Oáza v poušti

Út 10.5. písečné duny severně od Guerrero Negro (Baja California, Mexiko)  – Camping Petate, San Ignatio (Baja California, Mexiko)

Spíme dobře. Janek ráno chystá snídani. Týna jde běhat po travnaté pláni.

Zjišťujeme, že nám chybí vojenská polní lopatka, kterou nám půjčil Jankův tatínek. Naposledy s ní kopal Kuba na pláži v kempu, pak ji uklidil ke kolu našeho auta a pak nevíme. Po nás tam určitě nezůstala, lopatku bychom při odjezdu nepřehlédli. Musel ji někdo odnést :-( Moc nás to mrzí, byla to památeční lopatka. Pevná, skvěle tvarovaná. O tu jsme rozhodně přijít nechtěli.

Pak přejíždíme blíž dunám, abychom se po nich mohli bosky projít. Nefouká tolik jako večer, takže nám vítr nežene do očí tolik písku. Užíváme si chůze po dunách. Fascinují mne ty malé laviny písku, které se utrhnou pokaždé, když kráčím blízko hřebene duny. Narazíme na kojotí stopy.

Kojotí stopy v udusaném písku mezi dunami.

Sesbíráme nějaké plechovky od nápojů, místní sem zřejmě jezdí popíjet, ale celkově je tu velmi čisto, zvlášť když to člověk srovná s tím, jak to vypadá podél silnic a na odpočívadlech. Všude jinde by takové místo s dunami bylo nějak speciálně označené, ocedulkované. Tady nic takového není. Je to zvláštní.

Oklepeme ze sebe písek, nasedneme do auta a přejíždíme k blízkému městu Guerrero Negro. Je čas oběda (zase se nám posunul čas, tentokrát o hodinu napřed, místo jedenácti je najednou dvanáct, až doteď se čas zpožďoval). Hledám ve vševědoucí aplikaci iOverlander nějaký stánek s tacos a nacházím jeden s těmi rybími, dokonce prý nejlepšími v obou Amerikách. Jmenuje se Tacos el muelle, je to tzv. food truck čili auto, ve kterém se vaří.

Míříme tedy rovnou k Tacos el muelle. Vypadá to dost dobře. Auto stojí na rohu ulic, před ním je plácek s jednoduchým posezením, dokonce mají v autě umyvadlo, aby si zákazníci mohli umýt ruce.

Můžeme si vybrat – rybí nebo krevetí náplň, pšeničnou nebo kukuřičnou tortillu a pak z několika možností dochucení, což už si každý nabírá sám. Já si dávám rybí tacos v kukuřičné tortille. Kousek ryby je obalený v těstíčku a osmažený. Dochucuji salátem z rajčat, cibule a koriandru, dále nějakou nakládanou cibulí, avokádovou omáčkou. Na nic ostřejšího nemám odvahu. Je to výborné. I děti něco snědí, akorát si dávají jen rybu s plackou.

Rybí tacos. Děti je jedli méně nazdobené, v podstatě jen tortillu a rybu smaženou v těstíčku.

Vracíme se na hlavní třídu, kde je to jeden obchod vedle druhého.  Hledáme prodejnu s nářadím, potřebujeme koupit novou lopatku, Janek se bojí, že kdybychom někde uvízli, s tou malou zahradnickou bychom se nevyhrabali. Zastavujeme před prodejnou, jdeme s Jankem dovnitř, lopatku mají – trochu větší a nemá tvar rýče. I tak ji kupujeme, stojí pouhých 110 pesos. Pak Janka napadne jít ještě do vedlejší prodejny s nářadím, která je hned vedle. I tam mají lopatku, ale má tvar rýče. Kupujeme i tu. Je trochu dražší, stojí 115 pesos. Takže máme dvě lopatky – jednu na pláž pro Kubu, jednu na kopání, když jdeme na velikána nebo na vyprošťovací akce (ty snad nebudou potřeba, ale je štěstí přeje připraveným). Překvapilo nás, jak jsou ty ceny nízké. Připomínám, že jeden peso je zhruba jedna koruna.

První prodejna s nářadím.

Druhá prodejna s nářadím.

Pokračuje dál v jízdě po hlavní třídě. Chtěli bychom koupit mapu Mexika a tak hledáme nějaké knihkupectví. Ale nikde nic nevidíme. Dojedeme až na konec hlavní třídy,kde je továrna na sůl a naproti ní je budova banky s několika bankomaty. Potřebujeme vybrat peníze, ale nemůžeme se otočit, tak jedeme kousek dál a omylem zajíždíme do nějaké horší čtvrti. Jedeme úzkou ulicí, domy kolem nás jsou pobořené, otočit se nedá, pokračujeme tedy dál, až vidíme, že dál to nejde, větve stromů a dráty elektrického vedení jsou moc nízko, neprojeli bychom. Couváme tedy asi 100 metrů než se otočíme.

U bankomatů vybíráme. Vracíme se zase po hlavní třídě, bereme naftu a zastavujeme na parkovišti u supermarketu. Potřebujeme nakoupit běžné potraviny.

