Tokio z mrakodrapu

Út 3.1. Tokio (Japonsko)

Budíme se brzy. Časový posun je časový posun. Jenže venku je tma a zima a v bytě také není nejtepleji. Tak čekáme až vyjde slunce a oteplí se. Máme štěstí na krásné slunečné dny bez jediného mráčku.

Koukám na tuhle fotku a říkám Jankovi: “ To je ale hezká fotka. Tam mi to sluší. To jsi použil filtr “krása”?” A on mi odpoví: “Ne miláčku, to je filtr dálka”.

Dobíjíme. Notebooky, čtečky, sluchátka i mobily.

Relativně brzy ráno vyrážíme do supermarketu nakoupit nějaké potraviny. V instrukcích od majitele bytu jsme dostali tipy na dva, oba na stejné úzké ulici. Oba by měli být otevřené 24/7, ale dnes je v Japonsku svátek a první z obchodů má ještě zavřeno, i když přes prosklené vstupní dveře vidíme, že tak pracovníci kmitají a chystají čerstvé zboží do regálů. Na dveří je napsáno, že otvírají až v 10. Zamíříme k druhému z obchodů, který má naštěstí otevřeno už takhle brzy. I tady pracovníci doplňují nové zboží do chladících regálů.

Obchod je dvoupatrový a my jsme z jedno nabídky úplně paf. Tolik zvláštních jídel v chladících pultech, tolik zvláštních druhů hub v oddělení zeleniny. Snažím se najít mouku (Joli si přeje palačinky), ale vůbec se mi to nedaří. Nakonec přeci jen nějakou objevím. Mají dva druhy, vyberu si tedy náhodně jeden z nich. Objevím i sušené kvasnice, máslo, malou platovou lahvičku olivového oleje, černý čaj. Janek a děti vybírají spíše pro sebe než pro celou rodinu. Na rozdíl od USA, kde mi všechno přišlo hrozně drahé, mi ceny v Japonsku připadají rozumné, až jsem z toho překvapená.

Japonské pivo je dobré.

Hledáme mouku.

Hurá, našla jsem mouku,

Když jsme vybírali ubytování, hledali jsme něco za rozumnou cenu poblíž centra, ideálně byt s kuchyní, abychom mohli důstojně jíst. Neřešili jsme, jak daleko je to k jednotlivým významný místům, jen jestli je ubytování poblíž metra. Takže když zjistíme, že bydlíme mezi dvěma místy odkud je výhled na Tokio – mezi mrakodrapem Mori Tower v Roppongi Hills a televizní věží Tokyo Tower, jsme příjemně překvapeni. Další vyhlídkové místo – nová televizní věž Tokyo Skytree, dokončená v roce 2012, je na druhé straně města, což je pro nás moc daleko

K Roppongi Hills se vydáme pěšky, je to necelý kilometr chůze podél čtyřproudé silnice, na které je minimální provoz. Člověk by ten provoz čekal daleko větší, ale evidentně se zde většina lidí pohybuje metrem, pěšky nebo na kole. Jezdí zde také docela dost roztomilých taxíků. Vlastnit auto je relativně drahé kvůli pravidelným technickým kontrolám, automobilové dani, povinnému pojištění a také poplatku za parkování, který se platí především ve velkých městech. Když se v Tokyu, takhle v širším centru rozhlédnete kolem sebe, nevidíte skoro žádná zaparkovaná auta. Všechna parkují někde ve skrytu – v přízemí domů, v podzemních garážích, rozhodně ne na ulicích nebo na parkovištích jako u nás. Tam by zbytečně zabírala místo výstavbě domů. Jezdí se tu vlevo.

Cestou k mrakodrapu obdivujeme, jak krásně a elegantně jsou místní lidé oblečení. Nejčastěji zde lidé nosí vlněné kabáty nosí, a to ženy i muži. Často se také oblékají do elegantních městských bundo-kabátů, rovných střihů bez nějakých zbytečných detailů a okras. Všichni nosí spíše široké kalhoty, ženy sukně do půli lýtek. Také boty mají elegantní, dokonce i v téhle zimě vidíme Japonky v lodičkách. S barvami oblečení je to jako s barvami budov – spíše neutrální. U domů převažují odstíny šedé, u oblečení je to černá, šedá, krémová a výjimečně béžová nebo hnědá. Jakákoliv jiná barva je dost úlet a objevuje se spíše v detailu – na kostkované šále popřípadě je výrazně barevný celý kabát – žlutý nebo červený. Ze vzorů jsem si všimla především jemných kostkovaných vzorů (na kalhotách, kabátech i šálách) nebo skotských tartanů – hlavně na šálách. Kocháme se tou elegancí a zároveň se cítíme jako socky – pořád v tom samém barevném a sportovním oblečení už skoro rok. My tady rozhodně z řady vybočujeme.

