Esta carretera no es de alta velocidad

Po 25.7. termální bazény 3J, Las Flores, 476 m.n.m. (Honduras) – Hotel Casa Vieja, Comayagua, 580 m.n.m. (Honduras)

Zatímco Janek ráno vyplňuje na internetu registrační formuláře pro vstup na území státu Nikaragua, děti se koupou v bazénu a já zase jednou cvičím. S hmyzem to ráno, když svítí sluníčko, naštěstí není tak zlé. Večer jsem to ani nezkoušela, bála jsem se, že z vlhké trávy na mne naletí spousta komárů. Mezitím ještě peču housky, které jsem nechala kynout přes noc v lednici, abychom měli nějaké čerstvé pečivo. Jsem překvapená tím, jak se mi povedou. Nejsou sice extra nadýchané, ale chutnají výborně. Možná to bude tou americkou moukou, co jsme po delší době zase jednou koupila.

Ranní odrazy v rybníku za bazény.

Parkovali jsme za stodolou.

Janek vyplňuje předregistrační formuláře.

Když se jde po dokončené práci zaslouženě vykoupe i Janek, dobalujeme auto, abychom mohli odjet. V deset nula pět opravdu opouštíme toto místo a míříme směrem ke hranicím s Nikaraguou. Hranice jsou ještě daleko, dnes ani zítra na ně nedojedeme, máme v plánu přespat u bývalého hlavního města Comayagua a další den pokračovat těsně před hranice.

Bazénky s termální vodou, které bylo dostatek, a tak ji vždy večer vypustili a napustili zase hned čerstvou.

Toalety.

Ani nevím, co přesně se pokazí, ale celý den je dost na nic. Joli by nejradši ještě dnes dojela do Nikaraguy, Týna by zase jízdou chtěla strávit, co nejméně času. Když se nás proto po půl hodině jízdy, zeptá, kdy už tam jako budeme, tak se nám pomalu začne zhoršovat nálada a celý den se to s námi veze až do večera. K náladě rozhodně nepřidá to, že trochu unáhleně zastavíme na oběd nikoliv jako obvykle u stánku obleženého místními, ale u takového moderního honduraského food-courtu. Objednáme si nějaké maso, smaženou rybu a dvě plněné tortily. Příprava dlouho trvá, hudba hraje příliš nahlas, jídla není moc dobré, jen je zajímavé, že místo hranolek z brambor jsou jako příloha k rybě hranolky z banánů. I k masu je banánová příloha, ale nejenže je to jiný banán, ale je i jinak upravený. Ten mi chutná ze všeho nejvíc.

Smažené ryba a jako příloha smažená banány (typ plantain).

Když odpoledne dojíždíme do města Comayagua, už nám skoro dochází voda. Cestou žádná vodárna nebyla a tak musíme dobrat zde. Vyhledáme si vodárnu Agua Express a zamíříme tam. Odbočíme z hlavní na vedlejší a povrch se z asfaltu změní na terén doslova plný děr. Projíždíme okrajovou částí města se 150 tisíci obyvateli a necítíme se zrovna bezpečně. Nakonec naštěstí projedeme branou do lepší čtvrti, najdeme vodárnu, přelijeme do tanku a do kanystrů sedm garrafonů, prohodíme pár slov anglicky s majitelem a odjíždíme zrovna, když se na město žene bouřka.

Cedule hlásí, že tato dálnice není vhodná pro vysokou rychlost.

Tento úsek dálnice opravdu nebyl vysokorychlostní.

Možná, kdyby ta vrstva asfaltu byla silnější než jeden centimetr, tak by se v něm ty díry tak snadno nezvětšovaly.

Tak touhle cestou nás vedla aplikace waze.

Za touhle bránou už byla lepší cesta.

Potřebujeme koupit i Jankovi tarif na mobil, aby měl přístup k internetu. Mobilní operátor Claro by měl mít pobočku v nákupním centru . Do garáží před centrem se kvůli nadměrné výšce nedostaneme, zaparkujeme v uličce naproti, vedle hlídaného parkoviště (když píšu hlídaného, tak myslím, že tam stojí chlápek s puškou v ruce) určeného pro auta zaměstnanců centra.

Zatímco Janek jde na pobočku operátora, já s dětmi nakupuji v supermarketu v přízemí. Janek se po chvíli vrací s tím, že bude nutné zajít na hlavní pobočku, která je v centru města. Jenže dnes to už nestihneme. Užíváme si tedy nakupování. Supermarket na nás působí na místní poměry dost luxusně, police jsou plné potravin z USA a z Evropy, dokonce mají i plzeňské pivo. Vše je ale dost drahé. Levné jsou snad jen banány, ale skoro vše ostatní stojí víc než jsme zvyklí. Překvapí mne cena mléka (38 Kč za litr plnotučného trvanlivého). Cena z honduraských lempir se na české koruny přepočítává velmi snadno. Jedna lempira je jedna koruna.

Pepino europeano.

Často čteme a slyšíme o zdražování v Česku, tak tady se můžeme na ty ceny pomalu naladit. Půl kila italských těstovin za 78 Kč, 400 gramů eidamu za 150 a třetinka plzně za 35 Kč. Jen ovoce a zelenina jsou tu docela levné, ale možná je to tím, že ceny nejsou kilo ale za libru, což je polovina, takže ve skutečnosti jsou v podstatě dvojnásobné, jen já jsem líná přepočítávat. Překvapivě tu v Hondurasu mají žlutou cibuli, ale nemají mrkev :-( Když ke své velké radosti zahlédnu v regálu s moukami také celozrnnou, kupuji hned celé to velké balení a večer hned peču další várku housek.

Z toho, že vidím v regále celozrnnou mouku, jsem měla velkou radost. Bohužel je celozrnná až moc, už ta americká byla jiná než česká, ale tahle je fakt plná otrub a i malý přídavek k hladké mouce má špatný vliv na těsto.

Když se obtěžkáni plnými nákupními taškami dostaneme z obchodního centra ven, je už tma a stále lehce prší. Projdeme k autu, tašky s nákupem jen položíme dovnitř a prokličkujeme městem k hotelu Casa Vieja, kde by mělo být  možné přespat. Zaparkujeme na ulici a jdeme se s Jankem zeptat recepčního, jestli je možné u nich strávit jednu noc a za kolik. Nejdřív ale nakoukneme na malé parkoviště u hotelu, je skoro plné, ale jedno místo pro nás se tam ještě najde. Pak se Janek ptá recepčního, jestli můžeme přespat a kolik to bude stát. Hondurasanům máme trochu problém rozumět, ale nakonec pochopíme, že chtějí 200 lempir za parkování přes noc a 100 za použití koupelny v hotelovém pokoji. S tím souhlasíme, parkujeme u hotelu, večeříme (pečivo, sýr, šunka, zelenina) a pak se všichni postupně osprchujeme. Sprcha je vlažná a opět nemá kropítko, ale jsme už tak zvyklí, že nám o vlastně ani nevadí.

Zaženeme děti do postelí. Zase se pohádáme. Dnes to bylo prostě náročné. Janek jde lovit hotelovou wifi ven, já píšu zápisky.  Mám několikadenní skluz.