Granada

Po 1.8. vjezd k sopce Masaya (Nikaragua) – Hotel Southern Nights, San Jorge (Nikaragua)

Granada je město založené Španěly ležící mezi sopkami kousek od Nikaragujského jezera. Vlastně se nám ani do žádného města nechce, příroda je pro nás lepší, ale musíme už někde nechat vyprat prádlo a jinde po cestě žádná prádelna není.

Alexandro a Margherita, Italové, kteří se stejně jako my vydali na roční cestu do světa.

Dojedeme tedy do Granady, parkujeme před prádelnou, necháváme tam těhotné paní dva pytle špinavého prádlo a prosíme, aby to měla za tři hodiny hotové. Teď je deset, tak ideálně v jednu.

Nákladní auto naložené vytříděnými PETkami.

Socha muže se samopalem. Na tu Kubu upozornil jeho spolužák ze školy.

Granada se nám líbí. Je tu čisto, chodníky jsou v dobrém stavu, není tu moc turistů a obchodů pro ně. Takže když narazíme na první, hned kupujeme pohledy a nálepky a později se tam vracíme i pro hrníček pro babičku Magdu.

Pohledy a jiné drobnosti v obchůdku.

Jsme na úrovni moře. Je teplo, svítí slunko. Obhlídneme dva kostely, přejdeme přes hlavní náměstí a zapadneme do kavárny, kterou doporučovali v průvodci. Objednáme si kafe, smoothie a nikaragujskou snídani č. 2. Jsme jedni z prvních zákazníků, později se kavárna zaplní skoro celá. Dětem smoothie nechutná, mně ano a tak všechny tři vypiju :-)

V kavárně.

Kapučíno na podložce z tropického dřeva.

Nikaragujská snídaně č.2

V části kavárny, kde byli obrazy i výtvarná dílna.

Prohlídka koloniální domů ve městě e koná každé úterý. Šla bych hned.

Joli dostane za úkol nás provést městem podle trasy v průvodci. Vede nás opravdu důkladně, některá místa projdeme třikrát, ale ke kostelu s pěkným parčíkem nakonec přeci jen trefíme. Vracíme se k autu, paní už to má skoro hotové, jen musí prádlo složit. Janek běží koupit ten hrníček pro babičku, děti odpočívají, já poklízím auto a pak ukládáme čerstvě vyprané prádlo do skříně.

Krásná chodníková dlažba.

V obchůdku se suvenýry.

V Granadě se s umístěním vodoměrů nemazlí. Myslím, že zrovna dnes byl odečet, protože takhle odhalených jsme jich viděli několik.

Z Granady už míříme do kempu. Chtěli bychom přespat na pláži u Tichého oceánu, ale když odpočíme na cestu, která tam vede, tak si to po sto metrech rozmyslíme. Hlavní tahy mají v Nikaraguji krásně opravené, ale tady ta menší silnička je v děsivém stavu. Přepočítáme tedy celý plán – dalo by se jet na stejné místo, ale o 40 km delší cestou. To se nám nechce. Mohli bychom jet na jiné pláže, ale tam není nikde ubytování se sprchou. Rozhodujeme se, že přespíme kempu u hotelu v městečku San Jorge, ze kterého odplouvají lodě na ostrov Ometepe. Bude to časově nejvýhodnější, zítra chceme překročit hranice do Kostariky a takhle budeme nejblíž.

Po téhle silnici vedoucí na pláž jsem rezolutně odmítla pokračovat dál. Čtyřicet kilometrů kličkování mezi kalužemi bych asi nedala.

San Jorge nevypadá moc přívětivě. Do kempu vjedeme branou zezadu, zaparkujeme na jedné ze zpevněných ploch uprostřed velké zahrady se vzrostlými stromy. Platíme 15 dolarů a ukazují nám místnost se studenou sprchou, splachovacím záchodem, stolečkem a zrcadlem. Máme ji jen pro sebe. Během našeho krátkého pobytu se osprchuji hned třikrát. Je tu ulepené vlhké teplo, sprcha pomáhá aspoň na chvíli od pocitu lepkavosti.

Hasičák a cedulka v kempu.

Necháme Joli a Kubu v autě, ať chvíli koukají na film. My se jdeme podívat na Nikaragujské jezero, druhé největší jezero světa, které bylo součástí moře, dokud na jeho západní straně nevyrostly sopky, které jej od moře oddělili. Vodě, která se postupně stala sladkou, se přizpůsobili některé živočišné druhy a tak tu žijí sladkovodní žraloci. Dvě sopky jsou i na ostrově Ometepe, kam jsme se chtěli podívat, ale nemáme na to bohužel čas a také jsme nakonec vyhodnotili, že se musíme držet, co nejvýš nad hladinou moře, abychom se alespoň v noci ochladili.

Týny, nová sukeň a NIkaragujské jezero.

Pláž u jezera nevypadá přívětivě, jezero je rozbouřené a hnědé. Nic, co by lákalo, ke koupání.

Noc je klidná a bezpečná, brána je na noc zavřená. Je sice podezřelé, že u ní pořád někdo stojí, ale pak nám dojde, že tam lidé chytají wifi z kempu a už nám nepřijdou podezřelí, spíš lehce zoufalí.