Silvia

So 17.9. u řeky, Silvia, 2484 m.n.m. (Kolumbie) – Parador i Restaurante La Maria Colombia, 1200 m.n.m. (Kolumbie)

Ráno Týna běhá po ovále, u kterého parkujeme. Pak si stěžuje, že se jí běhalo hůř, aby taky ne, když jsem skoro ve dvou a půl tisíci metrech nad mořem, kde už je řidší vzduch. Po snídani přejede Janek s autem na náměstí, kde zaparkuje přímo před kostelem. Joli a Kuba jedou s ním, Týna a já jdeme ten kousíček pěšky. Když dorazíme na náměstí, Janek už si povídá se dvěma staršími manžely z Francie, jejichž postarší obytňáček stojí hned vedle nás. Strávili tam celou noc a stěžují si, že v noci hrála hlasitá hudba až do dvou do rána. Janek mi pak hrdě sděluje, že to je právě ten důvod proč máme takové auto jako máme. Ne proto, že bychom chtěli jezdit divočinou, ale proto, že díky náhonu na všechna čtyři kola a redukcím dojedeme těch posledních sto metrů ke krásnému a tichému místu na spaní.

Pohled od Betlémské kapličky .

Místní kolektiva tu v horách mají i v terénní verzi.

Na motorkách se dá převážet absolutně cokoli

Náměstí není nijak extra krásné. V jednom rožku parčíku, který je uprostřed, si místní staví stánky se suvenýry, koukneme na ně, ale nákupy necháváme na později, vypadá to, že stánků bude víc. Vyrazíme na krátkou procházku na vyhlídku nad městem. V městečku je zvláštní směsice lidí – jsou tu i tmaví Indiáni se zahnutými nosy oblečení do sukní. V průvodci jsme četla, že nemají rádi když je někdo fotí. Po návratu z vyhlídky zajdeme na kafe a zákusek do podniku na náměstí. Už od ráno to vypadá, že se bude něco dít, jen netušíme co, a opravdu za chvíli uslyšíme zvuky bubnů. Děti to běží prozkoumat a vrací se s tím, že z horní ulice sem kráčí průvod. Vyjdu ven i s kávou a sleduji přicházející průvod tradičně oblečených lidí. Muži mají královsky modré sukně a černá ponča, ženy mají barvy naopak – černé sukně a modrá ponča. Lemy ponč i sukní jsou protkávané nitěmi sytě růžové barvy.  K tomu mají často kloboučky dvou různých typů – plstěné černé buřinky nebo zvláštně řešené slamáky. Boty nosí pevné kotníkové. Všichni vypadají slavnostně naladění, usmívají se, stejně jako se usmívají svatebčané u nás. Kromě Indiánů v krojích stojí před kostelem i skupinka moderně oblečených hostů, kteří zřejmě přijeli za města. Nevěsta má na sobě klasické bílé krajkové princeznovské šaty s vlečkou.

Kupujeme si něco u stánků, jejichž počet narostl na pět. Týna si vybere pro sebe náušnice s lamami, Kuba přívěšek na krk, Janek náramek a Joli korálkové náušnice, které jí krásně rozzáří celý obličej. Pak koupíme drobný dárek mojí babičce a Týna si ještě vybere tradiční pončo černé barvy.

Týna a její nové pončo, které by mělo být z opravdové vlny.

Zdrželi jsme se v Silvii déle než jsme plánovali, jen co vyrazíme na cestu do Popayánu, už nám ze servisu píší, že už jim přišli náhradní destičky na naše zadní kola. Spěcháme tedy do servisu.

Cestou z hor se nám podaří vyfotit to, co tady vidíme docela často - muži jednou na motorce a za sebou vedou koně.

