Secondhandové nákupy a kavárna v Comayagua

Út 26.7. Hotel Casa Vieja, Comayagua, 580 m.n.m. (Honduras) – parkoviště u benzínky Texaco, El Paraíso, 762 m.n.m. (Honduras)

Dopoledne věnujeme prohlídce tohoto honduraského města se sto padesáti tisíci obyvateli. Náš hotel je hned na hranici historického centra, necháme tedy auto na parkovišti u hotelu a vyrážíme se do města podívat na jeden z nejstarších kostelů v obou Amerikách a zařídit Jankovi tarif na telefon.

Cestou narážíme na slušně zásobený second-hand. Už předtím v Copánu si chtěl Janek koupit košili, ale žádnou vhodnou neměli. Tady se nám podaří objevit jednu lněnou s krátkým rukávem a drobnou kostkou. K tomu si vybere khaki kapsáčové kraťasy, protože těm jeho jediným kdysi tmavě modrým už hrozí, že se v brzké době rozpadnou. Pobočka operátora Claro je hned za rohem. děti se tam nahrnou a usadí na červeném křesílku, je tam příjemně chladno díky klimatizaci.

Necháme Janka vyřizovat tarif a děti odpočívat (nevím tedy od čeho) na kostce a my dvě s Týnou se jdeme podívat do dalších sekond-handů v okolí. Ona proto, že ráda nakupuje, já proto, že ty bílé pruhované šaty se už rozpadají a potřebuji nějakou náhradu. První sekáč je nic moc, ale v druhém mne zaujme kostkovaná halenka, která má cedulku s japonskými (tipuji) znaky. To jsem ještě nikdy nikde neviděla. Halenku nepotřebuji, ale najdu jedny vzdušné džínové šaty na ramínky a jedny dlouhé antracitové, jejichž spodní část je zauzlovaná, asi aby se délka neválela po zemi. Jdu si je vyzkoušet, Týna mezitím hledá něco pro sebe. Zkouším se ten antracitový kousek, ze kterého se vyklube overal se širokými nohavicemi. Přiznávám, že v oblékání jsem hodně nudná a konzervativní, už jen zkusit si overal je vystoupení z komfortní zóny, také vzhledem k tomu, že jsem hodně vysoká a podobné kusy oblečení mi obvykle proporčně nesedí. Ale overal je pravý opak – vlezu se do něj tak akorát, materiál je neskutečně příjemný, splývaný a chladivý, a barva i střih mi tady sluší, teda aspoň podle toho, co jsem schopná vidět v zrcadle, které mi sahá do krk. Naštěstí je asi 15 cm nad zrcadlem ještě jeden hřebík, nejspíš místo háčku, určený na pověšení odloženého oblečení. Převěsím na něj zrcadlo, které visí lehce na šikmo, což se projevuje zeštíhlujícím efektem. Radši se tedy ukazuji Týně, které se overal taky líbí. Ještě si zkouším šaty, docela to jde. Rozhoduji se, že si vezmu obojí. Týna si našla širokou řasenou sukni z Japonska. Je z ní dost nadšená. Až u poklady zjišťuju, že ty džínové šaty mají na sobě několik flíčků, které asi nepůjdou vyprat, a rozhoduju se je tam nechat. Platíme tedy asi 260 lempir (což je přesně 260 Kč) za ty dva kousky.

V kavárně.

Overal v celé své pomačkané kráse.

Týna ve své nové sukni.

Pak se vracíme za Jankem do Clara, ale stále ještě se to vyřizuje. Janek později vysvětluje, že paní za přepážkou dělalo problém přepsat jeho jméno, všechna možná čísla apod. Tím, jak dělala chyby, vše dlouho trvalo.

