Přejezd do Guatemaly

St 6.7. Old Marine, Belize City, 0 m.n.m. (Belize) – parkoviště u vstupu do národního parku Tikal, 300 m.n.m. (Guatemala)

Když se kolem sedmé budíme, Týna už cvičí venku u auta. Naštěstí přestala běhat, v tomto dusnu by to bylo moc náročné. Snídáme trochu neobvykle. Včera jsme nestihli nakoupit a tak mají děti suché lupínky a Janek suché müsli, protože mléko i jogurty došly.

Dnes nás čeká přejezd hranic z Belize do Guatemaly. Už z toho nejsme tak nervózní jako při přejezdu z Mexika do Belize. Tušíme, co nás čeká – propuštění z jednoho státu - nejdřív nás lidí, poté auta, pak příchod do druhého státu – kovidová kontrola, imigrační kontrola, povolení pro vjezd vozidla. K tomu všemu zaplacení nejrůznějších poplatků a spousta minut čekání. Přechod hranic je akce na celý den. Nic kromě příjezdu na ně a odjezdu z nich už se nedá stihnout a člověk je z toho všeho psychicky vyčerpaný, i když vše vlastně probíhá hladce a bez front.

Podepisování pohledů.

Ráno tedy vše balíme, Janek píše pohledy. Vlastně celé dopoledne je o pohledech. Nejdřív jejich psaní, pak googlení adres a potom shánění chybějících známek a pošty. Když máme sbaleno a skoro všechny pohledy jsou napsané, loučíme se v přístavu s Robertem, který brzy popluje do Guatemaly na plachetnici, a vyrážíme směrem na hranice. Tou cestou jsme už nedávno jeli, připadá nám tedy známá. Cestou zastavujeme na benzínce na svačinu a kupujeme si burrita u stánku. Paní, která peče jednu tortillu za druhou, mi dovolí taky dvě připravit – prsty rozetřít těsto po čtverci alobalu vymaštěném sádlem a olejem. Tortilla se pak i s alobalem položí na rozpálenou litinovou plotýnku. Po chvíli si alobal sloupne, tortilla se opeče i z druhé strany a pak už se na ni rozetřou jednotlivé náplně. V tomto kraji to je fazolová hmota, kuřecí hmota, nastrouhaný sýr a nějaká salsa. Poté se tortilla zamotá stejně jako palačinka.

Učím se dělat pšeničné tortily.

Cestou prší. Ochladí se z 31°C na 25°C, což je moc příjemná změna, i když vlhkost vzduchu jistě ještě lehce vzroste.

Kolem poledne přijíždíme do známého městačka San Ignacio. Dobíráme pitnou vodu do kanystrů, parkujeme naproti kempu, kde jsme strávili dvě noci a vyrážíme na poštu. Dojde k mírné hádce, ale vše dobře dopadne. Po chvíli se zase shledáme, u stánku si dáváme oběd . děti tacos (každý pět kousků), já dvě buritta a Janek zkouší novinku popocosi. Pozoruji, že tortilly tady připravují úplně stejně jako u stánku na benzínce. Taky na alobalu a pěkně rukama. To na kukuřičné tortilly v Mexiku vždy používali lis a mikrotenové pytlíky. Navíc se vše obešlo bez tuku -  těsto i pečení na rozpáleném plechu. Pupusas jsou vyšší placky z kukuřičného těsta (ale opět z té speciální kukuřičné mouky) plněné směsí podle výběru. Tyto placky se pak na troše tuku opečou na litinovém plechu. Janek mi jednu věnuje, abych pořádně ochutnala. Moc mi to chutná, tu zvláštní kukuřičnou chuť jsem si už oblíbila.

Janek obědvá speciální plněné placky nazývané pupusas.

V čase, kdy jsme čekali než se nám připraví oběd, Janek obešel místní obchody, koupil nějaké další pohledy a známky (pošta měla totiž polední pauzy). Teď se přesunujeme k volnému stolu na náměstíčku, Janek dopisuje poslední pohledy. Já se cítím mizerně, zase se nejspíš blíží nějaké bouřka.

Píšeme pohledy.

V klimatizovaném autě už je mi líp. Přijíždíme na hranice někdy těstě před druhou hodinou. Děti necháváme v klimatizovaném autě. Obejdeme kolečko – poplatek z opuštění země, razítko do pasu, odhlášení auta. Pak se vrátíme k autu, projíždíme kolem celníka, který nám zkontroluje pasy. Projedeme dezinfekční branou – tahle nás opravdu něčím pošplíchá. Zaplatíme poplatek za dezinfekci. Všichni vystupujeme, absolvujeme kovidovou kontrolu (jedna paní si naše iniciále zapisuje do tabulky, ukazujeme doklady o očkování). Poté nám další paní kontroluje pasy a dává vstupní razítka do Guatemaly. Na požádání dostaneme tři různé reklamní mapy. Poté se rozdělíme, Janek jde vyřizovat Dočasný dovoz vozidla (Temporally Vehicle Import), já se vracím se s dětmi k autu. Zrovna se ale hodně rozpršelo, Joli a Kuba v tom dešti naskáčou do auta. My s Týnou zůstáváme venku pod přístřeškem a koukáme na ten liják. Přes hranice teče potůček, který sebou nese odpadky. V potůčku se koupe domácí kačena. Není tu sama, jsou tu dvě a k tomu i jedna slepice. Chvílemi mi to přijde, jak hraniční přechod v pohádce Tři veteráni, tak celních choval kozy.

Hraniční přechod mezi Belize a Guatemalou.

