San Ignacio

So 2.7. kemp Mana Kai, Dan Ignacio, 58 m.n.n. (Belize)

Když píšu, že počasí nepřeje výletům, myslím tím, že ráno je takové dusno a tak nízký tlak, že se ploužím jako mátoha. Kdybych neměla od večera nachystané suroviny na banánový chlebíček, tak ani nezvednu ruku, jak jsem slabá. Navíc k tomu všemu dám do chlebíčku banán, který na první Evropanův pohled vypadá jako přezrálý, ale ve skutečnosti teprve dozrává. Chlebíček tak není tak dobrý, jak by mohl být, kdyby byl banán přezrálý. Takže příště prvně banán ochutnat a pak teprve odměřovat suroviny.

Týna a její copánky.

Každopádně si dám chlebíček k snídani, nechám ho v altánku, Kuba ohryže všechnu tu opečenou kůrčičku a zbytek sežere místní psisko. Vzhledem ke kvalitě výrobku mi to ani tak nevadí.

Kuba píše diktát.

Jankovi je naštěstí lépe, zvládne odvést Joli na rožek za copánkovací paní, několikrát ji zkontrolovat a po desáté zase přivést na zpět.

Já si udělám dvě kafe, lehce se protáhnu na cvičící podložce a kolem desáté už je mi lépe.

Den je nic moc. Střídavě prší a střídavě na nás nalétávají komáři a jiná havěť. Nejdál dojdeme na trh, kde si opět koupíme banány a rajčata a také si dáme oběd. Ale tacos v Belize nejsou tacos v Mexiku. Tortily jsou smažené a místo, aby si děti mohly obložit tacos tím, čím samy chtějí, dostanou je už obložené zeleninou, která jim nechutná. Ani maso uvnitř není tak dobré, spíš než poctivé kousky dobrého masíčka, je tam jakási podivná hmota. Je to jako rozdíl mezi fish and chips z čerstvě ulovené ryby a rybími prsty z mrazáku.

Necháme si u pouličního opraváře bot opravit dvoje boty. Týna potřebuje zalepit odloupnuté špičky trekových bot a Kubovi se na trekových botách pořízených v USA páře špička. Opravář obojí opraví.

Opravář bot a jeho provozovna. Ve větvích stromu měl velký černý deštník, který ho chránil před tropickým lijákem. Dole pod ním korytem odtékal potok vody.