Mayská čokoládovna

Pá 1.7. Old Marine, Belize City, 0 m.n.m. (Belize) – kemp Mana Kai, Dan Ignacio, 58 m.n.n. (Belize)

Jankovi a dětem se na korálovém útesu moc líbilo, jeden den jim přišel málo a rádi by si to zopakovali s Joli a se mnou. Jankův tatínek, který byl před lety na Belize na katamaránu, mu doporučoval zajímavé místo v moři, kterému se říká Blue Hole. Je to vlastně takový obří propadlý cenot kruhového tvaru, který vypadá úžasně ze vzduchu a velmi zajímavý je i pro potápěče s přístroji. Rozhodujeme se, že Blue Hole prostě musíme vidět. Nebude to úplně levné, ale mělo by to stát za to. Už víme, že výprava k Blue Hole je akce na celý den a že se k tomuto místo jezdí jedině z ostrovů. Znamená to tedy dvě noci na ostrově, jednu před výpravou, druhou po ní. Jako první musíme zjistit, kdy se k Blue Hole jezdí, protože takové výpravy se nekonají denně. Janek volá do potápěčské společnosti a dozví se, že nejbližší termín je v pondělí. To je tak akorát, Joli se aspoň do té doby uzdraví ouško (má zánět zevního zvukovodu). Janek tedy rezervuje pěr míst na potápěčské lodi a pak ubytování na dvě noci na ostrůvku Caye Caulker.

Pak vyjíždíme z přístavu směrem na Guatemalu. Chtěla bych navštívit nějaké místo, kde se vyrábí čokoláda a jedno z nich je tímto směrem ve městečku San Ignacio.

Jedeme a já vyděšeně sleduji, jak venku roste teplota. Za 31°C na 36°C. Chce se mi z toho brečet. Už těch 31 bylo při místní vlhkosti a bez větru skoro nesnesitelných, nedovedu si představit, jak přežiju 36°C. To teplo a vlhkost mne ubíjí, jsem slabá a věčně podrážděná. Kdyby to šlo, tak uteču někam do zimy, do vyšší nadmořské výšky, kamkoliv, kde je pod 25°C. Jenže to nejde, máme rezervované ubytování i výlet, musíme nějak přežít dva dny.

Parkujeme u čokoládovny. Vystupujeme ven. Je teplo, fouká větřík, dá se dýchat. Tohle zvládnu, i když je asi 35°C. Díkybohu.

V čokoládovně právě začala prohlídka, další bude za hodinu. Máme hlad, ptáme se, kde si nejblíž dát oběd. Kousek výš je prý nějaký fast food. Jdeme tam, objednám si burito, Joli nějaké smažené tacos, Janek cosi podivného. Burito je moc dobré – velká nadýchaná pšeničná tortilla plněná fazolemi a masem. Smažené tacos jsou krásně naaranžované a vypadají lehce legračně – malé kukuřičné tortily zabalené do úzké roličky a osmažené do křupava. Kubíkovi to moc nechutná.

Po obědě se vracíme do čokoládovny. Než začne prohlídka, studujeme informace na stěnách.

Po čase nás vpouštějí do vedlejší místnosti, kde už je jedna americká rodinka s menšími dětmi. Prohlídka není až tak prohlídka čokoládovny, jako názorná ukázka toho, jak se taková mayská čokoláda připravuje. Všechny tyto informace lze vyčíst na internetu, ale je něco jiného, si to zažít osobně a kakaové boby si osahat, očichat a ochutnat sám. Do čokoládovny chtěla hlavně proto, abych zjistila, jak se připravuje horká čokoláda po maysku (nebo mexicku), abych si ji pak mohla chystat doma v Česku z mátového čaje. Už jsem si na ní vytvořila tak trochu závislost, ale zatím si ji připravuji z mexické polotovaru, který v Česku dozajista neseženu. Zkoušela jsem si připravit i z obyčejné americké hořké čokolády, ale není to ono. Recepty na internetu uvádějí kakao, mléko, skořici, cukr, což se mi zdá moc obyčejné a nemusím to ani zkoušet, abych věděla, že to nebude fungovat. Potřebuji tedy zjistit onu tajnou ingredienci, které dává mexické čokoládě tu správnou chuť a konzistenci. Holandské kakao to zcela jistě nebude.

Ale abych začala od začátku. Kakaové boby nerostou jako švestky jednotlivě za stopku na větvičce kakaovníku, ale jsou zhruba po dvaceti kusem v jednom velkém plodu. Nejsou tam samy, spolu s nimi je tam lepkavá, mazlavá dužina sladké chuti.

Při výrobě čokolády a kakaa má tato dužiny velmi zvláštní význam. Z plodů se odstraní silná slupka, boby (čili semínka) spolu s dužinou se vloží do nádoby a nechají se společně několik dní kvasit neboli fermentovat. Nekvasí ani tak samotné boby, které jsou spíše hořké chuti a obsahují jen 1% cukru, ale právě ta slizká sladká dužina. Kvašení způsobí, že se barva bobů změní z bílé na tmavě hnědou (bez kvašení by barva bobů po usušení zůstala taková růžovo-hnědá) a jistě to má ji vliv na jiné vlastnosti.

