Krvavý měsíc

Ne 15.5 Playa Juncalito  (Baja California, Mexiko)

Ranní plážová klasika – běhání i plavání i cvičení. Je to potřeba stihnout dokud se neudělá hrozné vedro. Slunce totiž od rána svítí o 106 a není před ním úniku. Janek už včera natáhl stínící plachtu, kterou nám ušil jeho tatínek, ale je to jen malý kousek stínu, který vylepším zavěšením našich lehkých plážových ručníků kolem dokola. Jinak bychom se tím vedrem snad odpařili.

Já se nemohu koupat a tím teplem, ze kterého není úniku, se mi úplně zavařuje mozek, takže nejsem schopná k jídlu vymyslet nic jiného než pečivo.

Děti se koupou, jezdí na paddleboardech, které nám půjčili Kanaďani. Moc je to baví a tak se rozhodujeme, že si koupíme jen svůj. Doteď jsme paddleboardu odolávali s tím, že jej nevyužijeme.

Stíníme všemi našimi ručníky.

Je neděli na pláž, která byla v sobotu skoro prázdná, najede spousta mexických rodin. Mají nahlas puštěnou hudbu a užívají si volného dne u vody. Nejsou ale nijak přehnaně hluční nebo obtěžující. Prostě si jen povídají, koupou se a něco grilují. Na pláž překvapivě nepřijede žádný prodavač občerstvení – Janek by si určitě něco dobrého z mořských plodů nebo ryb koupil a tím značně obohatil svůj jídelníček.

Kuba, klobouk a pádlo. Mořská hladina byla jako zrcadlo.

Joli na paddleboradu.

Původně jsme měli v plánu po obědě se zajet do Loreta podívat na kostel, ale je takové vedro, že se nám podaří přemluvit Janka, že tam opravdu nechceme. Jediný, kdo na chvilku odjede, je Derek. Nasedne do červeného džípu a za chvíli se vrací s pytlem kokosových ořechů. Pa, jim sekáčkem na led odsekává vršky a za chvilku už pijeme kokové mléko nerezovými brčky. Později lžícemi vyjídáme měkkou bílou kokosovou hmotu. Mňam. Jen dětem to nechutná …

Derek odsekává kokosovému ořechu vršek.

My dva, červení a osmahlí.

Místa prohlídky městečka se jdou kluci šnorchlovat ke skále na konci pláže.

Kuba skáče šipku.

Odpolední tvoření a čtení u nás v autě.

Po večeři (zase chleba) zajde slunce. Jdu se chvíli sama projít po pláži. Západ slunce je jedním z nejkrásnějších z celé naší cesty.

Poté za tmy se sedíme u stolů a pozorujeme jak zpoza kopců za pláží vychází měsíc v úplňku. Dnes by mělo být zatmění Měsíce (anglicky se mu říká „red moon“).

Pozorvání zatmění měsíce.

NIkdy jsem úplné zatmění měsíce neviděla. Jen jednou zcela neplánovaně jsem pozorovala částečné zatmění, když jsme jeli v noci do Chorvatska. Trvalo mi tenkrát hodně dlouho než mi došlo, čeho jsem vlastně byla svědkem. Tady v Mexiku je to ale jiné. Zatmění očekáváme, navíc jsme díky fyzice pro 7. ročník připraveni i teoreticky. Pozorujeme nejprve, jak měsíc v úplňku vychází zpoza skály na konci pláže. Později, jak jej pomalu ukusuje stín Země a nakonec, když je měsíc zcela překrytý stínem vidíme, že opravdu zkrvavěl a je zbarvený červeno-oranžově. Anglický název “red moon” má tedy pravdu. V tuto chvíli jdou děti spát, my s Jankem sedíme venku ještě dlouho, Měsíc už je zase v úplňku a obklopuje jen zvláštní haló, když se ukládáme ke spánku my.

Doufám, že tenhle zážitek si budou jednou děti pamatovat. Takové to spojení s přírodou a vesmírem. Párkrát se nám podařilo v srpnu pozorovat padající hvězdy (jednou na chalupě, jednou právě na výletě s naším obytným autem a jednou na lodi v Chorvatsku) a pokaždé to byla nádherná zkušenost. A byla ještě lepší, když tam s námi byla jiná rodina s dětmi. Tak jako tady.

Haló kolem měsíce v úplňku poté, co skončilo zatmění.