Zase musí tři nákladní aut vyjet než můžeme my vjet dovnitř. Pak se zase učíme než nám vymění vše potřebné. Netrvá to moc dlouho, ale když odjíždíme máme hlad. Hlavně Janek. Popayán by měl mít pěkné koloniální centrum. Nechceme si ho nechat u jít a tak parkujeme v centru, trochu se v něm projdeme, když hledáme pobočku Clara, kde by si chtěl Janek aktivovat roaming. Cestou narazíme na hlavní náměstí – jsou tam stánky se řemeslnými výrobky a taky nějaké občerstvení. Kupujeme si něco k jídlu, já si nakonec taky vyberu náušnice (ale jsou tak ulítlé), že si nejsem jistá, že je budu někdy nosit.                                                       

Brzdové destičky. Staré a nové.

Disky už také měly to nejlepší za sebou. nyní máme tedy fungl nové disky i destičky na všech kolech.

Poté konečně najdeme velkou pobočku Clara (navigace v Googlu nás zase jednou vedla špatně). Vypadá to, že to klasicky na dlouho. Odmítám zase někde sedět a čekat až Janek něco vyřídí, proto s Týnou vyrazíme na do supermarketu D1. V Google mapách to vypadá kousek, ale ve skutečnosti ujdeme docela velký kus – nejdřív bílými uličkami historického centra, poté kolem zdí se zajímavými graffiti, kolem několika autoservisů, kde už jsou znatelně horší chodníky a když přejdeme po mostě říčku, kde pod sebou vidíme tak ubohou chatrč přímo nad vodou, u které sedí mladá usměvavá dívka („Proboha, ona tam fakt bydlí?“ napadne mě) a dostaneme se do míst, kde to začíná vypadat až moc autenticky, obrátíme se na patě a vracíme se zpět. Sice nenakoupíme, ale aspoň jsme se prošly.

historické centrum Popayanu.

Když dojdeme zpět do Clara, už to má Janek skoro vyřízené. Byla to zase anabáze, ale roaming v Ekvádoru, Bolívii a Peru by měl fungovat. Dál na jih už bez dalších poplatků navíc nebude. Tam si budeme muset koupit nové SIM karty.

Ach, ten kolumbijský provoz.

Když konečně nasedneme zase do auta, je už pozdější odpoledne. Jsme unavení. Vymotat se z města chvíli trvá, je neděle, Kolumbijci vyrazili do ulic a všude je plno lidí. Zastavujeme ještě za světla u jedné restaurace v kopcích. Nechce se nám sjíždět dolů do nižší nadmořské výšky, kde by mohlo být horko.

Najíme se, osprchujeme studenou vodou, Kubík okouzlí svým úsměvem dvě místní paní. Když děti usnou, jdu si po delší době zacvičit ven. Ležím na zemi na podložce a dělám sklapovačky, když dorazí starší paní z restaurace. Chvíli na mě kouká, něco mi říká, pak začně kroutit rukama. Odejde a vrátí se s násadou od smetáku a točí s ní v ruce. Předá mi, abych taky točila, tak točím. Paní odejde a vrátí se s další násadou, teď už točíme obě. Kouká mi do očí a tak dělám to co ona. Točí tyčí, buším s ní do země … U toho se občas zasměju (asi moc nahlas, jak se později ukáže), protože mi to připadá jako neskutečně surreálná situace. Volám na janka do auta, ať mne přijde vysvobodit, Na moje opatrné náznaky, že už bych chtěla přestat paní nereaguje. Janek vyleze ven, taky naznačuje a paní nic. Pořád máchá tyčí. Nakonec jí to nějak dojde a odejde. V tu chvíli sleze z postele Týna, kterou jsme svým příliš hlasitým smíchem probudila, je patřičně rozmrzelá a aby nám to dala dostatečně najevo, zamkne budku zevnitř a zamkne i kabinu. Naštěstí jsem nechala přední dveře otevřené, aby to Kubíkovi v kabině trochu větrala (při cvičení jsem si ověřila že tam neštípou žádní komáři). Takže do budky se nějak dostaneme, ale nechce mi lézt průlezem. Strávím tedy následujících několik minut přemlouváním Týny, aby nám otevřelo. Nakonec se to povede, takže nespíme na parkovišti ani nemusíme nedůstojně prolézat okýnkem, které spojuje kabinu s budkou.