Radost v supermarketu. Tu velkou láhev jsme jim nakonec nekoupili, jen menší plechovky.

Supermarket vypadá dobře. Pečou tu čerstvé pečivo a vyrábí vlastní tortilly na stroji, který těsto rozvaluje a pak z něj vykrajuje kulaté placky. Ty pak peče. Paní tam také připravují dorty. Nedovedu si něco takového představit u nás v česku – rohlíky upečené přímo v Billle (ne rozpečené).

Nakoupíme. Pak už konečně opouštíme město a míříme po dálnici č. 1 dál na jihovýchod, přes poušť k moři. Nemám yto zařizovací dny v lásce, jen pořád popojíždíme, něco vyřizujeme, žádný pohyb, děti se nudí, všechno nám hrozně dlouho trvá.

Během přejezdu nutím děti číst nahlas kapitolu z Mexikopedie, knihy kterou jsme si přivezli z Česka. Její autorka Eva Kubátová se do Mexika zamilovala natolik, že si vzala Mexičana, odstěhovala se do Mexico City a napsala o téhle zemi knihu. Zatím jednu, ale v plánu má psaní dalších dílů. Čteme kapitolu o tacos, které jsme dnes měli k obědu. Poté si pouštíme jeden díl Casablanky (ČR, Radio Wave), ve kterém byla Eva hostem. To abychom se naladili a něco se o zemi dozvěděli.

Po nějaké době už slunce trochu klesne, ale i tak se teplota v poušti pohybuje kolem 30°C. Procházíme další vojenskou kontrolou, které jsou tu na dálnic každých cca. 200 km. Kousek za kontrolou najednou spatříme v údolí vpravo od nás oázu s palmami. Musíme se otočit, vrátit se, vyfotit ji. Pak už je nám jasné, že dál nedojedeme. V oáze (San Ignatio) je několik kempů. Vybíráme ten přímo u vody (250 pesos za noc, je tam tak krásně, že platíme rovnou dvě).

Děti naskákaly do vody hned, jak jsme v kempu zastavili.

Je tu nádherně. Ve stínu pod palmami je tam akorát teplo. Děti naskáčou vody. Je taky tak akorát – teplá i hluboká. Pak se k nám přitočí nějaký Američan, chválí nám auto, jak už to Američané dělají. Povídá o tom, že je tu na jedněch automobilových závodech, které vedou přes celou Baju. Akorát se jim jejich závodní auto vybouralo hned první den, takže se tu jen tak odpočívá. Relaxuje s koktejlem v ruce. Poradí nám nějaká krásná místa, věnuje nám použitou mapu Bajy, kterou jsme chtěli koupit, ale nikde jsme na ni nenarazili. Taky nám donese pět nových bílých triček s obrázkem jejich závodního auta

Foto v plavkách. Je třeba ze všech sil zatáhnout břicho a vyprsit se.

Babi, kafe s tebou na dálku.

Pak přijde zlomový okamžik – Randy si všimne, že kliku jedněch zadních dveří máme přelepenou stříbrnou páskou. Janek mu vysvětluje, že je to proto, že dveře nejdou otevřít – panty jsou nějaké vyhnuté. Randy je pod Jankovým dohledem za mohutného skřípění a podezřelého praskání otevře, pak vezme jedno je prkýnek, která si Kuba vozí pod nohama, přiloží jej jednou rukou k pantům zevnitř a druhou rukou drží dveře za vnější hranu. Různě tím vším hýbe asi minutu. Na můj lehce vyděšený pohled reaguje slovy, že je profesionál.

Tým mechaniků. “Náš” Randy je vpravo s lahví rumu.

A je hotovo! Dveře je možné zase snadno a lehce otevřít. Janek Randymu nadšením věnuje láhev rumu, kterou jsme před pár hodinami koupili v supermarketu. Já děkuji jen slovně, ale myslím, že mu udělá radost, když mu sdělím, že jsme ty dveře měly takhle porouchané už dlouhých sedm týdnů (tehdy jsem si to tipla, večer jsem si to ověřila na blogu, vítr nám do dveří foukl 21.3. v Mesa Verde). Pak si Randyho přijedou vyzvednou jeho kumpáni mechanici – nadšeně jim sděluje, že nám prkýnkem opravil dveře.

Všichni máme radost. Ještě jednou rychle naskáčeme do vody, rychle se osprchujeme studenou sprchou a šup do místní restaurace na večeři. Dáváme se čtyři jídla, což je tak akorát. Všechno je moc dobré a já nemusím vařit ani umývat nádobí :-)

Restaurace.

Kuba v restauraci s novým “závodnickým” tričkem.

V noci hrozně hlasitě kvákají žáby v jezírku, ale nejsou tu vůbec žádní komáři, jen jakési malé kousavé mušky, které jsou naštěstí jen poměrně málo útočné. Na noc se hodně ochladí, Joli je v noci dokonce zima.