Vzhůru na sopku Acatenango

So 16.7. fotbalové hřiště, San Jose Calderas, 2270 m.n.m. (Guatemala) - základní kemp pod sopkou Acatenango, 3700 m.n.m. (Guatemala)

Vstáváme v sedm, v devět máme nastupovat do auta, které nás odveze na začátek treku. Jsme oba s Jankem nervózní, jak zvládneme takový náročný výstup, převýšení by mělo být snad 1500 metrů. Děti jsou také plné očekávání. Atmosféra je lehce napjatá. Do toho všeho balíme věci sebou do čtyř batohů. Bereme hodně vody, protože nahoře žádná nebude. Postupně narůstající hmotnost batohů nás děsí, ale utěšujeme se tím, že nám je ponesou koně. Před devátou nám Catalino donese dalších osm litrů vody v petkách a pak pytlíky s obědem a snídaní. To už pomalu není kam dát. Navážeme tedy pytlíky na batohy.

Oběd a snídani na druhý den jsme dostali v krásných látkových pytlících.

Lehce po deváté lehce neorganizovaně nasedáme do minibusíku, který nás pět deset minut veze do kopce na začátek treku. A tam to přijde. Takový ten klasický chaos než se všichni rozejdou vylepšený tím, že si s průvodci a majiteli koní moc nerozumíme a že nejsou zcela dodrženy podmínky, na kterých jsme se s Catalinem domluvili. Naše děti se dost těšili, že koně stejně jako v Mexiku budou řídit sami. To tady není možné, každý kůň má svého vodiče. Čekala jsem, že to budou dospělí muži nebo chlapci od 12 let výš, ale Joliina koně povede chlapeček, který vypadá, že jsou mu čtyři roky. Joli to těžce nese.

Šestiletý Ricardo vedl celou dobu Joliina koníka. Tohle drobné dítě mám můj neskutečný obdiv, že zvládá takový náročný výstup, ale nejradši bych byla, kdyby raději bylo ve škole.

Kubíkova koně povede chlapečkův tatínek. Janek chce na Joliina koně naložit jeden z těžších batohů, ale muž mu to nedovolí, raději si dá batoh sám na záda a na koně pověsí svůj zřejmě lehčí ruksak. O zase špatně nese Joli, cizího batohu se štítí. Kubovi na koně zavěsí Janek nejtěžší z batohů, který má asi 15 kilo. Jenže Kubovi opravdu zavazí, Kuba ječí a seká se, Janek se seká, situace je fakt nepříjemná. Koně vypadají nezdravě – jsou hubení, srst se jim neleskne a ohon i hřívu mají zacuchanou. Oproti koníkům v Mexiku jsou to takoví chudáčci. Je mi jich líto a jsem naštvaná na Janka i Kubu, že jsou tak nepříčetní, každý po svém. Seberu všechny síly, sundám z koně těžký batoh a dám si ho na záda. Je opravdu těžký, ale co se dá dělat.

Pak konečně vyrážíme cestou mezi poli, do kopce, do kopce, do kopce. Jde se mi opravdu těžce, ale jdu. Janek se nabízí, že batoh vezme, ale teď se zase sekám já. Proti nám z kopce dolů kráčí spousta mladých lidí, kteří se vracejí ze sopky. Koně s dětmi jsou někde před námi. Setkáme se až po nějaké době na „odpočívadle“, rozšířené části cesty. Už ani nevím, jak se všechny události seběhnou, ale v jednu chvíli se dost řeší, kolik je dětem let. Včera jsme vše popravdě zapsali Catalinovi do knihy. Teď ale průvodci hledají děti, kterým je jedenáct a devět. Jenže jedenáct nikomu není. Jen deset a dvanáct. Průvodci nám říkají, že naše holky, které jsou obě větší než všechny guatemalské ženy a většina guatemalských mužů, mají nahlásit, že jim je devět a deset let. Potom v tom chaosu, kde je spousta lidí, nějak oddělí Joli a Kubíka a jejich koně a ti jdou následující více než půl hodinu jinou cestou než my ostatní. Všechno to proběhne tak zvláštně.

Druhý úsek stoupání mezi dvěma ploty z ostnatého drátu a bez dětí na koních je obzvlášť výživný.

Za polem kukuřice vykukují hlavička naší Joli.

Joli a Kuba jsou pryč i s koňmi, malým chlapečkem a jeho tatínkem. My ostatní pokračujeme úzkou pěšinou vedoucí mezi dvěma ploty z ostnatého drátu. Emil i Paul se nevezou, musí šlapat pěšky. Tento úsek je velmi nepříjemný, protože pořád stoupáme, lehce to klouže a míjíme se spoustou protijdoucích lidí. K tomu jsou tam ty ostnaté dráhy. V dálce mezi kukuřicí zahlédnu Joli a Kubíka, jak jedou na koních jinou cestou. Vyfotím si je. Jsem nervózní, myslela jsem, že se za chvíli setkáme, ale oni pořád nejsou s námi. Když se konečně dostaneme na další „odpočívadlo“, u vstupu do národního parku, Joli i Kuba už tam čekají. Joli celá ubrečená a vyděšená, že byli tak dlouho bez nás. Já naštvaná, co to ti pitomí průvodci dělají, že oddělují děti od jejich rodičů. Je mi jasné, že je v tom nějaká levárna, že nechtějí za koně platit vstup do národního parku. Snažíme se jim t říct, že takhle fakt ne. Jenže ta pitomá jazyková bariéra, průvodci, kteří se tváří, že vše je vlastně v pořádku. Úplně mi to kazí dojem z celého dosavadního výletu.

