Belize City

St 29.6 Florida Beach Camping, Belize City, 0 m.n.m. (Belize) – Old Belize Marine, Belize City, 0 m.n.m. (Belize)

Ráno rychle snídáme a odjíždíme. V noci hezky foukalo, nic špatného se nedělo, ale nikomu z nás se na tom místě nelíbilo.

Joli pořád bolí ouško, bolestí jí tečou slzy, dokud jí nezabere ibuprofen a bolest nepřejde jen v pocit špuntu v uchu. Z kempu míříme tedy rovnou do nemocnice, kterou Janek už večer vyhledal na internetu. Janek i děti se moc těší na šnorchlování na korálovém útesu, to ale  s bolavým ouškem není možné.

Parkujeme před soukromou nemocnicí, nízkou nevelkou budovou, na recepci ukazujeme Jolančin pas a sdělujeme, že ji bolí ouško. Pak se posadíme v čekárně a čekáme. Za chvíli ji volají na měření a vážení. Pak zase čekáme a čekáme a čekáme, stejně jako v bychom čekali v Česku. Tohle je asi všude stejné. Po nějaké době nás zavolají k doktorovi na ORL.

Ordinace ORL je moderně zařízená a vybavená. Doktor je asi padesátiletý příjemně a klidně vypadající pán. Vyslechne náš problém (tři dny bolestí ucha, které se zhoršují, únava, ale bez teploty). Pak se Joli (trochu vyděšená) posadí na vyšetřovací křeslo, doktor s ní cukavě sjede dolů, což ji rozesměje a uvolní, doktor pomocí mikroskopu s kamerou nakukuje do bolavého ucha. Vše vidíme i my rodiče na velkém monitoru. V uchu je otok, nějaká tekutina. Joli je statečná, nehne ani brvou, když jí doktor tekutinu odsává. Pak pro jistotu kontroluje i druhé ucho, to je uvnitř krásně růžové, bez známky zánětu. Joli dostane antibiotické kapičky, které jí máme třikrát denně kapat do ouška. Po 24 hodinách, nejpozději po 48 by měla nastat úleva od bolesti. Kdyby ne, máme zase přijít. Vyzvedáváme kapičky v lékárně v nemocnici, platíme za lék i ošetření (dohromady 114 belizských dolarů čili asi 1366 Kč).

Joli na belizském ORL.

Před nemocnicí.

Pak se vydáme vyřizovat další záležitosti. Chvíli nám to všechno trvá. Janek kupuje SIM kartu, abychom mohli telefonovat nebo mít internet. Zajdeme na nákup do supermarketu. To je sám o sobě docela zážitek.

Supermarket není klimatizovaný, ale je notně ovívaný spoustou větráků zavěšených u stropu. Asi z důvodu velkého vedra, je celá jedna místnost chlazená a v ní jsou samé mrazáky a lednice a také ovoce a zelenina. Nabídka zeleniny a ovoce je lehce jiná než v Mexiku, rajčata jsou vysloveně ošklivá, banány stojí v přepočtu 10 Kč za kilo, ananas také jen pár korun. Všechno maso je mražená. Po delší době vybírán kupuji mražené mleté hovězí na hamburgery. I pečivo tu mají zamražené, ale pak se nám podaří najít i čerstvý kváskový chléb a čerstvé housky k párků i na hamburgery. Na rozdíl od Janka a dětí nejsem velká fanynka párků, ale v tomto počasí je vaření nad moje síly. Fascinuje mne nabídka fazolí.

Poznáte, co to je? Já bych to nepoznala. jedná se o sladkou bramboru.

Banány. Kilo za deset korun.

Fazole, fazole, fazole.

Došlo nám kafe. Tak kupujeme jediné belizské,, které v supermarketu mají.

Banánové chipsy.

Nakonec jedeme do „centra“. Kupujeme na zítřek tři lístky na ostrov Caye Caulker, ze kterého se dá snadno dostat ke korálovému útesu. Lístky jsou pro Janka, Týnu a Kubu. Já s Joli zůstanu celý den v autě v přístavu. Musí být v klidu, aby se jí ouško uzdravilo. Pak se chceme ještě chvilku projít po centru, ale je moc vedro, Joli začíná bolet bříško a tak se vracíme k autu. Cestou ještě koupíme v potápěčském obchodě jedny nové brýle a šnorchl a pak už míříme do přístavu Old Belize Marina, kde by mělo být možné kempování.

Na parkovišti před supermarketem.

Hotel za parkovištěm. Připomínal mi českou architekturu z období 489 (1949-1989).

V Belize City.

Kupujeme lístky na loď na ostrov.

Obchod s potřebami pro potápěče.

V přístavu.

Je to hned vedle místa, kde jsme strávili poslední noc, ale je to tam pro nás daleko lepší. Spousta prostoru kolem, samý beton, což je dobré kvůli komárům a od moře krásně fouká. Ve sprchách teče teplá voda, jsou tu toalety, je možné vyprat v pračce a dobrat vodu do tanku. To vše za pár belizských dolarů. Kdyby nebyla Joli nemocná, mohli bychom zítra zajít i na koupaliště s pořádnou skluzavkou, ale to si musíme nechat ujít.

Joli ouško večer hodně bolí, má teplotu a není jí úplně dobře. Jsme moc rádi, že jsme návštěvu doktora neodkládali. Infekce do ouška se jí dostala asi z nějakého cenotu, ve kterém jsme se koupali.

Děti si večer pustí film (nějak se to poslední dobou stalo zvykem), my sedíme venku necháme se ovívat vánkem od moře. Po čase se k nám přidá jiný cestovatel, který zaparkoval nedaleko od nás. Přijel v autě, které vůbec nepůsobí, že by bylo na cestě kolem světa. Je to moderní sedan s hybridním pohonem. William, který jím cestuje, je původem z El Salvadoru, ale bydlí v USA v Kalifornii. Ted už nějakou dobu cestuje sám, byl až na Aljašce a nyní stejně jako my míří do Panamy. Není to ten typ člověka, co se sám od sebe rozpovídá, musím se ho vyptávat, jaké to je, cestovat sám apod. Vlastně je to poprvé, co se s někým, kdo je takhle sám, bavíme. Musí to být o tolik jiné než cestovat s rodinou. Po nějaké době to vypadá, že přijde déšť, tak se rychle rozloučíme.