly nacházet vodopády, ale k nim dnes za deště jít nechceme. Náhoda nád dovede před domek, kde už sedí dva muži. Je to zřejmě místní hospůdečka a obchod k tomu (obchůdku je ve vesnici několik, je tam i jedna restaurace). Dáváme si každý něco k pití, bavíme se s jedním z mužů, který už je mírně pod parou, anglicky a pozorujeme ženu a muže, jak ručně pletou košíky z listů nějaké trávy. Ukazuje se, že to nejsou košíky, ale klobouky. Ráda bych si je vyfotila, ale paní nechce. Klobouky jsou vyrobené ze stejného materiálu jako ty košíky v turistickém středisku. Je to zřejmě místní tradice. Ve vesnici potkáváme několik žen, které nosí kabelky, vyrobené stejnou metodou.

Vesnice je taková hodně autentická – rostou tu granátová jablka, papája, banány, po ulici běhají slepice a kohouti, na poli jsou uvázaní býci a oslíci. Je tu spousta milých neagresívních psů.

Na oběd zamíříme do „restaurace“ hned u našeho tábořiště. Provozujeji starší paní s manželem. Objednáváme si quesadily, tacos s masem a nějaký obložný talíř (vajíčka s chorizem, fazole, rýže) s tortillami. Tortily paní připracuje vlastnoručně. Vezme kus těsta, vloží ho mezi dva mikrotenové pytlíky do lisu, dvakrát lis pořádně zmáčkne a vzniklou tenkou placku položí na plotnu, pod kterou topí dřevem. Vše je tu takové prosté.

Kromě nás sedí v „restauraci“ ještě jedna stařenka s bílými vlasy. S manželi si povídá místním jazykem a později začne také plést nějaký košík. Všimnu si, že vedle prodejního okénka mají vystavené náušnice, které jsou vyrobené ze stejného materiálu a stejnou technikou jako košíky. Moc se mi to líbí, tak si jedny růžové kupuji (70 pesos). Pán mne pobízí, abych si je hned vyzkoušela, ale bojím se, že bych ztratila ty svoje malé pecičky a tak říkám „maňana“, jakože zítra.

Po obědě si dáme kafe a odpočíváme. Pak si Joli s Kubou hrají na dece (rozuměj perou se), já zkouším různé recepty na granolu a Janek s Týnou dokončují redistribuci hmotnosti v autě.

Pěkně očíslované vzorky musli.

Docela pozdě odpoledne vyrážíme na slibovanou procházku do kaňonu, který je hned za kempem. Kuba před odchodem zobne jednu snikersku a kupodivu se vůbec neseká. Zato Joli zpočátku trochu bojuje s tím, že se jí nechce. Nakonec se ale rozejde a pochoduje jako první. Kaňon se postupně zužuje a pak zase rozšiřuje. Chvíli jdeme po pěšince nad vodou, několikrát musíme přijít přes potok po kamenech. Je to moc pěkná procházka, kterou ukončíme, když na nás začne štěkat nějaký pes. Bereme do ruky kameny, otáčíme se a vracíme se zpět do tábořiště. Kdyby neštěkal, asi bychom ještě chvíli pokračovali, ale takhle to nemá cenu. Cestou zpět potkáme jednoho domorodce, který zřejmě míří do stavení k tomu štěkajícímu psisku.

Nejsou tu sprchy. Jdeme se tedy umýt do potoka, kde je krásná tůňka s maličkým vodopádem. Voda je chladná, ale není to žádný alpský potok. Po chvíli osmělování se tam Janek celý i s hlavou ponoří. Kuba si dokonce maličko zaplave a já se nakonec taky odhodlám a namočím se celá. Je to skvělé. (Holky se myly už odpoledne, kdy bylo trochu tepleji).

K večeru pokračuji v testování receptů na granolu. Vše si poctivě zapisuju do cestovního deníku a granoly mám v pytlících označených čísly receptu.

Koupání v potoce,

K večeři grilujeme lososa a brambory. Pak umyju nádobí a jdu ven do tmy cvičit. Je tak akorát chladno, postupně vyjde měsíc, přiletí pá světlušek a jeden netopýr. Od vody a ze stromů slyším nejrůznější zvuky divočiny.