Sopka Masaya

So 31.7. na dvorku u Fausto Ramon, Somoto, 718 m.n.m. (Nikaragua) – vjezd k sopce Masaya (Nikaragua)

Před třinácti lety se nám narodilo naše první dítě - krásná a talentovaná Justýnka. Chtělo by to nějak pořádně oslavit, ale to se nám nepovede. Moc mne to mrzí a Týnu taky, ale nějak se tenhle den nevyvede, jak bychom si přáli. Nemám pro ni žádný dárek, myslela jsem, že jí udělá radost trek, který byl včera nebo ten který půjdeme dnes, že si zajdeme koupit něco hezkého na sebe do jednoho ze sekáčů apod., ale nic z toho nakonec nevyjde. Dort nepeču, protože Týna poslední dobou sladké nejí. V místě, kde spíme není signál, nikdo se jí tak nedovolá. Všechno je špatně a ona to chuděra obrečí. Mít narozeniny v prostředku prázdnin je už tak těžké, slavit je na cestě kolem světa je utrpení pro její náctiletou duši.

Všechno nejlepší k narozeninám. Justýnko.

Ráno vše sbalíme, rozloučíme s německou rodinkou, která, nechápu to jak, dokáže vprostřed toho ničeho vykouzlit pro Týnu vlastnoručně vyrobený dárek. Míříme směrem na vulkán Masaya, kam by se mělo dát vyjet autem a jehož kráteru by měla být vidět žhavá láva.

Tohle vypadalo na stěhování.

Prodej papoušků u silnice.

Cestou k Masaye musíme zase projet přes Estelí. V Nikaragui jsou překvapivě dobré silnice – asfaltové, ale na rozdíl od Mexika, Belize a Guatemaly s pořádnou vrstvou asfaltu, která se jen tak snadno nepoškodí. Silnice jsou tu dobré díky předchozímu prezidentovi a na zastávkách autobusů často vidíme jednoduché heslo: „Meyores caminos, major progreso“ Lepší silnice, větší pokrok. Něco na tom bude. Jen ten pokrok tady v zemi, kde spousta lidí stále jezdí na koni a koně spásají i ten pruh zeleně kolem silnic, moc není vidět. Asi ten pokrkok bude chvíli trvat, ale bez dobrých silnic to opravdu nepůjde a my v tom Nikarague fandíme, protože je to krásná země s dobrými lidmi a velkým potenciálem pro turisty.

Popeláři.

K vjezdu na parku Masaya dorazíme přesně ve čtyři. Chceme jít na večerní prohlídku a tak parkujeme bokem. Já děsně rychle zadělávám těsto na pita chleby a nakládám maso. Díky Joli, která si poslední dobou oblíbila hnětení těsta, to stihnu tak akorát, abychom v 16:30 přejeli do fronty u vstupu. Chvíli to tam trvá, ale těsně po páté už parkujeme na parkovišti vedle kráteru. Nadšením z toho, že jsme tam, se rozběhnu /to nedělám moc často) a z vyvýšené plošiny nakouknu do nitra sopky. V klasickém kráteru je vidět hlavně kouř, ale i ještě jeden vnitřní kráter kruhového tvaru. Běžím zpátky, balíme do batohu lahve a müsli tyčky a vyrážíme na procházku kolem kráteru.

A tím to začne. Kuba nechce jít vůbec. Týna chce jít, co nejdál. Janek chce vidět západ slunce z vyhlídky. Joli neví, co chce a já chci, aby byli všichni spokojení. Jenže to nejde. Obejdeme kus kráteru, lehce se rozprší, vítr nám fouká do očí sopečný kouř, ze kterého nás pálí oči a chce se nám kašlat. Nakoukneme do kráteru z druhé strany, nic není vidět, běžíme kus cesty zpět, abychom se schovali pod střechu přístřešku.

Vracíme se zpět k autu. Slunce už zapadlo, ale přes dešťové mraky to stejně nebylo vidět. Převlečeme se do suchého oblečení a v něm vystoupáme ještě ke křížku. Když poté za tmy společně se spoustou jiných lidí nakukujeme do kráteru sopky, uvidíme i rozžhavenou lávu, jak v hloubce pod námi bublá.

Za tmy sjedeme dolů k vstupní závoře a domluvě s hlídači tam parkujeme. Chvíli po nás přijdou i Italové, které jsme potkali již na hraničním přechodu a před chvíli nahoře na parkovišti. Oni nás zahlédli v Palenque, ještě v Mexiku. Janek je pozve dovnitř na pivo a dáme jim ochutnat i večeři. Děsně jim to chutná, aby taky ne, když se pořád živí jen špagetami :-) Jsou milí, jezdí kombíkem a to se moc vařit nedá, pokud člověk není vysloveně nadšenec.

V noci je ještě snesitelně.