Na tomto místě vyplňujeme nějaké papíry, kde se zapisuje věk. Hlásíme poctivě, že Týně je už dvanáct, což znamená, že za ni průvodci musí zaplatit vstupné do národního parku. Týna nám pak říká, že jeden z nich vypadal dost naštvaně, když si všiml, že jí zaměstnanec NP lepil kolem zápěstí náramek místo vstupenky.

Pak se vše naštěstí nějak zklidní a zbytek výstupu pokračuje bez podezřelých událostí. Všechny děti nasednou na své koně a jejich vodiči je vedou po cestičce přes námi. Jsou pochopitelně rychlejší, protože my se v téhle nadmořské výšce obtěžkání nezvyklou zátěží (ten těžký batoh už naštěstí nese Janek) dost plahočíme. Ale vždy po nějaké době se setkáme a už nedochází k žádnému oddělování. Na určeném místě obědváme. Dozvídáme se, že chlapečkovi, který vede Joliina koně je šest let. Jako Evropanovi mi přijde úplně šílené, že takhle malé dítě už pracuje a jsem do Catalina a chlapečkova otce naštvaná, že něco takového dovolí. Je mi jasné, že chlapeček takhle přinese rodině víc peněz než kdyby byl doma s maminkou nebo třeba chodil do školy, ale z dlouhodobé perspektivy mi to přijde úplně zvrácené. Na druhou stanu obdivuji, co všechno bez řečí zvládne, naše o kus starší děti se vezou a on nese svůj vlastní batoh, vede Joliina koně a ani nekníkne.

S nadmořskou výškou se mění vegetace. Z deštného pralesa jsme vystoupali mezi borovice.

Naštěstí si začínáme užívat cesty. Stoupání nám dává pořádně zabrat, ale vegetace kolem nás se postupně proměňuje – pole přejdou v hustý tropický les, ten v borovicový les, ten v oblast, kde rostou spíše byliny a traviny.

Stoupáme a stoupáme. Slunce postupně zajde, kolem nás je mlha a v dálce slyšíme burácení bouřky. Až teprve později nám dojde, že to, co jsme slyšeli, nebyly hromy, ale výbuchy vulkánu El Fuego, který pro mlhu nebylo vidět.

V jednu dobu není cesta tak prudká, vede spíše po rovině, to si dokonce můžeme i povídat. Pak přijde závěrečné prudké stoupání do základního tábora. Děti už nás tam čekají.

Je tu pěkně zima. Jsem unavená. Vulkán El Fuego je zcela za mrakem. Průvodci nás pustí do naší části „stanu“. Předem se bojím, co nás tam čeká a taky reakce našich dětí, ale dobře to dopadne. Čekají nás tam čtyři velmi jednoduché palandy s matracemi obalenými igelitem. Děti se vrhnou na prostřední postel, domluví se, jak budou spát a jsou vlastně nadšené.

Palandy. Báli jsme se jak děti přijmou takové spaní, ale myslím, že především díky kamarádům to zvládly lépe než my dospělí.

Nafasujeme každý jeden relativně tenký spacák. Je mi zima. Obleču si na sebe skoro vše, co tady mám – legíny, kalhoty, rolák, tričko, mikinu, vestu, větrovku, rukavice, nákrčník a čepici. Pořád je mi hrozná zima. Lehnu si do spacáku, dalšími dvěma se zakryju, ale zima je mi pořád. K tomu se mi chce neustále na záchod. Ležím snad hodinu, ale moc nespím. Pak přijde Joli a vleze si za mnou do spacáku. Zahřejeme se navzájem a já konečně na chvíli usnu. Pak Joli vystřídá Kuba. Ten se nejdřív vrtí, ale po čase se zklidní a skoro tam usne. Konečně je mi opravdu teplo.

Venku mezitím zapálili oheň. Mrak odešel ze sopky El Fuego a je možné pozorovat, jak co pět deset minut vybuchuje. Na tohle jsem se tak těšila a kvůli únavě a zimě a mraku si to nemohla pořádně užít.

Za tmy je to ještě lepší. Dostaneme jednoduchou večeři a pak dáme děti spát. My usínáme chvíli po nich. Naštěstí nám půjčí ještě další spacáky. Bez toho jednoho navíc bych noc asi nezvládla. Spím navlečená do všeho oblečení, zalezlá pod dvěma spacáky, co hodinu se budím na záchod, ale spím a je mi teplo.

O nás Blog

Místa zkušenosti