Tři kojoti a jedny duny

Po 9.5. Campo Archelon, Bahía de Los Angeles (Baja California, Mexiko) – písečné duny nad Guerrero Negro

V noci pořád hrozně fouká. Slyším, jak vítr postupně odfoukne dvě naše složené židle. Břicho mne bolí o trochu méně. O dost lépe spím, i díky tomu, že se ochladilo.

Ráno je krásně. Peču jednoduché bulky, zadělávám ještě trošičku dalšího těsta na pita chleby. Cvičím. Sprchuju se a myju si vlasy. Voda teče už druhý den jen a pouze studená. Děti telefonují, učí se, čtou si. Janek řeší daně, ale nic nefunguje tak, jak by mělo a je to akorát k vzteku.

Nálepky vzadu na autě. Dolepili jsme poslední americkou a přidali první mexickou.

Po obědě odjíždíme. Už je nám tu moc vedro a mrzí nás, že se nedá ochladit ve vodě. Vracíme se zpět na křižovatku uprostřed pouště, kde jsme strávili noc za restaurací. Pak pokračujeme na jihozápad. Jak se blížíme k Tichému oceánu, znatelně se ochladí. Najednou je venku příjemných dvaadvacet stupňů celsia.

Loučíme se s tímto krásným kempem.

Cestou na tábořiště spatříme v poušti dva kojoty. Jsou menší než jsme si je představovali.

Kojot v poušti.

Kojot trochu přiblížený.

Oslíci u silnice.

Na noc jsem vybrala místa kousek severně od městečka Guerrero Negro (v překladu to znamená „černý válečník“). Měly by tam být písečné duny s jemným pískem. Celou dobu se bojím, že to bude ten hrozný jílovitý prach, který Kuba tak nadšeně sjížděl.

Cestou k dunám míjíme vojenské letiště. Kousek za ním končí asfaltka. Chvíli jedeme po oficiální prašné cestě značené v mapě, která ale zahýbá zpět k letišti. Duny už v dálce vidíme, vede k nim několik vyježděných polňaček. Vybíráme si tedy jednu z nich a zamíříme až přímo nim.

V dunách.

Máme štěstí, duny jsou opravdu písečné. Kromě nás tu nikdo není. Fouká vítr, přefukuje písek. Vybíháme z auta. Janek fotí. My ostatní dovádíme na dunách. Chodíme v nich bosky. Je to tak příjemné a osvobozující. Čirá radost.

V jednu chvíli kolem nás proběhne kojot. Už třetí tohoto dne.

Jediná fotka kojota, kterého jsme potkali v dunách. Bohužel je zrovna ve stínu.

V dunách lítá písek úplně všude. Přeparkujeme tedy kousek od nich, do jakého si vřesoviště kousek od moře, kde sice taky fučí, ale naštěstí bez bez písku.

K večeři máme pita chleby s osmaženou cuketou, děti palačinky. Pak si všichni lehneme do postele a Kuba, náš prvňáček, nám nahlas předčítá první díl Harryho Pottera. Čte moc hezky, jen neklesá hlasem na konci věty. Po chvíli ho to přestane bavit, proto zbytek kapitoly dočte Joli. Je to takové hezké zakončení dne, tulení a četba. Musíme to zase někdy zopakovat.

I velké holky se někdy potřebují pomazlit.