Parque Nacional Pumalín

Ne 13.11 trajekt z Puerta Montt do Chaitén, 0 m.n.m. – Camping Grande, Parque Nacional Pumalín, 209 m.n.m. (Chile)

Noc byla lehce neklidná. Bála jsem se spát na horní posteli, ležela jsem tedy dole mezi dětmi. Na to, abych si lehla na břicho, tak jak bych potřebovala, nebylo mezi jejich tělíčky dost místa, tak jsem se celou noc převalovala z bok na bok a střídavě objímala Kuba nebo Joli.

Ráno se nasnídáme na trajektu ještě předtím, než přistane u mola ve vesnici Chaintén. Vylodění naštěstí netrvá tak dlouho jak nalodění. Za chvíli jsme na souši. Janek našel nějaký kraťoučký trek k vodopádům v iOverlanderu, který začíná kousek od přístaviště. Jedeme tam, děti jsou ještě trochu rozespalé, ale oblečou se i obují, vyrazíme na „trasu“. Problém je v tom, že to není žádný oficiální trek, ale spíš cesta širokým korytem řeky, jejíž přítoky je třeba přebrodit. Kuba si namočí obě boty hned při prvním překováním potoku a brečí až mu slzy stříkají do dálky. Joli se taky namočí, nebrečí, ale skuhrá. Janek to těžce nese, nálada je nic moc.

Chvíli postupujeme kamenitým korytem řeky. Okolí je nádherné – hlavně ty rostliny s obřími listy, které si pamatuji už z Kostariky, kdy rostly kolem parkovišt ve vysokých nadmořských výškách. Tyhle rostliny jsou tu všude, podél břehů i na kraji lesa.

Celou dobu nás provází chlupatá fenka, která k našemu autu přiběhla hned, jak jsme zastavili. Je moc milá, dali jsme jí pár psích pamlsků, které okamžitě zhltla a teď nám ukazuje kam máme jít. Jenže zatímco ona se na svých hubených nohách bez zaváhání přebrodí přes potok, my takovou odvahu nemáme. Tenhle potok už je hlubší, voda teče moc prudce, vzdáváme se to a vracíme se stejnou cestou zpět. Fence ještě jako poděkování věnujeme několik pamlsků a odjíždíme směrem k jednomu kempu v národním parku Pumalín, který vyhlídla Týna.

Cesta netrvá dlouho. Krátce před jedenáctou parkujeme pod rangerskou stanicí. Vše je tady tak upravené až nám padá brada dolů – parkovišti je vysypaná jemným urovnaným štěrkem, kolem roste anglicky zastřižený trávník. Tak nádherně zelený a svěží, že to snad není možné. I když možné to je, protože co chvíli se spustí jemný deštík, který ho zalije. K dřevěné budově, kde sídlí rangeři, vedou kamenné schody. Já se hned dám do vaření, abychom měli brzký oběd (budeme mít jen těstoviny, ale i těm chvíli trvá než se uvaří a ještě navíc chci upéct apple crumble). Janek a Týna se jdou podívat za rangery a přicházejí s tím, že tam jeden opravdu je, že mluví anglicky, že viděl pumu. Na noc máme jet na jediné otevřené tábořiště, ze kterého vede krátký trek.

Já jsem po obědě hrozně unavená, nechávám nádobí na Jankovi a dětech a na půl hodiny odpadám do říše snů. Ještě slyším, jak se holky hádají o špatně umyté a utřené nádobí, vnímám, jak všichni práskají dveřmi až se se mnou třese palanda a pak konečně usnu. Když otevřu oči, vidím na kuchyňské lince ležet svůj hrnek s kávou. Všichni mi ale říkají, že mám ještě spát, tak je poslechnu a spím. Když se probudím, kafe je studené a nálada v autě taky. Sbalíme zase všechny věci a vyrazíme do tábořiště. Jenže si vybereme špatnou cestu.

Štěrková silnici zrovna na několika místech opravují, byla nejspíš poškozena povodněmi a závaly. V lese nad staveništěm (v jednu chvíli máme oba s Jankem stejné myšlenky – že to tam vůbec nevypadá jako v národním parku) potkáme dva volně pobíhající honě – hřebce a klisnu. Vypadají tak zdravě a svobodně. V tu chvíli konečně koukneme pořádně do mapy, abychom zjistili, že jedeme špatně a musíme se vrátit k rančerské stanici. Tam odsuneme závoru položenou přes menší cestu a zamíříme po ní. Konečně vše sedí – najdeme výchozí místo Darwinova trailu. Zaparkujeme a vyrazíme na trasu. Nikdo z dětí kupodivu neprotestuje – všichni statečně šlapou nádherným deštným lesem. Potkáme jen skupinu několika mladých mužů, jinak nikoho.

Po návratu z procházky hned nasedáme do auta a přejíždíme ještě necelé dva kilometry na tábořiště Camping Grande. Je to tu až neskutečně pečlivě upravené. Anglicky střižený trávník, kvalitní silnice, čisté toalety, čisté přístřešky, buzerační cedulky. Najdeme si jedno místo. Já jdu zase hned vařit a péct. Joli jako by to ani nebyla ona, si hraje celou dobu venku s nějakými větvemi, půjčí si sekyru a pilku. Hraje si i po večeři, kdy já jdu meditovat a Janek myje nádobí. Zrovna když odcházím, tak k autu přicházejí mladí Belgičané, kteří si postavili stan pod jedním přístřeškem. Když se vrátím, najdu je, jak s Jankem pijí víno v teple našeho auta. Jsou moc milí a tak se domlouváme, že je zítra vezmeme zpět do vesnice.