Pláž v La Serena

So 5.11. kopec před observatoří La Silla, 1181 m.n.m. (Chile) – Playa La Cebada, 0 m.n.m. (Chile)

Tenhle jeden den je mimo pořadí, protože se nějak stalo, že jsem ho přeskočila. Naštěstí mne na to Janek upozornil. Bohužel není možné články na blogu přehodit zpětně tak, aby se objevoval ve správném pořadí, takže bude takhle trochu mimo.

Po klidné noci nás vzbudí vzteklá a ubrečená Justýnka. Ráno venku cvičila a ačkoliv bylo místo prakticky ideální – rovná plocha, málo prachu, bez lidí – musela jej sdílet se spoustou poměrně velkých nehezky barevných kobylek (nebo sarančat). Byly tam už večer a do rána bohužel nezmizely. Navíc ji jedna ta potvora přeletěla nad hlavou. Vyděsilo ji to. Koho by to taky nevyděsilo. Na zvážení však zůstává, zda bylo nutné takovým způsobem narušit ranní pohodu panující v obytném autě.

Dopoledne i odpoledne chvíli jedeme, ale na oběd zastavíme u dlouhé pláže v městě La Serena. Je Pláž je dlouhá a promenáda podél stejně tak. Svítí slunce, fouká vítr, je teplo tak na mikinu. Je sobota, místní taky vyrazili k moři, ale nejsou tu žádní davy, jen příjemné množství lidí, kteří tráví volný čas na procházce se psem, běháním podél moře nebo jízdou na kole. Na koupání je ještě chladno, Kuba, který jako jediný vyzkouší na vlastní kůži teplotu vody, hlásí, že je ledová. Užíváme si tohoto místa každý po svém. Kuba kope, Joli si čte, Týna cvičí, já chystám oběd a peču (a pak taky cvičím) a Janek si jde dát do restaurace ceviche. Prostě klasika jako vždy.

Líbí se nám tam tak, že nakonec na místě strávíme pět hodin. Jsou tu i další overlandeři  - jeden mladý pár z malého camperu prodává na stolečku své výrobky. Zarostlý mladý Litevec, který vypadá jako Viking z nějakého seriálu, za námi přijde a chvíli si s námi povídá. Později nám donesu svoji nálepku. Cestuje sám po podobné trase jako my, akorát pomaleji. Má zajímavý IG účet, koukněte. Jsou tu ale zaparkovaná chilská obytná auta – taková ta klasická, která potkáte i u nás.

Z pláže odjíždíme odpoledne. Cestou ještě s holkama nakoupíme v surpermarketu (a dost si to užíváme), zatímco kluci jedou pro benzín a snaží se najít otevřený pneuservis. Žádný ale nenajdou, vyzvednou nás tedy s nákupem, my ho hodíme dozadu do budky, naskočíme na sedačky a vyrazíme z města. Za městem u dálnice narazíme n aotevřený pneuservis, zatímco nám přehazují kola zleva doprava, Janek vezme děti na hamburger do stánku u dálnice.  Tohle se mne dost dotkne, celý den mluvím tom, že k večeři bude kuře a pita placky. Pod peřinou mi kyne těsto na pita chleby, kuřecí maso je naložené v ledničce. Což o to maso vydrží, ale co s tím těstem? Jenže Janek má hlad tady a teď, takže se nají. Dětem hamburgery nechutnají. Joli z něj bolí bříško. To mi fakt nepřidá.

Po výměně pneumatik jedeme zase dál na jih. Ve vhodnou chvíli těsto rozdělím, větší část strčím pro zpomalení kynutí do lednice, menší roztáhnu do formy dobře vymazané olejem. Když dorazíme na nádherné místo u oceánu, jen do kynoucí těsto poliju další dávkou oleje, udělám do něj prsty důlky a do některých z nich zastrkám olivy. Po další chvilku kynutí (jsem už celá hladová), to dám zprudka péct a po dvaceti minutách jsem překvapená, jak chutnou focacciu se mi podařilo upéct. Co na tom, že děti už nechtějí nic jíst a Jankovi stačily ty hamburgery. Dětem upeču na druhý den párky v rohlíku a pizza šneky. Jsem až překvapená, jak se vše nakonec povedlo navzdory natřásání za jízdy během kynutí, špatnému načasování úplně všech fází. Asi to bude tou drahou moukou, kterou jsem koupila (jako jediná z nabídky supermarketu, totiž neobsahovala žádná bělidla a enzymy zlepšující mouku, jen nějaké vitamíny, jejichž přidávání do mouky je některých zemích zřejmě zákonem dané, jinak si to nedovedu vysvětlit).

Usínáme za zvuků oceánského příboje.