Poté se boby upraží. O tom všem nám Mayové z čokoládovny povídají a dávají nám ochutnávat čerstvé boby (trochu se divím, že je to možné, že je mají k dispozici, ale je to dáno tím, že jsme v tropech a plody kakaovníku dozrávají v průběhu celého roku), sušené boby i pražené boby. Potom si můžeme vyzkoušet, jak se pražené boby na kamenném mlýnku metate rozetřou na kakaovou pastu.

Je zajímavé na vlastní oči vidět, jak se suché plody změní na pastu, ze které v tom belizském vedru málem odkapává roztavené kakaové máslo (teplota tání kakaového másla je zhruba 33 °C, za běžných českých podmínek je tedy máslo v tuhém stavu).

Následuje další fáze „prohlídky“. Ochutnávání mayského způsobu konzumace horké čokolády – každý dostaneme do hrníčku trochu té kakaové pasty a paní nám ji zalije horkou vodou. Sami si ji zamícháme a můžeme ochutnat. Je to hořké. S trochou medu už je to lepší a se špetkou chilli koření ještě o kousíček zajímavější.

Poté ochutnáváme variantu kakaová pasta – horká voda – skořice – nové koření. Úplně nakonec dostaneme k ochutnání ještě kousíčky čokolády. Tím prohlídka končí, můžeme si zakoupit místní produkty – kakao a pražené kakaové boby. Kupujeme si oboje. Kakaový prášek je v přírodní nealkalizované podobě, z takového jsem si doma v Praze každý večer připravovala jeden dva hrníčky kakao. Kakaové boby nám asi budou k ničemu, ale třeba vymyslím, jak je využít. Možná do müsli? Nebo si koupím hmoždíř z lávového kamene a kakaové boby rozetřu na pastu a z ní si připravím horkou čokoládu.

Večer se mi podaří najít krabičku s mexickými čokoládkami na přípravu horké čokolády. Studuji složení a pokud to vše správně chápu, tak hlavní složkou je cukr a druhou právě ona kakaová pasta. Kromě toho obsahují čokolády ještě kakao, jedlou sodu, kyselinu citronovou, sójový lecitin. Pokud byste si tedy chtěli doma připravit opravdovou mexickou čokoládu, potřebuje kakaovou pastu, sladidlo (cukr, med, třtinový med, …), koření dle chuti (chilli, skořice, nové koření, máta …) a horkou vodu. Kakaovou pastu lze koupit v prodejnách zdravé výživy, v internetových obchodech nebo i v našem oblíbeném bezobalovém obchodě. Pokud se vám podaří sehnat kakaovou pastu, která je trochu hruběji mletá, tím lépe. Bude tak podobnější té mayské. Nebo si můžete kakaové boby sami umlít (možná by bylo možné umixovat).

Z čokoládovny už zamíříme rovnou do kempu, který je dole ve městě. Kousíček od centra, hned za trhem. Kemp vypadá úžasně a je tam docela snesitelně vlhko i vedro. Zaparkuje vzadu na trávníku.

Po nějaké době se jdeme projít do města. Už ani nevím v jakém pořadí to vše proběhne, ale asi takhle.  V kempu se ptáme, na nějakého holiče pro kluky. Janek už nutně potřebuje ostříhat, Kuba sice nepotřebuje, ale chce. Jeden holič by měl být hned za rohem. Zastavujeme se tedy tam, objednáváme Janka na stříhání za čtvrt hodiny. Mezitím kupujeme vedle ve francouzském pekařství chleba a na trhu nějaká rajčata a banány.

Zatímco kluci čekají na ostříhání, já se s holkami vrací do kempu, ukládám do auta nákup a chvíli vydechuji. Nejradši bych tam už zůstala, ale Janek trvá na tom, že si musíme projít centrum městečka. Vracíme se tedy k holiči, Janek už je ostříhaný a Kuba sedí na stoličce a nechává si zkracovat ty svoje vyšisované blonďaté vlásky.

V centru San Ingnacia to žije, ale hezké to tam moc není. Na jednom rožku se zastavíme, Týna nahlas přečte na cedulce „hair braiding“ a ze židličky pod námi se ozve: „To je jsem já.“ Sedí tam mladě vypadající černoška a vedle ní její kamarádka. Ptáme se to zaplétání copánků. Týna totiž už hrozně dlouho mluví o tom, že by si vlasy chtěla nechat zaplést, ale doposud jsme nenarazili na žádné místo, kde by to bylo možné.  Týně se to jednak líbí, jednak by to bylo i dost praktické při tom, jak často se koupeme, protože takhle si ty své dlouhé vlasy pokaždé půlhodiny rozčesává. S vlasy zapletenými do drobných copánků by tohle zcela odpadlo.

Nakonec se domluvíme na středně silných copáncích, necháme Justýnku na stoličce u paní a jdeme se ještě chvíli projít. Když se vracíme, Týna už mý pár sopánků zapletených, ale vypadá to ještě na dlouho. A na dlouho to je. Vracíme se do kempu, zvládáme všechny večerní rituály, Janek několikrát odbíhá Týnu a stav copánků zkontrolovat, ale když je konečně hotovo, děti už spí. Janek paní zaplatil o něco víc (místo 60 BZD jí dal 80 BZD) a na zítřek se dohodli, že v osm tam přivede Joli.