Muzeum lodních vraků
Čt 13.4. Fremantle (Western Australia) -Perth
Poslední noc v busíku máme za sebou. Jen se nasnídáme, sbalíme své saky paky a opouštíme karavan park.
Ráno jako první navštívíme Fremantle Sailing Club. Jen tak nakoukneme na malé námořníky na optimistech a laserech a pak ve vestibulu v malém obchodě vybereme Jankovu tatínkovi pruhovanou mikinu jako dárek.
Jachtařská vsuvka: Fremantle Sailing Club hostil jako obhájce Americký pohár v roce 1987. Denis Conner v něm získal zpět od Australanů pohár, o který přišel v roce 1983, jako první americký kapitán po 132 letech. Taková to byla ostuda. Motivaci na odplatu měl tedy slušnou. Dokonce o tom byl natočen film Vítr (1992) s Jennifer Gray, což je sice taková americká slátanina, na druhou stranu je to jeden z mála filmů, co byl kdy čistě o jachtingu natočen.
Vstupné do muzea lodních vraků je překvapivě dobrovolné, rozhodujeme se, že přispějeme ve formě útraty v muzejním obchůdku na závěr naší prohlídky a nakoupíme tam nějaké dárky. Opravdu tak nakonec uděláme, mají tam totiž přesně to, co jsme chtěli koupit.
V Austrálii mají děti prázdniny a muzeum pro ně připravilo hru. Vyzvedneme si plán hry a papír s otázkami. Holky to zvládají více méně samy, Kubovi pomáhám já. Postupujeme od úkolu k úkolu a přitom se mimoděk dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Třeba díky jedné mapě námořních cest, mořských proudů a pravidelných větrů, pochopíme, proč je na pobřeží kolem Exmouthu a Žraločí zátoky tolik vraků.
Austrálii neobjevil jako první Evropan James Cook v roce 1770, jak nám na škole vtloukali do hlavy, ale Holanďané, kteří ji začali omylem “trefovat” při hledání nových tras východoindické společnosti. Poprvé to bylo v roce 1606. Spousta lodí tu ztroskotala na korálových reefech, včetně některých těch, co byly vyslány, aby pátrali po těch nevrátivších se.
Klíčem k úspěchu při cestě do Indie bylo využít západovýchodní tradewinds, ale ve správnou chvíli hodit levý blinkr, abyste a) nevykysli v tišinách indického oceánu (ti co odbočili moc brzo), nerozsekalo vás to o Ningaloo reef, případně sfouklo mezi Austrálii a Antarktidu a rozsekalo o vysoké útesy tam (ti co odbočili moc pozdě)
Na oběd zajdeme zase do sushi restaurace. Už to tam známe a tak je to jednodušší než zkoušet zase něco nového.
Odpoledne nakoupíme v Coles potraviny na následující tři dny. Taky se zastavíme v Anakondě pro jeden dárek a já přitom nakouknu do Spotlightu, kde zrovna mají 40% slevu na všechny látky a tak se neudržím a taky si něco koupím. Balíky posílané z Japonska, ještě stále nedorazily :-(
Nakonec přejedeme do karavan parku, kde máme zarezervovanou chatku „de luxe“. Dvě ložnice, kuchyň a obývákem, koupelna, toaleta a veranda. Co víc si přát. Oproti včerejšku se dnes hodně zhoršilo počasí – prší a je chladno. Vyšlo nám to akorát. Jsme pod střechou, máme tady tolik místa. Vynosíme všechno z busíku – děti a Janek jako mravenečci nosí z busíku zaparkovaného vedle chatky jednu věc podruhé do chatky. Já jejich náklad přebírám ve vstupních dveřích a umisťuji ho uvnitř – něco jen tak ke zdi, jídlo do ledničky nebo na linku, kosmetiku do koupelny. Netrvá to ani půl hodiny, lehce věci roztřídíme a máme hotovo.
Užíváme si toho prostoru kolem. Je to neskutečný pocit – děti mají každý svou postel a my máme svou ložnici. Máme velkou kuchyň a jídelní stůl, které se nenaklání na stranu. Máme koupelnu se zrcadlem a vanou, toaletu se splachovacím záchodem šest kroků od postele. Takový luxus jsme už dlouho nezažili. Venku je zima a prší, uvnitř je sice chladno, ale neprší a když chodíme na záchod nezmokneme. Všechny spory mizí jako mávnutím kouzelného proutku, kterému se říká osobní prostor.
Ještě nebalíme. Jen trochu roztřídíme věci, potraviny uložíme do spíže a oblečení do skříní. Toť vše.