Čekáme hodně dlouho, snad tři čtvrtě hodiny. Přestane pršet. Vysvitne slunce a je hrozně vlhko, ale naštěstí žádné velké vedro. Po té dlouhé době přijde Janek, nic neřekne, lepí nějakou nálepku na přední sklo. Nevíme, co se děje, snad jen, že vše je v pořádku. Odjedeme z parkoviště a přejíždíme hranici. Celníci jen kouknou do pasů a zeptají se odkud jedeme, ale vůbec nekontrolují, co máme v autě. Jsem ráda, že jsem zbytečně nevyhazovala limetky a smetanu. Ovoce a některé druhy zeleniny, mléčné výrobky a maso, by se neměly převážet přes hranice. Snažili jsme se nic nekupovat a vše sníst, ale pokaždé člověku něco zbyde a přijde mi škoda něco vyhazovat.

Most přes hraniční řeku.

Přejíždíme most přes řeku. Za mostem je závora, musíme zaplatit 50 Quetzalů (čti kecalů za přejezd mostu, který není v extra stavu). V tuto chvíli nám Janek sděluje, že už jednou na druhé straně hranic byl – kvůli zaplacení nějakého poplatku v bance. V rámci středoamerických absurdit nebylo možné zaplatit Temporary Import Permit (TIP, cena 160 QZL) celníkovi přímo na hranicích, ale bylo nutné s místním pohůnkem v zásadě nelegálně překročit hraniční most, jít asi 10 minut pěšky do nejbližší banky a tam TIP zaplatit jako kdysi složenky na poště. Jako bonus nebylo v bance možné zaplatit kartou, ale bylo nutné vybrat v bankomatu hotovost (popřípadě směnit dolary či mexické pesos u směnárníků na hranici) a zaplatit v bance tuto složenku hotově. Poté zase v doprovodu místního pohůnka přejít most, ukázat doklad o zaplacení … Nedivím se, že po všech těch procedurách na hranicích a po několika hodinách řízení, Janek večer odpadne ještě před desátou.

Razítka v pase pomalu přibývají.

A jsme v Guatemale. Kdyby se mě někdo před půl rokem zeptal, kde tahle země leží, asi bych tipla Střední Ameriku nebo sever té Jižní. Nic víc bych o Guatemale nevěděla. Teď díky Evě z Mexikopedie, rozhovorům s jinými cestovateli a díky opatrné četbě průvodce Lonely Planet po Střední Americe, tuším, že se tu mluví španělsky, obyvatelstvo bude hodně indiánské, jsou tu sopky, jezera, mayské památky, obří trh v Chichicastanangu a že se tu jí hlavně rice, beans and chicken (rýže, fazole a kuře). Představuji si, že to tady bude vypadat jako v Mexiku a opravdu to tady tak vypadá. Po chudém, ale udržovaném, spořádaném a čistém Belize plném obyvatel černé pleti, je Guatemala zase kulturní šok. Odpadky, nedostavěné domy, díry v silnici, velké množství volně pobíhajících psů a uvázaných koní. Zachraňuje to krásná krajina s malými kopečky, zeleň neuvěřitelné barvy všude kolem a teploty kolem 24°C (při vlhkosti snad 100%).

Zeleň místní vegetace je až neónová.

Na jedné benzínce si všichni odskočíme a kupujeme se nějaké limonády. Benzínka má hlídače s brokovnicí v ruce. Jedeme a jedeme tou zelení. Rozhodujeme se, že zítra brzy ráno půjdeme na archeologické naleziště Tikal a že přespíme přímo před vstupní branou.

nákup v malých potravinách. Paní pokladní nesedí na židli, i když to tak vypadá vzhledem k tomu, jak ji s Týnou převyšujeme.

Cestou nakoupíme v malých potravinách nějaké základní suroviny, které nám už došly (mléko, vajíčka, pečivo, sýr, šunka, pivo a nějaké zbytečnosti). Později ještě někde koupím ananas a banány. Banánů tu mají víc druhů – ty klasické zahnuté jaké známe všichni, ale pak tu mají i takové větší hranatější a rovnější. Ty mi chutnají víc – jsou žlutější a jejich chuť je bližší chuti nezralých banánů, ale jsou přitom výrazně sladší.

Guatemalské silnice jsou místy plné hlubokých děr.

Po šesté přijíždíme ke vstupní bráně do národního parku Tikal. Podle iOverlandera by se tu mělo dát zdarma přespat, ale poslední zápis v aplikaci je dva roky starý a tak si nejsme moc jistí, jestli to půjde. V NP je možné kempování, ale přijde nám to moc drahé (pro jednoho to stojí 50 QT tj, asi 150 Kč) a navíc už je moc pozdě na to, abychom si koupili povolenku ke spaní v kempu, ta se dá koupit právě jen ve vstupní bráně nebo ještě v nějakých speciálních obchodech.

Jezero Petén.

Když přijedeme k bráně, venku se už šeří. Janek dělá, že nic z tohoto, o čem jsem psala v předchozím odstavci, neví. Hlídač nám vysvětlí, že pokud nemáme rezervaci nebo zaplacené kempování nemůžeme dovnitř. Janek to vše trpělivě vyslechne a pak se zeptá, jestli bychom nemohli přespat tedy přímo tady před bránou a ráno v šest si koupit lístky. To není problém. Hurá! Vracíme se tedy asi 10 metrů zpět, abychom neblokovali vjezd. Zapalujeme smradlavé spirálky na odhánění komárů. Smažím palačinky k večeři pro Joli, Kubíka a taky pro sebe. Týna a Janek si dávají něco jiného. Pak se jdu ven (notně pošplíchaná repelentem) trochu protáhnout. Všude je mokro, protahuje se jen vestoje, ale i to je moc příjemné po celodenním sezení a postávání. Poslouchám zvuky džungle. Děti usínají a Janek odpadá krátce po nich.