Muzeum lodních vraků

Čt 13.4. Fremantle (Western Australia) -Perth

Poslední noc v busíku máme za sebou. Jen se nasnídáme, sbalíme své saky paky a opouštíme karavan park.

Ráno jako první navštívíme Fremantle Sailing Club. Jen tak nakoukneme na malé námořníky na optimistech a laserech a pak ve vestibulu v malém obchodě vybereme Jankovu tatínkovi pruhovanou mikinu jako dárek.

Jachtařská vsuvka: Fremantle Sailing Club hostil jako obhájce Americký pohár v roce 1987. Denis Conner v něm získal zpět od Australanů pohár, o který přišel v roce 1983, jako první americký kapitán po 132 letech. Taková to byla ostuda. Motivaci na odplatu měl tedy slušnou. Dokonce o tom byl natočen film Vítr (1992) s Jennifer Gray, což je sice taková americká slátanina, na druhou stranu je to jeden z mála filmů, co byl kdy čistě o jachtingu natočen.

Vstupné do muzea lodních vraků je překvapivě dobrovolné, rozhodujeme se, že přispějeme ve formě útraty v muzejním obchůdku na závěr naší prohlídky a nakoupíme tam nějaké dárky. Opravdu tak nakonec uděláme, mají tam totiž přesně to, co jsme chtěli koupit.

V Austrálii mají děti prázdniny a muzeum pro ně připravilo hru. Vyzvedneme si plán hry a papír s otázkami. Holky to zvládají více méně samy, Kubovi pomáhám já. Postupujeme od úkolu k úkolu a přitom se mimoděk dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Třeba díky jedné mapě námořních cest, mořských proudů a pravidelných větrů, pochopíme, proč je na pobřeží kolem Exmouthu a Žraločí zátoky tolik vraků.

Austrálii neobjevil jako první Evropan James Cook v roce 1770, jak nám na škole vtloukali do hlavy, ale Holanďané, kteří ji začali omylem “trefovat” při hledání nových tras východoindické společnosti. Poprvé to bylo v roce 1606. Spousta lodí tu ztroskotala na korálových reefech, včetně některých těch, co byly vyslány, aby pátrali po těch nevrátivších se.

Klíčem k úspěchu při cestě do Indie bylo využít západovýchodní tradewinds, ale ve správnou chvíli hodit levý blinkr, abyste a) nevykysli v tišinách indického oceánu (ti co odbočili moc brzo), nerozsekalo vás to o Ningaloo reef, případně sfouklo mezi Austrálii a Antarktidu a rozsekalo o vysoké útesy tam (ti co odbočili moc pozdě)

Když na ty fotky, teď koukám, tak mám dost intenzivní pocit, že tu dětskou hru jsem si zahrála místo Kuby hlavně já.

Na oběd zajdeme zase do sushi restaurace. Už to tam známe a tak je to jednodušší než zkoušet zase něco nového.

Odpoledne nakoupíme v Coles potraviny na následující tři dny. Taky se zastavíme v Anakondě pro jeden dárek a já přitom nakouknu do Spotlightu, kde zrovna mají 40% slevu na všechny látky a tak se neudržím a taky si něco koupím. Balíky posílané z Japonska, ještě stále nedorazily :-(

Rybářské pruty v Anacondě. Australská posedlost mořským rybařením je neuvěřitelná.

Nakupování látek ve Spotlightu byla zábava. Téhle s karavany jsem nemohla odolat.

Nakonec přejedeme do karavan parku, kde máme zarezervovanou chatku „de luxe“. Dvě ložnice, kuchyň a obývákem, koupelna, toaleta a veranda. Co víc si přát. Oproti včerejšku se dnes hodně zhoršilo počasí – prší a je chladno. Vyšlo nám to akorát. Jsme pod střechou, máme tady tolik místa. Vynosíme všechno z busíku – děti a Janek jako mravenečci nosí z busíku zaparkovaného vedle chatky jednu věc podruhé do chatky. Já jejich náklad přebírám ve vstupních dveřích a umisťuji ho uvnitř – něco jen tak ke zdi, jídlo do ledničky nebo na linku, kosmetiku do koupelny. Netrvá to ani půl hodiny, lehce věci roztřídíme a máme hotovo.

Užíváme si toho prostoru kolem. Je to neskutečný pocit – děti mají každý svou postel a my máme svou ložnici. Máme velkou kuchyň a jídelní stůl, které se nenaklání na stranu. Máme koupelnu se zrcadlem a vanou, toaletu se splachovacím záchodem šest kroků od postele. Takový luxus jsme už dlouho nezažili. Venku je zima a prší, uvnitř je sice chladno, ale neprší a když chodíme na záchod nezmokneme. Všechny spory mizí jako mávnutím kouzelného proutku, kterému se říká osobní prostor.

Ještě nebalíme. Jen trochu roztřídíme věci, potraviny uložíme do spíže a oblečení do skříní. Toť vše.