Přejezd do Belize

Út 28.6 kemp Yax Ha Resort, Calderitas u Chetumal, 0 m.n.m. (Quintana Roo, Mexiko) – Florida Beach Camping, Belize City 0 m.n.m. (Belize)

Kolem šesté se budím světlem. Všímám si, že přestalo foukat, rychle zatahuji proti-komáří síťky na okýnkách a vybíjím komáry, kteří už zvládli využít toho, že není vítr a vletět dovnitř. Pak znovu usínám. Janek se budí také kolem šesté, všímá si, že obloha se krásně vybarvuje, bere mobil a vyráží lovit fotky palem na pozadí červánků. Toho využijí komáři a pořádně ho poštípou na nechráněných zádech.

Dopoledne jsme celí unavení. Asi z toho počasí (vím, že si tu na něj pořád stěžuji, ale je to fakt náročné). Máme nějaké on-line setkání mezi 10. a 11. hodinou. Takže nemůžeme dřív odjet. Využíváme toho a odmrazujeme ledničku, která už má malý mrazáček skoro celý zarostlý ledem. Ledničku také po delší době důkladně umýváme. Snažím se všechnu špínu utírat průběžně, ale jednou za měsíc je celkové odmražení spojené s očistou stejně nejlepší. Díky téhle akci máme ledničku krásně čistou a téměř prázdnou, radost pohledět. Nebudu se muset stydět ji celníkům na hranicích ukázat.

Do Belize bychom neměli vozit žádné čerstvé ovoce a asi ani maso. Skoro všechno jsme zvládli sníst, zbylo nám jen pět limetek, které se mi nechce vyhazovat. Schovám je tedy někde v autě, ono to nějak dopadne.

Děti se ještě naposledy vykoupou, my s Jankem osprchujeme a pak konečně odjíždíme z kempu vstříc nové zemi.

Nejdřív ale musíme nabrat vodu, protože ta v nádrži nám již zcela došla a ta v kanystrech stejně tak. Máme jen poslední dva tři litry v lahvích. Nabírání probíhá klasiky přes garaffony. Poté natankujeme naftu. Chtěli jsme ještě nakoupit, ale nakonec to zavrhujeme a dáváme přednost překročení hranic.

Kuba se podepisuje do formuláře na belizských hranicích.

Hranice mezi Mexikem a Belize je hned za Chetumalem, městem, u kterého jsme strávili dvě noci. Na mexické straně proběhne vše rychle a bez problémů. Janek si nastudoval postup v aplikaci iOverlander, díky čemuž ví, co nás čeká a nemine. Jestli si to pamatuji dobře, tak ukazujeme pasy, necháme si prohlédnout auto mexickým celníkem a pak vracíme papírky, které jsme vyplňovali při vstupu do Mexika společně s doklady o zaplacení za vydání víz. Vše jde hladce, jen to chvíli trvá.

Pak přejíždíme na belizskou stranu hranic. Já osobně o Belize nevím vůbec nic. Jen to, že je tam korálový útes. Jsem tedy překvapená tím, že se tam mluví anglicky. Je to moc příjemné, když člověk zase dobře rozumí tomu, co mu lidí říkají.

Na hranicích je to dlouhý proces. Jako první se kontrolují kovid certifikáty. Naštěstí jsme všichni očkovaní, takže to je jednoduché. Od pána v tričku, který vůbec nevypadá jako nějaký úředník, dostaneme malé papírky, které vyplníme za každého z nás. Pak je zasuneme do pasů společně s covid certifikáty. Asi 10-15 minut pak čekáme u okýnka. Povídáme si s bělochem, jehož předci přišli do Belize z Holandska. Po čtvrt hodině se vrátí černý úředník, obslouží pána a pak přijde řada na nás. Vezme si pasy, nastuduje certifikáty, orazítkuje papírky a vrací nám pasy i certifikáty. Můžeme jít, ale musíme se ještě a autem kousek vrátit a projet nějakou bránou, která nás vydezinfikuje (poplatek 15 BZD). Bráno projedeme, ale nás dezinfekcí nepostříká.

Pak postupujeme do dalšího kola – imigrační úředník. Popojíždíme a parkujeme kousek dál. Ted musíme jít všichni, my dospělí i děti. Kuba se seká, nikam jít nechce. Venku je vedro, vlhko, slunce pálí a on nemůže najít sluneční brýle. Týna je najde, Kuba si je nasadí a vyrážíme na imigrační. Od dalšího černého úředníka dostaneme dalších pět papírků na vyplnění. Tyhle papírky už nám dají víc zabrat – vyplňujeme všechna naše jména, čísla pasů, adresy pobytu v ČR i pobytu v Belize. Předáme je úředníkovi, ten se Janka na něco málo zeptá, Janek odpoví, úředník zpracuje papíry a vrátí nám pasy. Všichni kromě Janka se vracíme do auta, zapínám klimatizaci a dávám si vzadu v autě pozdní oběd. Janek mezitím vyřizuje povolení vjezdu auta do Belize (nebo něco takového). Za parkování na hranicích musíme ještě zaplatit 30 BZD. Pak se vrátí a přejíždíme zase kousíček dál. Další úředník. Tento se ptá, kam jedeme a jestli  máme nějaké ovoce. Popravdě odpovídám, že ano, že máme limetky (nedokážu lhát). Ptá se kolik, říkám, že pět kousků a ještě nějakou zeleninu. Nechá Janka, aby mu otevřel dobře naší budky, když vidí ten chaos, nechá nás být a vpustí nás do Belize. Hurá jsme tu. Zpocení a unavení. Ještě musíme v bílé budově vyřídit pojištění auta. Janek kupuje to na 14 dní za 46 BZD (belizských dolarů).

