Belgičtí stopaři

Po 14.11 Camping Grande, Parque Nacional Pumalín, 209 m.n.m. (Chile) – kemp Herencia Ventisquero u Parque Nacional Queulat, 29 m.n.m (Chile)

V 7:00 dorazí k našemu autu belgičtí stopaři Naomi a Jasper. Normálně bychom tak brzy ráno neodjížděli, ale Týna má od 7:45 on-line hodinu a tady nahoře v kempu není signál. Musíme sjet dolů k rančerské stanici, zaparkovat tam a pak už máme signál a hodina dějepisu může začít. Aby měla na školu klid, jsme my všichni ostatní venku na dešti. Naštěstí to není tak zlé. Dáváme si ranní kávu a probouzíme se do nového dne.

Pak Naomi a Jaspera zase naložíme a pokračujeme dál na jih. Všechno by šlo úplně v pohodě, ale naše děti těžce nesou, že se s někým musí dělit o prostor. Je to velmi nepříjemné. Oba Belgičani jsou moc milí, tak hezky se s nimi povídá, ale obě holky jsou chvílemi tak protivné, že bychom je nejraději vysadili a nechali si místo nich Belgičany. Ale ovládneme se, dojedeme až k dalšímu vstupu do národního parku. Jenže Parque Nacional Queulat je zavřený – jednak proto, že je pondělí a to jsou všechny parky zavřené, a nejspíš i proto, že rangeři stávkují za vyšší platy.

Celou cestu pršelo a prší i teď. Zastavíme v kempu kousek od vstupu do národního parku. Není to tam nijak extra hezké, ale mají tam wifi, sprchy, přístřešky pro stany, možnost vyprání prádla a existuje jistá naděje, že zítra bude v parku otevřeno. Takže se rozhodneme zůstat (cena je 6000 za osobu, dětí platí polovinu).

Celé odpoledne pomalu nevytáhneme paty z auta. Podaří se mi dohnat nějaké resty s blogem, Janek řeší letenky, děti se učí nebo si čtou nebo užívají wifi. Taky trochu peču, v tomto chladném počasí mám pečení přes den dovoleno. Večer už to není nejlepší, protože to má vliv na čidlo, které spouští topení.

K večeru dorazí ještě jednou auto – obyčejný osobák z autopůjčovny – a v něm mladá Američanka, která cestuje sólo. Nikdo z domácích tu není. Tak jí dáme heslo na wi-fi a ukážeme jí, kde jsou toalety a sprchy.