Jak jsme přišli o jeden den
Ne 1.1. a Po 2.1. hotel Wayfinder Waikiki, Honolulu 0 m.n.m. (Hawaii, USA) – Tokyo (Japonsko)
Naše letadlo odletí na Nový rok ráno v 9:00 z Honolulu, letí se sluncem celých devět a půl hodiny a přiletí 2. ledna ve 13:30. Časový posun je jen 5 hodin. Jak je to možné? Vždyť to nějak nevychází. Vždyť takhle podobně jsme letěli už jednou a o žádný den jsme nepřišli.
Ta ztráta dne je vlastně jen lidský výmysl, který umožňuje lidskému světu fungovat. Je jím datová hranice – pomyslná čára vedoucí od severního pólu k jižnímu při jejímž překročení se mění datum.
Čekáme na autobus.
Na letišti v Honolulu brzy po ránu.
Vstáváme brzy, už před pátou, převlékáme se, dobalujeme, někdo snídá, pak odcházíme na bus. Dlouho čekáme a jsme lehce nervózní, jestli na Nový rok bude veřejná doprava fungovat (včera jsme se ptali řidiče, ale odpověď byla dost laxní). Když vidíme, že nějaké autobusy jezdí, tak se hned cítíme jistěji. V 6:17 nasedneme do dvacítky a jedeme na letiště. Bus tam dorazí tak akorát. Letadlo není vypsané na tabuli odletů, ale vystojíme si frontu na check-in a vše je OK. Na přepážkami sedí Japonky a tím naše japonské dobrodružství začíná. Nám dospělým kontrolují potvrzení o očkování. V současné době pro vstup do Japonska stačí mít tři dávky očkování jen dospělí, děti, pokud cestují se svými očkovanými rodiči, nemusejí být očkované vůbec.
Poté projdeme kontrolou a dlouho pochodujeme ke gatu, kde tak akorát dlouho čekáme.
Označení toalet na letišti v havajském stylu.
Nastupování do letadla organizují japonské letušky, takže je vše organizovanější než obvykle. Nastupuje se podle řad. Letadlo je poloprázdné, kdo by taky chtěl letět na Nový rok? Jen ti, co šetří, protože letenky byly výrazně levnější než v jiné dny.
Svačinka a škola v letadle.
Letušky mají tablety a důkladně kontrolují kdo má co objednané a podle toho vydávají cestujícím. Zipair patří pod Japonské Aerolinky, na nějakou improvizaci tu není místo.
Japonsko - hranaté krabičky, lahvičky, přesně pasující tácečky.
Navzdory tomu, že let trvá devět hodin, uběhne v poklidu a v pohodě a vlastěn i docela rychle. I když za okny celou dobu svítí slunce, tak letušky přistíní okna a ztlumí světla, aby navodili pocit noci. Většina cestujících včetně mne na to přirozeně zareaguje spánkem. Jen děti neusnou. Holky celou cestu hodně pracují do školy, takže ke mně se počítač za celou dobu skoro nedostane. Taky si píšou deníky. Kuba si čte, poslouchá audioknihu nebo kouká do mobilu.
Jídlo a pití navíc se objednává v aplikaci z mobilu přes wifi. Dost nás to baví. Člověk si to odklikne na mobilu a za chvíli přicupitá malá uklánějící se japonkka s tácečkem.
Televizky tu tentokrát neměli. Filmy se pouštěli opět v in-flight aplikaci.
Náš Boeing 787-8
Super je, že i za letu v několika tisíci metrech nad mořem funguje v letadle wifi. Dávám pár příspěvků do Stories na Instagram. Neuvěřitelné.
Když letadlo přistane a my se vyhrneme ven, jsme překvapeni kolik Japonců nám ukazuje cestu, kterou máme jít /jiná tam není). Taky pořád něco říkají, uklánění se a někeří ukazují nějaké informace na tabletech, v japonštině. Děti to komentují a jsou z toho trochu v šoku. Poté se nás ujme mladá milí dívka, která mluví anglicky, vysvětlí nám, jak se na mobilu přihlásit do „kovid systému“. Získáme tím pět QR kódů. Pak pokračujeme dál (cestou míjíme další Japonce, kteří nám ukazují kudy jít a uklánějí se). U přepážky ukážeme QR kódy a certifikáty očkování. Dostaneme pět žlutých papírů. Pak pokračujeme dál. Jsme úpně poslední v řadě na imigraci. Jedna paní nám řekne, že se máme přihlásit do dalšího on-line systému. Zoufale to ve frontě vyplňujeme, abychom se od další paní dozvěděli, že to není potřeba, že stačí formulář na papíru, který jsme vyplňovali už v letadle a teď ho máme v ruce. Hurá. Odevzdáme vyplněné formuláře, ukážeme pasy, otiskneme ukazováčky. Jsme vpuštění do Japonska.