Máme radost, že máme ty hranice za sebou. Teď ve Střední Americe bude překračování hranic častým jevem. Je nutné se obrnit trpělivostí a připravit se na to, že to zabere celý den.

Odjíždíme z hranic směrem na hlavní město, odkud by se mělo dát jet na korálový útes. Cesta je docela dobrá – rovná, bez kopců, jen místy jsou dost velké díry.

Pozorujeme, jak moc se Belize liší od Mexika. Charakter vesnic je jiný – domy nejsou nalepené na sebe jako v Mexiku, ale stojí spíše samostatně uprostřed menších pozemků. Na rozdíl od Mexika tu často vidíme i jednopatrové doby, chaloupky na kuřích nožkách. Fascinuje nás ten pořádek kolem domů. Nikde žádné odpadky, nepotřebné věci, naopak krásný trávník střižený na krátko pěkně po anglicku.

I lidé jsou úplně jiní. Zatímco v Mexiku bylo obyvyatelstvo převážně indiánského nebo smíšeného indiánsko-španělského původu, tady jsou především černoši, ale vidíme i pár bělochů a indiánů, pochopitelně jistě i spoustu nejrůzněji namíchaných lidí, ale to není v našich silách rozeznat. Ta změna je překvapivá, stejně jako to, že všechny nápisy jsou v angličtině a všechny míry zase v mílích. Tyhlety míry nám opravdu nechyběli. Aspoň, že častěji než Američané používají yardy namísto stop. Protože, když je něco vzdálené 400 stop, tak já prostě nejsem schopná to přepočítat na metry dost rychle. S yardy je to jednodušší.

Cesta do hlavního města trvá dlouho a jsme hodně unavení. Joli usne, stěžuje si, že ji bolí už od včerejška ouško. Kuba čte druhý díl Harryho Pottera a moc ho to baví. Týna si také čte a také je hodně unavená. Stejně tak i já, v jednu chvíli se už opravdu potřebuji protáhnout, tak zastavujeme v nějakém větší městě, trochu se tam projedeme, než nasedneme znovu do auta.

Nakonec dorazíme do kempu, který vybral Janek (cestou nás ještě kontroluje moc milá paní policistka, jestli máme v pořádku doklady). Není to oficiální kemp, spíš místo kousíček od moře na pozemku jedné černošky. Paní Alice je moc milá, takže nemáme sílu jí říct, že se nám tam vůbec nelíbí. Zůstáváme tedy na trávníku, který pro nás poseká křovinořezem. Lítají tu velcí černí kousaví komáři, je vedro a vlhko. Jsme unavení a ulepení. Přesezení. Joli tohle vše těžce nese i normálně a teď ji bolí to ouško. Dávám jí ibuprofen a do ouška liju trochu tea tree olejíčku. Snad to zabere a nebudeme muset k doktorovi.

Zkouším jako první místní sprchu. Paní Alice mne vede kolem nějaké podivné stavby do koupelny – zeleně vykachličkované místnosti, do které se vstupuje rovnou zvenku. Chvíli nechápu, co mi říká, mluví na mne anglicky se silným místním přízvukem, ale pak pochopím, že si mám nabrat do plastové nádoby vodu z velkého kýble a polít se jí. Asi vypadám dost vyděšeně, ale to je spíš tím, že jsme zcela nerozuměla. Jsem tak ulepená, že jsem vděčná, za jakoukoliv možnost se umýt. Cítím se po „sprchování“ mnohem lépe na těle i na duši.

Janek s Kubou jdou na benzínku pro pivo. Já ošetřuji Jolanku, Týna se „sprchuje“. Kluci se vrací s pivem a kolou ve skle, nachos a banánovými chipsy. Nic jiného na benzínce neměli.

Tohle místo nám úplně nesedlo. Naštěstí se ale zvedne příjemný vítr, který odfoukne komáry a přifoukne chládek do auta. Děti usnou. Já chvíli venku cvičím, abych se protáhla po náročném prosezeném dni. Hned je mi lépe na těle i na duši. Mám sílu zapsat tento den na spodní posteli mezi spícími kluky a se spícími holkami nad hlavou.