Třídění a spálené ukazováčky

Ne 18.12. La Chacra Holandesa, Atlátida, 39 m.n.m. (Uruguay)

Během neděle pokračujeme v balení věcí. Vynosíme v podstatě všechno ven a naskládáme to na trávník kolem auta nebo do „stodoly“ na pingpongový stůl. Tenhle kemp je v tomto úžasný – je tu tolik různých prostor. Jednak se zde nachází obří „stodola“ s pingpongový stolem, dřezem, terčem na šipky a se sedmi koťaty. Tam myjeme nádobí a ukládáme věci, které bereme s sebou. Pak je tu „červený domeček“, kde je kuchyňka, kde dnes vařím, protože v autě už vařit nechci, abych to tam už víc nešpinila. Naproti „červenému domečku“ je dům majitelů, který je uvnitř zařízený podobně jako byty v Amsterdamu. Trochu níž na pozemku se nachází další objekt, kde je místnost s ohništěm. Pak je tam domeček, kde dočasně bydlí mladá švýcarsko-německá rodina se dvěma dětmi, která čeká na až jí dorazí obytňáček z Evropy. Aby toho nebylo málo, je tu ještě jeden domek s ohništěm, kam chodím cvičit a meditovat. Za ním už jsou jen stáje a zahrada, který poloprůsvitnou stříškou.

Tři ze sedmi koťat. těm bílým říkala Joli “Jogurtík”.

Prase, 350 kilo ale měli ho pouze jako domácího mazlíčka.

Dnes vyneseme vše ven. Třídíme věci na hromady – s sebou na cestu, zůstane v autě, vyhodit a nechat v kempu. Těžko říct, která hromada je větší. Překvapivě hodně toho vyhodíme – nějaké učení, roztrhané oblečení, prázdnou kosmetiku, poškozené věci apod.

Domeček, kde se holky učily.

Domeček na cvičení a meditaci. Tenhle kemp byl prostě tam velký a měl tolik různých domečků, že pro každou činnost jsme si našli jeden.

Kuchyně a jídelna v červeném domečku.

Stodola, kde probíhala největší část balení, třídění a vyhazování.

Celý den probíhá v pohodě. Nikam nespěcháme, na vše je dost času. Občas si dám pauzu a čtu si. Dočítám Úhoře od Anny Cimy. Pomáhá mi to zapomenout na to stresující pnutí, které cítím z toho, kolik toho musíme zvládnout. Jinak bych se z toho zbláznila, protože je toho pravdu hodně a já mám pocit, že to nikdy neskončí. Jen přenosit všechny věci na vaření, přetřídit je, umýt šuplíky je náročná akce. Navíc je v tom všem spousta emocí a vzpomínek /na které raději nemyslím, ale cítím je tam) a také rozhodování, co vzít na další cesty a co nechat odjet do Evropy.

Janek včera s dětmi uklízel kabinu, dnes sám vyklízí a vytírá členitý prostor pod postelí. Není možné, aby to dělali dva naráz, na to je tam málo místa. Když má vše uklizeno, začne tam skládat věci, které se budou vracet do Česka.

Já si zacvičím, zamedituji a pak se vrhnu na vaření. Po dlouhé době vařím na čtyřplotýnkovém vařiči a užívám si to. Na jedné plotýnce peču kaiserkový chleba, na druhé opékám pita chleba a na třetí smažím kořeněné vepřové maso. A to je právě ten problém. Kovové držadlo jedné z pánviček se rozpálí od všech tří plotýnek. V místnosti chybí chňapky, vezmu držadlo do utěrky, ale ta je slabá a pak tak nešikovně s pánví manipuluji, až si spálím bříška obou ukazováčků. Bolí to jak sviňa. Chladím se prsty ve vodě s ledem, který Týna pohotově vytáhla z mrazáku, ale i tam mi během chvíle naskočí na obou prstech puchýře. Janek přijde a beze slova dopeče zbylé pita placky, zatímco já se chladím. Je naštvaný. Pak dosmaží maso. Najíme se společně, ale já to jen zhltnu, spáleniny hrozně bolí.

Chladím spálená bříška ukazováčků.

Celý zbytek večera i půlku noci chladím prsty, protože jinak to strašně bolí. Pak bolest přejde, já usnu a spím až do rána.

POZN: Chtěla bych moc poděkovat jedné ze sledujících našeho IG účtu, která mi poradila namazat spáleniny silnou vrstvou nějaké masti a přelepit náplastí. Provedla jsem to hned následující noc a ze dvou nafouklých puchýřů, u kterých hrozilo protržení a odhalení bolestivých vrstev pod nimi, se stalo vlastně takové nic, protože uvolněná vrstva kůže se přichytla zpět a já mohla s prsty úplně normálně fungovat (včetně mytí nádobí). Teprve včera 2.1. se kůže uvolnila a odtrhla a pod ní už ale stačila narůst nová, dokonce jsem zvládla dát otisky prstů obou ukazováčků při vstupu do Japonska :-) Takže ještě jednou DÍKY.