Přejezd k Pasto

Ne 18.9. Parador i Restaurante La Maria Colombia, 1200 m.n.m. (Kolumbie) – Villa Margarita, San Fernando, Pasto, 2650 m.n.m. (Kolumbie)

Spěcháme. Spěcháme pryč z Kolumbie. Není to proto, že by se nám tady nelíbilo, ale termín odjezdu lodi je dost hraniční a jsme nervózní, kolik toho ještě máme před sebou a že jsme skoro nic neujeli. Ono to asi nějak půjde, jenže bude lepší, když už budeme alespoň v Peru než stále V Kolumbii. Pro mne je Kolumbie od Medellínu na jih nádhernou zemí se prudkými obřími zelenými kopci. Moc ráda bych si zašla na nějaký trek, ale bohužel nám to nervozita nedovolí. Později si o Kolumbii říkám, že je to země, kam bych se jednou chtěla vrátit a víc ji prozkoumat, hlavně kávovou oblast, hory a archeologické památky v San Augustínu. Horké a vlhké tropy si odpustím.

Za restaurací.

Přejezdové dny mi docela splývají. Jak se neděje nic zvláštního, zapomínám už večer, co se vlastně stalo. Dnes se celý den točíme v serpentýnách – hory tady na jihu Kolumbie vyrostly těsně vedle sebe, není mezi nimi žádné údolí vhodné pro postavení rovnější silnice ani náhorní plošina, takže kvalitní asfaltka stoupá a zase klesá v nekonečné sérii serpentýn skoro celou dobu naší dnešní jízdy. Janek sice řeže zatáčky jako závodník, ale opravdoví závodníci nemívají na trase kamiony, které si to zatáčkami šinou pomalu vpřed. Sotva se Jankovi podaří jeden předjet systémem dvojitá čára není zeď, už po kilometru je před námi další. Když zastavíme na čůrání, kamiony se dostanou před nás a vše začne nanovo.

Týna už to nemůže v autě usedět, tak zastavujeme a jdeme se aspoň kousek projít.

Nakonec se jsme příjemně provětrali všichni.

Na oběd zastavujeme v městečku někde po cestě. Týna a já jdeme nakoupit do D1, kterou jsme potkali po delší době. Janek, Joli a Kuba si sednou do restaurace a objednají si. Když se vrátíme s nákupem, dojíme zbytky zdejší klasické kombinace – maso, rýže, fazole, salát a banán. Už těm smaženým banánům pomalu přicházím na chuť (nejedná se o klasické banány, jaké se prodávají v Česku, ale o jiný druh – tzv. zeleninový banán - plantain, který za syrova obsahuje velké množství škrobu, takže trochu připomíná třeba brambory), i když víc mi chutnají pěkně zralé.

Po obědě pokračujeme v jízdě. Míříme k poslednímu většímu městu před hranicemi, které se jmenuje Pasto. Leží v dolíku mezi horami. Po dálnice chodí davy lidí, davy lidí sedí na zelených kopečcích obklopujících dálnici. Je neděle, vypadá to, že lidé z města vyrazili do „přírody“. Klidně piknikují pár metrů od silnice. Pouštějí draky a jinak se baví.

My potřebujeme už nutně vyprat. Dojedeme do centra k jedné vybrané prádelně, ale ta má v neděli odpoledne pochopitelně zavřeno. Píšeme přes WhatsApp jedněm manželům, kteří u sebe na zahradě nechávají přespat overlandery, jestli bychom mohli přespat u nich. Mohli, ale budou doma až za hodinu a půl. Už se nám nechce být ve městě, potřebujeme se trochu zklidnit, dát do kupy a připravit si věci na zítřejší přejezd hranic do Ekvádoru.

Náklad je třeba řádně označit :-) Pod tou plachtou na autě je celá rodina :-(

Další checkpoit. Už v Mexiku jsme je přestali počítat, ale jsou každých několik desítek kilometrů. Nás většinou už ani nezastavují,a když už, tak spíše ze zvědavosti co to je za divnou dodávku, pak stáhneme okénko, vykoukne gringo, vedle seňora a na zadním sedadle tři bílé niňos. Takže proběhne pouze obligátní small-talk odkud jedete, kam jedete, šťastnou cestu…

Zamíříme rovnou k Vile Margaritě. Vyjedeme zase mimo město, před zavřenou bránu vily, která vypadá trochu jako horská chata, dorazíme ještě za světla. Posledních několik set metrů cesty je jako vždy divočejších – prudce do kopce po polňačce. Nesmíme ztrácet čas a tak začnu smažit palačinky k večeři. Slíbila jsem je Joli, která je miluje. Když mám dvě hotové, přijde soused, otevře nám bránu, složitě zaparkujeme na menší zahrádce a jsme rádi za tu ochotu a za bezpečí. Pasto, které je blízko hranic, není nejbezpečnější město. Když mám usmažené palačinky z litru mléka a půlka jich je pryč, dorazí  Diana a José s dcerou. Jsou velmi milí. Nechají nás vyprat v pračce všechno naše špinavé prádlo a můžeme si ho pověsit na šňůru.

Obyvatelé Pasta vyrazili v neděli odpoledne na piknik na trávě u dálnice. Neuvěřitelné.

Nemáme moc sil si s nimi povídat. Večer Jolanka svolí k prodloužení cesty o jedenáct dní. Máme velkou radost, všichni ji objímáme a ona usíná se slzičkami v očích. Stále jí to je líto, ale podlehla našemu psychickému nátlaku, a my jsme jí za to neskutečně vděční. Když všichni spí, ještě plním úkol do „kurzu lepšího chování“ a věším druhou pračku prádla. Venku je velmi chladno, jsme téměř ve třech tisících metrech.