Přejezd do Kostariky

Út 2.8. Hotel Southern Nights, San Jorge (Nikaragua) – vyhlídka (Mirador), Curubande, 221 m.n.n.  (Kostarika)

První hraniční přechod ve Střední Americe, který vypadá důstojně a kde je víc turistů než řidičů kamionů a místních lidí. Už podle toho lze tušit, že Kostarika bude jiná než jiné země tohoto regionu a opravdu tomu tak je již při první zastávce u supermarketu.

Ráno se ještě všichni po vlhké teplé noci sprchujeme  a pak posilněni snídaní vyrážíme na hraniční přechod Nikaragua-Kostarika. Už na první pohled to tam vypadá jinak, než jsme zvyklí. Vlastně bych řekla, že to tam vypadá úplně normálně tak, jak je člověk zvyklý z evropských letišť. Čistě, organizovaně, důstojně a s koši na tříděný odpad. Zatímco jinde jsem si připadala jak v pohádce Tři veteráni – pohybu lidí a aut bylo bráněno sklopenou závorou, ale slepice, kachny a psi pobíhali ze státu do státu zcela bez omezení, potůček blátivé vody z tropických dešťů tekl všem pod nohama a oficiální poplatky se platili pánovi ve večerce.

My máme opět trochu smůlu a zařadíme se nakonec dlouhé fronty turistů, která se pak dělí k jednotlivým úředníkům a my se zařadíme k úředníkovi, který je hodně svědomitý. Zbytek už si moc nepamatuju, ale vše hodně dlouho trvá. Kontrola auta naštěstí není ani z jedné strany příliš důkladná. Na hranicích ale i tak strávíme rekordní tři a půl hodiny a při vjezdu na kostarické území si oddechneme, že to máme za sebou.

Hraniční přechod Nikaragua - Kostarika.

Popelnice na tříděný odpad vidíme poprvé od Kalifornie.

Hlavně ty bílé papírky.

Dojedeme do městečka Liberia a zastavíme před menším nákupním centrem, kde si připadáme, že jsme se vrátili do USA. Nabereme pitnou vodu z kohoutku. Nakoupíme v supermarketu, kde raději nepřepočítávám, vše je tam o dost dražší než v sousední Nikaragui. Hodně mne překvapí, když mezi sýry narazím na trojúhelník sýry Gran Moravia. Neodolám a jeden koupím, protože Joli ho má moc ráda.

Po všech těchto operacích přejíždíme na vybrané místo u říčky. Je to tam moc hezké, ale kempovat na té straně říčky, kde se nacházíme se nedá a na druhou stranu nemáme odvahu přejet. Voda není úplně mělká a v říčce jsou velké kameny a mezi nimi díry. Dohodneme se s dětmi, že se vrátíme na druhou stranu říčky se dostaneme jinou cestou. Jenže cesta z druhé strany je ve na první pohled ve špatném stavu a tak zaparkujeme kus dál směrem na jeden národních parků.

Z místa je krásný rozhled, příjemně tam pofukuje, pod námi jsou skály a sušší vegetace, které nepodporuje pro nás nežádoucí vysokou vlhkost. Moc se nám tam líbí. Večer přijedou nějaká auta s místními, kteří tam stráví hodinku dvě a pak zase odjedou pryč.

Těstovinový salát k večeři akorát smíchaný ho jíme jen tři, klasika.