Dost často tu jezdí na kolech, ale stylově. Jak jinak.

Celá oblast Roppongi Hills, která byla dokončena v roce 2003, je krásná a luxusní. Fotky asi řeknou nejvíc. My vyjedeme super mega rychlým výtahem do 52. patra. Koupíme si lístky na vyhlídku City View (základní vstupenka pro dospělého stojí 2200 Jenů, na koruny se dělí cca šesti). Stejně jako na letišti je i tady spousta organizátorů, kteří nás s úklonkami směrují do správné fronty.

Výhled je nádherný. Je krásný jasný den, nebe je blankytně modré. Kousek o nás vidíme starou televizní věž Tokyo Tower, jsme překvapeni, jak je blízko a rozhodneme se, že pod ni dnes odpoledne půjdeme na procházce. Dvakrát tak vysoká nová televizní věž Skytree je v dálce. Díky tak krásnému počasí z druhé části vyhlídky zahlédneme i slavnou horu Fuji, kterou trochu zakrývají mraky, které se drží přímo na ní.  

Hora Fuji za velkým mrakem.

V obchůdku si koupíme pohledy a já si koupíme nákupní tašku s Velkou vlnou. Jasně tuhle tašku bych si mohl a koupit téměř v jakémkoliv muzejním obchůdku po světě, ale přijde mi symbolické si ji koupit právě zde. Je to taková praktická věc, kterou budu využívat v životě a dnes a denně a pokaždé mi připomene tento den a tuto naši cestu.

Na oběd se vrátíme domů. Jídlo si koupíme v supermarketu. Tady by člověk ani nemusel do restaurace – spousta dobrých čerstvých japonských „hotovek“ se dá koupit v chlazená v obchodě. Není to jen sushi a onigiri (takové rýžové trojúhelníčky s různou náplní zabalené stejně jako sushi do plátku řasy nori), ale i různé polévky s nudlemi (v těch se zatím neorientuju), různé kombinace všechno možné i nemožného. Janek se rozhodne to všechno postupně vyzkoušet a kupuje si často i jídla, o kterých netuší, co jsou. Všechno mu chutná, je z toho úplně nadšený a Japonskem se chce projíst a taky propít, protože pivo tu mají také vynikající. Týna je nabídky jídel také nadšená a ochutná všechno možné. Joli si vaří rýžové nudle a sype si je strouhanou mozzarellou.

Později odpoledne, ještě za světla vyrážíme k Tokyo Tower. Když scházím od bytu po venkovních schodech vidím její červeno-bílou konstrukci. Není daleko. Dojdeme pod ni pěšky za dvacet minut. Rozhodně tu nejsme sami, stejný nápad měla i spousta Japonců a jen velmi málo cizinců. Nejdřív obdivujeme stavbu zvenku, pak vejdeme dovnitř a prohlížíme si nabídku suvenýrů.

Výhled na Tokyo Tower z “našeho” schodiště.

Tokyo Tower je věž vysoká 332,6 m, což z ní dělá druhou nejvyšší samonosnou ocelovou věž v Japonsku. V letech 1957–2010 byla nejvyšší stavbou Japonska, ale v březnu 2010 ji o toto prvenství připravila věž Tokyo Sky Tree (634 m). Design věže je inspirován podobou Eiffelovy věže v Paříži. I když je o 8,6 metrů vyšší než Eiffelova věž, její hmotnost poloviční. Podle předpisů o bezpečnosti letecké dopravy je věž natřena bílou a červenou barvou, takže vyčnívá z šedi okolní zástavby. Od soumraku do půlnoci je věž osvětlena oranžovým světlem. Barva osvětlení je při zvláštních příležitostech měněna, např. při japonské premiéře filmu Matrix Reloaded zářila věž zelenou barvou.

Když se vrátíme domů, jsme patřičně vymrzlí. Joli si přála palačinky, tak jich pár usmažím a ona a Kuba, kteří už jsou oba přejedení sushi, si je dají k večeři s nutelou, přesně tak, jak je mají nejradši.