Drzí emu a plaché želvy

Po 27.3. karavan park Shark bay Caravan Park, Denham, 15 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) – 2630 km – karavan park RAC Monkey Mia Dophin Resort, Monkey Mia, 5 m.n.m. (Western Australia, Austrálie)

Spát v karavan parku vybaveném kuchyní, horkými sprchami, bazénem, betonovou plochou a prádelnou je v mnoha ohledech příjemnější než strávit noc na sebekrásnějším místě v divočině. Děti mají tendenci se víc rozprchnout a věnovat se činnostech, které je baví. Holkám se snáze učí – najdou si s notebooky místo, kde je wifi a věnují se škole. Hodně využívají bazén. Týna snáz najde místo na cvičení (ideálně kombinace beton, stín, vánek, mimo lidi). Kuba si užívá wifi.

Pro mne to znamená, že je v busíku více prostoru na přípravu jídla, úklid, balení apod. V pěti lidech je v busík nesnesitelně těsno. Když něco dělám, nemusí kvůli tomu neustále někdo uhýbat a právě to uhýbání a nutnost přesouvat ostatní, aby člověk vůbec mohl něco udělat (třeba uklidit oblečení, vyčistit si zuby, vytáhnout svačinu z ledničky), a neustálá potřeba čekat až na člověka přijde řada (třeba právě v tom čištění zubů nebo ranním čištění pleti), vede ke třenicím a sporům, v jejichž důsledku se mezi námi říší ponorková nemoc, tak jako nikdy před tím. Vlastně i když píšu tyhle řádky, úplně fyzicky cítím, jak se mi do žil vlévá jakýsi divný pocit, asi nějaký stresový hormon a cítím, jak ve mne roste napětí. Právě pobyty v karavan parcích, kde se všichni můžeme snadno a bezpečně rozprchnout, nám pomáhají ponorkovou nemoc zvládnout. Děti se v každém z nich velmi rychle zorientuji a brzy se tam pohybují jako doma.

Výhodou západo-australských karavan parků je, že přijímají hosty velmi brzy – check-out je v deset dopoledne, check-in v jedenáct (asi ne všude). Už kolikrát jsme někam dorazili krátce po poledni, zaplatili na recepci a oběd si dali u piknikového stolu v karavan parku. Celé odpoledne pak můžeme využívat všeho vybavení a všichni si užívat většího osobního prostoru.

Rozhodli jsme se, že poslední tři týdny naší cesty pojmeme spíš jako dovolenou a budeme v karavan parku minimálně každou třetí noc, budeme víc jíst jídlo z restaurací či hotové jídlo z obchodu a celkově zvolníme, jak jen je to možné. Začneme rovnou dneškem – dopoledne muzeum, pak přejezd 30 km do dalšího karavan parku a odpoledne relax. Aspoň takový byl plán.

Muzeum v Denhamu nás mile překvapilo – moderní prostor, expozice o místní přírodě a historii. Dozvěděli jsme se zase něco nového. Děti dokonce pastelkami namalovaly nějaké obrázky (dokonce i Kuba se dobrovolně přidal). Povídali jsme si o exponátech a bylo to moc příjemné. Dějepis, přírodopis a výtvarka v jednom.

Pak jsme si dali rychle oběd – kluci si koupili něco v pekárně a my holky si vystačili se zásobami. Pak nákup v místní pobočce IGA (zase tam bylo vše o dost dražší než v Coles, např. pomazánkové máslo, které kupujeme bylo dražší o 2 dolary čili asi 35 Kč).  

Jsem si vědoma toho, že někdo, kdo umí jídelníček lépe plánovat než já a pak ho i dodržet (to je asi nejvíc to, co mi nejde), by dokázal spoustu peněz ušetřit. Přeci jen se to nasčítá, dolar k dolaru a rázem je jich sto. Nemůžu se jen vymlouvat na malou ledničku, nepraktické prostory na skladování a hladového hlodavce ukrytého pod podlahou. Prostě si musím přiznat, že tohle mi nejde. Naštěstí mi to nikdo nevyčítá a všichni jsou jakž takž spokojení s tím, že je co jíst. Taky si myslím, že schopnost nelpět na plánech je pro dlouhodobé cestování vlastně důležitější než schopnost umět plánovat a plány dodržet.

Právě v Denhamu se poprvé setkáváme s emu (těmi velkými pštrosům příbuznými ptáky), kteří jsou zvyklí na člověka. Prohánění se po vesnici zcela bez skrupulí. Řidiče na jejich přítomnost upozorňují žluté dopravné značky. Přibližují se k nám opravdu blízko a tady v Denhamu je to ještě příjemně vzrušující zážitek. Když přejedeme třicet kilometrů do místa Monkey Mia, už přestává být tak příjemné. Emu se tu pohybují v malých hejnech, jsou tak drzí, že doslova nakukují do busíku. Navíc jsou hodně vysocí – vyšší než Kuba a mají velké zobáky. Nic příjemného. Musíme je několikrát denně odhánět od busíku a hlídat si, abychom nikde nenechali volně ležet nic k jídlu. Nejen kvůli emu, ale i kvůli rackům a vránám, kterých je v kempu také hodně.

Oblast Monkey Mia sloužila od konce 19. století jako základna pro perlový a rybářský průmysl. V 60. letech 20. století jeden rybář a jeho žena začali krmit delfíny skákavé, když se vraceli s úlovkem. Když se zpráva o delfínech připlouvajících k pobřeží rozšířila, začali se na ně chodit dívat návštěvníci. V roce 1985 bylo vybudováno informační centrum a v roce 1988 byla poskytnuta zvláštní státní dotace na rozvoj komunikací, parkovišť a dalších zařízeních. V současné době je tu rozsáhlý kemp s bazénem a obchodem.

Odpoledne, když sluníčko trochu klesne a přestane tak intenzivně pálit, vyrazíme na procházku na pláž. Chceme se povívat na místo, kde se zítra bude konat setkání s delfíny, a taky se trochu projít. Pozorujeme rybáře obklopené pelikány. Pak přejdeme na molo a fotíme si velkou želvu, která se vynořuje nad hladinu. Prý jich tam bydlí celá pětičlenná želví rodina.