Upršený den v kempu

Út 15.11. kemp Herencia Ventisquero u Parque Nacional Queulat, 29 m.n.m (Chile)

Přijde mi to jak za kovidové karantény – jsme zavření na malém prostoru, měla bych se s dětmi učit, k tomu pořád uklízím a chystám jídlo a Janek pracuje. Naši belgičtí stopaři odjedou s americkou sólo cestovatelkou.

Celé dopoledne prší moc na to, abychom vyrazili na procházku. Naštěstí už ze zkušenosti víme, že odpoledne se většinou aspoň trochu vyčasí a dá se něco podniknout, takže se soustředíme na školu a domácnost. Odmrazujeme ledničku, protože kvůli silné vrstvě ledu v mrazíku už skoro vůbec nechladí. K obědu vařím dušené vepřové s rýží, což je jedna z mála sázek na jistotu, že to budou všichni jíst. K večeři nakládám hovězí, protože se bojím, že by se maso mohlo začít kazit, když lednička dostatečně nechladila. Je to jak za kovidu se vším všudy – vařit dvakrát denně a skoro nevytáhnout ruce z dřezu.

Jankovi se včera večer podařilo po usilovném hledání najít letenky z Japonska do Austrálie za rozumnou cenu. V Austrálii máme rezervovaný „hustej auťák“ na první týden a poté busík na zbytek pobytu. Tím máme pevně dané alespoň nějaké termíny, od kterých se můžeme odpíchnout. Přímé lety za Japonska do Austrálie pro nás pět vyjdou asi na 80 tisíc, ale Jankovi se podaří najít zajímavou alternativu za zhruba poloviční cenu. Jednu noc přeletět do Kuala Lumpuru v Malajsii, strávit tam den a další noc přeletět do Sydney. Odtud pak přeletět do Gold Coast (tento let není v ceně). Pro jistotu ještě zjišťuji, jak to je s podmínkami vstupu do těchto zemí, ale podle údajů na stránkách českého Ministerstva zahraničí by nás tam měli do obou zemí všechny bez problému pustit. Kupujeme tedy tyto letenky.

Pak se Janek ještě chlubí tím, že přišel na to, jak přeletíme z Jižní Ameriky do Japonska. Sděluje nám: „Z Jižní Ameriky se prakticky kamkoliv létá přes USA. Buďto přes Atlantu nebo Los Angeles.“ Kuba: „Já chci do Atlanty. Tam jsem vždycky chtěl kvůli Aquamanovi.“

Z USA přeletíme na Havaj, což je taky USA, ale napůl cesty mezi Kalifornií a Japonskem. Tam zůstaneme na pár dní a 1. ledna přeletíme do Tokya. Zní to dobře. Kdo by se nechtěl podívat na Havaj a zažít tu pohodu na vlastní kůži a ochutnat pizzu Hawaii přímo tam? Někdo takový by se našel – naše Joli. Nebudu to rozebírat, ale Joli na Havaj nechce a dává to najevo dost důrazně. Nejsme schopni pochopit v čem je problém, ale evidentně v něčem je.

Po obědě vyrazíme na krátkou procházku po silnici. Národní park je stále zavřený kvůli stávce rangerů. Ujdeme po silnici 2,5 km tam a to samé zpět. Příroda kolem je nádherná. V půlce cesty se k nám přidá odrostlejší štěně a provází nás na „delfínní vyhlídku“ (dolphin spotting). Delfíny tam žádné nevidíme, ale i tak je to krásné místo. Na mapě je vidět, jak je zde pobřeží členité – s množstvím hlubokých zálivů – fjordů – zařezávajících se do pevniny.

Odpoledne si děti hrají venku. V jednu chvíli dorazí francouzská rodinka s osmiletých chlapcem, který hned začne pronásledovat kvočnu s kuřaty. Kuba se k němu přidá a Janek si povídá s jeho rodiči. Vyrazili do Jižní Ameriky na tři měsíce se synem v Kubově věku a asi roční dcerkou. Bohužel si to s kempem, který ani jako kemp nevypadá, rozmyslí a pokračují dál na jih. Třeba se ještě potkáme.

Po večeři si ještě zahrajeme jednoho Sabotéra, Pak si děti konečně lehnou a já se po celém dni s rukama v dřezu dostanu k počítači. Pracuji na něm až do dvou do rána.