Nikdo jiný se s kočičkou Hello Kitty fotit nechtěl, ale na podobné japonské úchylárny jsme se tu dost těšily.
U pásu se zavazadly jsou na hromadě naše čtyři tašky a kufry a u hromady stojí dvě letušky. Usmívají se na nás, uklánějí se a jedna z nich nám dokonce doveze vozík na zavazadla. Se taškami na vozíku projdeme poslední kontrolou a jsme konečně v Japonsku se vším všudy.
Na letišti Narita v Tokiu v Japonsku.
Začněme tím, že si zajdeme za toalety. A to je ten nejlepší úvod do japonské kultury. Právě na záchodech si člověk uvědomí, že my v Evropě jsme sto let za opicema. Nejen, že jsou toalety nádherně architektonicky navržené, řemeslně dokonale postavené a k tomu všemu ještě neskutečně čisté, ale hlavně na použití záchodu potřebujete pomalu návod. Všude jinde vykonáte potřebu, hodíte použitý papír na příslušné místo a pak spláchnete. V Japonsku máte možností daleko víc – můžete si pustit „maskovací zvuky“, můžete použít „bidet“ nebo „přední oplach“. A pozor, prkýnko je vyhřívané!
Naším dalším úkolem je dostat se nějak na ubytování. Od majitele ubytování jsme dostali poměrně podrobný popis trasy. Jenže my si musíme nejdřív koupit lístky na vlak, který nás doveze do samotného Tokia. Naštěstí je tu spousta nejrůznějších informací a ochotných pracovníků, zároveň tu není nikdo, kdy by se na nás vrhal a něco nám nabízel (což je moc fajn). S těmi našimi zavazadly jsme hrozně nepohybliví a tak se cokoliv vyřizuje hodně těžko. Postupně se nám podaří koupit si lístky, zjistit, odkud jede náš vlak (do města totiž jezdí vlaky dvou společností, takže je v tom trochu zmatek).
Koupíme lístky, koupíme si kafe, přesuneme se na nástupiště, chvíli čekáme, nastoupíme a víc než hodinu jedeme pohodlným a rychlým vlakem. Zpočátku je krajina docela venkovská – z okýnka vidíme i nějaké políčka, pak hustou zástavbu z malých domečků, jeden těsně vedle druhého, všechny šedivé.
Ve vlaku z letiště do Tokia. Konečně na mne vyšel na chvilku počítač, tak píšu.
Když dorazíme na naši výstupní stanici, přesedneme na jednu linku metra a za pár zastávek jsme „doma“. Tam trochu zmatkujeme s lístky, ale nakonec se vše za pomoci ochotného pracovníka vyřeší. Nakonec vyjedeme výtahem na zemský povrch, chvíli mžouráme do jasného tokijského dne. V „návodu k použití bytu“ je velmi podrobně nafocená a popsaná cesta. Je to sice jen kousíček (stačí přejít dva přechody), ale první cesta nám zabere snad deset minut. Pak už najdeme dům, v něm výtah, nadvakrát vyjedeme do pátého patra, odkódujeme zámek a jsme „doma“ v domově ny tři dny a čtyři noci.
Byt je maličký a je tam zima, zimovatá. Zatopíme klimatizací (jinak to tu ani nejde), ale i tak je chladno na dva svetry. Aspoň, že to záchodové prkýnko je vyhřívané a voda v koupelně teče horká.
Byt je úzká nudle s nízkými stropy. Ale jsou tam teplé peřiny, kuchyňka a vana se teplou vodou.
Po odpočinku si chceme zajít na večeři někam do tepla na něco teplého, ale všude mají zavřeno. Je svátek. Tak si koupíme v maličké dobře zásobené a organizované večerka každý to, co je nám milé. Najíme se a usínáme pod tlustými peřinami které krásně hřejí.