Navštívíme ještě jeden sekáč, kde si Kuba koupí další černé plavky do sbírky. Na hlavním náměstí koukneme zvenku na zavřený slavný kostel a vyrazíme do kavárny na druhém konci náměstí na kafe. Vedle kostele je takové tradiční Café, ale já bych chtěla něco modernějšího a přesně to na nás čeká. V kavárně je příjemně chladno, objednáváme si tři kapučína a dvě smoothie s jahodami a limetkou. Zamířím do patra na toalety a objevuji, že je tam ještě celá jedna obří místnost s větráky pod vysokými stropy. Prostor je vkusně zařízený – taková kombinace koloniálního stylu s tmavým nábytkem a moderních nápisů a pokojových rostlin. Příjemně tam profukuje a tak se přesouváme nahoru všichni. Z francouzských oken by byl krásný výhled na náměstí, kdyby nad ulicemi nevedly všude ty dráty.  Káva je výborná, stejně jako smoothie.

Výhled z francouzských oken kavárny.

Co se týká množství drátů nad ulicemi, tak Honduras zatím jednoznačně vede.

Dnes zřejmě přijedou popeláři Všude v ulicích jsou vyrovnané pytle s odpadky. Popelnice neexistují.

Třídění odpadu.

Vytříděný odpad.

Oběd si dáme v autě a pak už opouštíme tohle město a po dálnici, která dělá čest svému jménu, dorazíme do hlavního města, jehož jméno je příliš složité na to, abychom si ho zapamatovali (ale vygooglila jsem si ho: Tegucigalpa). Tohle město, stejně jako druhé honduraské město San Pedro Sula, nemají dobrou pověst. Je lepší tam netrávit moc času. To ani nemáme v plánu. Potřebujeme ale koupit AdBlue, které marně sháníme snad už od Belize. Janek si vyhledal na netu pobočku Auto Parts, která vypadá luxusně a kde se nám AdBlue podaří koupit. Cena je sice oproti USA téměř dvojnásobná, ale i tak kupujeme dva desetilitrové kanystry.

Mají AdBlue, hurá.

Kupujeme rovnou dva kanystry.

Jak celé odpoledne jedeme, děti už toho mají trochu plné zuby. Ještě v Tugucigalpě, kde je opět dost šílený provoz, ale na rozdíl od Guatemaly zde lidé nosí na motorkách aspoň přilby, se holky začnou hádat o nějakou drobnost. Chci je zarazit, ale kouknu před sebe a vidím, že v protisměru je nějaká zácpa, jak se blížíme, všimnu si, že tam stojí nějaká auto s majáčky, na zemi je povalená motorka a kousek před ní leží malá modrá plachta, z pod které čouhají podivně rozložené ruce a nohy …

Přesně tohoto se strašně bojím a každý průjezd městem či vesnicí je pro mne hodně náročný. Často jen vyděšeně zírám před sebe a rozhodně nejsem schopná nějak navigovat nebo hlavně něco nového vyhledávat v mapách za jízdy. Potřebuji, aby Janek zastavil a nějak jsme se dohodli, jenže to on dělá nerad, a tak jsem ještě víc nervózní. Kolikrát šlapu na brzdový pedál, který nemám … Naše auto je veliké a těžké, brzdná dráha je dlouhá. Lidé na mopedech a motorkách se proplétají mezi jedoucími auty dost nepředvídatelně a často se vecpou do velmi malého prostoru. Často je také řidič nemůže vidět.

Pohybujeme se ve Střední Americe včetně Mexika téměř tři měsíce, a ještě jsme nepochopili, k čemu místní používají blinkry. Ne, že by je nepoužívali, ale rozhodně tím neznačí, že budou odbočovat nebo přejíždět z pruhu do pruhu. Někdy blikající blinkr znamená, že auto můžeme předjet, ale také ne vždycky. Zároveň také na náš blinkr nereagují tak, jak by člověk očekával.

Jsem moc vděčná, že se nám až doposud nic zlého nestalo a zaklepám to na dřevěný stůl, na kterém mám položený notebook.

Nakonec ale z města vyjedeme. Už skoro za tmy parkujeme na travnaté ploše u benzínky kousek před hranicemi s Nikaraguou. K večeři máme oblíbené tacos de bistec. Když se koupí hotové tortily a nakrájené maso, je to super rychlovka k večeři.