Balení a zase balení

Po 19.12. La Chacra Holandesa, Atlátida, 39 m.n.m. (Uruguay)

Ráno jsem nevyspaná, ale spálená bříška prstů už nebolí, jen tam mám puchýře. Můžu tedy normálně fungovat, jen se budu vyhýbat mytí nádobí. Naštěstí už není potřeba nic prát ani umývat.

Kaiserkový chléb. Recept bude, ale asi až v únoru.

Co napsat ke dni, kdy vše, co s námi bude pokračovat ještě čtyři měsíce na cestách, balíme do tašek, jednoho kufru a několika batohů. Zbytek věcí pak Janek ukládá v autě. Nevím, postupujeme pomalu a rozvážně. Děti se zabaví samy, takže se můžeme soustředit, což je moc příjemné.

Na cesty si bereme s sebou jeden velký kufr na kolečkách, tři sportovní tašky a pak tři body-boardy. K tomu čtyři různě velké batohy a tašku s notebooky. Předpokládám, že do letadla si budeme ještě brát jednu nákupní tašku se svačinami. Zpočátku se dost bojím, jak se nám to tam podaří vše naskládat, když se pak začnu balit, vidím, že nám opravdu ty tři tašky a kufr stačí. Ráno bude potřeba ještě dobalit pyžama, ručníky a kosmetiku, ale moc víc věcí už nebude.

Do kuchyně si sebou beru jen horkovzdušnou troubu na pečení, hrníčkové odměrky, oblíbené nože a škrabku, misky, lžíce, příborové nože, kovová brčka, milované keramické pohárky a vězeňský hrnek. K tomu ještě sadu plastových krabiček, které při uzavření neprotékají. Do Buenos Aires si s sebou povezeme ještě spoustu zbylého jídla, bude to jedna velká sportovní taška. Potraviny se pokusíme všechny dojíst. Na další úseky cesty si jídla budeme brát nejnutnější minimum.

Holandští manželé, co zde svou cestu naopak začínali

Dnes se nic speciální neděje. Není moc o čem psát. Užíváme si poslední oběd i poslední večeři v autě. K večeři máme sušené vepřové se spoustou cibule, trochou papriky a kmínu, taková klasická česká chuť, která nám připomíná domov, babičku Ilonku a babičku Magdu.

Nálepky z našich cest vzadu na autě.