Záchranná stanice Cabildo Verde

Pá 9.9. parkoviště v Sabana de Torres, 79 m.n.m. (Kolumbie) - Eco Parque Santa Rosita, San Roque, 1436 m.n.m. (Kolumbie)

K ránu začne pršet. Oba se probudíme, odmítám jít sundat prádlo, protože doufám, že z toho nic nebude. Když se z toho po pár minutách stane pořádný liják, je už pozdě někam běžet. Když přejde to nejhorší, zase usnu, ale Janek je vzhůru až do rána.

Když vstanu, dozvím se, že Brian a Sadie před deštěm vstali a prádlo uklidili do sucha. Týna ho zas pověsila na šňůry a vypadá to, že na sluníčku stihne do našeho odjezdu úplně doschnout.

Děti se ráno chvíli učí. S Kubíkem se poprvé díváme do elektronické podoby učebnice, kterou jsme stáhla, když jsme byli na rychlé wifi. Nedá se do ní bohužel zapisovat (nebo jsme na to zatím nepřišla), ale jsou ta nějaké písničky a básničky, což se Kubovi líbí. Zvládneme jednu dvoustranu opakování z první třídy. Holky se učí samy. Starší z amerických kluků se také věnuje škole.

Učení mne hrozně nebaví, hlavně to, že musím Kubu často přemlouvat, aby šel něco dělat a řešit jeho sekání, když mu (naštěstí spíš výjimečně) něco nejde. Nemám žádné pedagogické vlohy ani potřebu a trpělivost někomu něco vysvětlovat, škola mi na celé téhle naší cestě přijde jako to nejnáročnější.

Parkujeme před záchrannou stanicí.

Před desátou dorazíme na domluvenou prohlídku do záchranné stanice Cabildo Verde. Prohlídku bylo třeba předem zarezervovat. Spolu s námi ke stanici dorazí menší náklaďák plný mladých vojáků se střelnými zbraněmi. Vidět tolik samopalů před půl rokem, byla bych opravdu vystrašená, po čtyřech měsících v zemích na jih od USA, už to se mnou ani nehne. Střelné zbraně jsou tu všude kolem nás tak často, že jsme si na jejich přítomnost přivykli. Mají je ochranky na benzínkách, ochranky před obchodními centry i uvnitř center, má je ochranka projíždějí kolem na motorce či vrátní střežící vjezd do lepší čtvrti. Jsou všude a tak často, že jim už ani nevěnujeme pozornost.

Vojáci se zbraněmi krmí kapybary.

V stanici se nás ujme černovlasá dívka. Postaví se před nás a beze slov nasype trochu buráku do dvou krmítek a také něco pohodí na zem pod naše nohy. Na ty na zemi se vrchnou kapybary, největší z rodu hlodavců, které vypadají jako takové menší prasátka. Odkudsi přiletí modří papoušci ara a také trochu menší zelení papoušci. Můžeme z blízka pozorovat, jak se krmí – chytí burák do drápů, obřím zobákem jej rozlousknou a pak z něho šikovně vytáhnout chutné jádro, které sní. Kuba to vidí poprvé a úplně ho fascinuje, že papoušci používají nohy a zobáky jako ruce.

Po úvodní „show“, kterou kromě nás pozorovali i vojáci se samopaly, následujeme černovlasou průvodkyni do nitra stanice. Postupně během hodiny a půl ji obejdeme skoro celou. Z blízka vynecháme ústřední část, kde jsou v klecích zvířata, která nejsou zvyklá na lidi a je tedy šance, že je bude možné vypustit do přírody – jsou to nějaké opice, mládě velké kočkovité šelmy, tři kačeny v pubertě a ještě jistě mnohem víc.

Jak se procházíme stanicí, stále slyšíme jeden a ten samý příběh pořád dokola. Ať už se týká několika druhů opic, nosála nebo skvrnitého jaguára. Někdo si vzal tato zvířata domů jako mláďata za účelem z nich mít domácí mazlíčky, ale jak zvířata rostla a dospívala, přestala být tak roztomilá, měla víc a víc síly a probouzela se v nich jim vlastní divokost. V tu chvíli většinou provedla něco, co majitelé těžce nesli. Ať už to bylo to, že zvířátko pokousalo dceru majitele na tváři, opička snědla vajíčka připravená na lince na vaření nebo se jich jen majitelé báli, a proto jim na oplátku provedli něco krutého – zvířátko zabili, opičce usekli ruku a jaguárovi zbrousili tesáky.

Naštěstí pro zvířata se našel někdo, kdo majitele udal policii, a ta je majiteli odebrala a odvezla do této stanice. Takže ono zvířátko (které bohužel nevím, co bylo za druh) už policie nezachránila, ale jeho tři sourozence ano, opička bez ruky slouží ve stanici jako náhradní maminka pro opičí mláďátka a skvrnitý jaguár má největší výběh ze všech kolumbijských jaguárů držených v zajetí, protože v přírodě by bez ostrých tesáků nepřežil.

Jaguár ve výběhu. Kdo ho najde?

Uzoučká lávka nad jaguářím výběhem.

Takhle úzká byla.

Průvodkyně mluví španělsky, Sadie její slova překládá do angličtiny a my s Jankem je tlumočíme mladším dětem.

Po prohlídce se na několik dní rozloučíme, nasedneme každý do svého auta a vyrazíme svou cestou. Američani míří do velkého akvaparku v oblasti, kde je horké a vlhké počasí. My míříme na druhé největší kolumbijské město Medellín, které leží v horském údolí. Chtěli bychom se ještě minimálně jednou potkat na jih od Medellínu. Cesta po dálnici ubíhá rychle, přejede přes most vedoucí přes nejdelší kolumbijskou řeku Magdalenu, kterou jsme přejížděli již před pár dny, ale opačným směrem. Řeka je široká, hnědá a plná vody, asi v důsledku nedávných dešťů.

Od řeky se krajina pozvolna zvedá. Dálnice se zúží, má dva pruhy v našem směru a jeden v tom druhém. V jednu chvíli se před námi objeví stojí kolona, musíme zastavit a čekat. Nevím, co se děje. Venku je vedro a vlhko, vůbec se nám nechce ven. Když už stojíme asi čtvrt hodiny, něco se ve předu pohne, všichni kousek popojedeme, ale některým Kolumbijcům už z toho asi hrábne, cpou se dopředu za každou cenu, takže se nacpou i do levého pruhy, kterým by měla jezdit auta v protisměru. Všechno je tedy ucpané jako špuntem. Čekáme dál. Jdu se projít, dojdu podél stojících aut až ke značce „Práce na silnici.“ Pak už to vypadá, že se kolona rozjede, proto se vrátím k autu. V dálce slyšíme houkání sirény, auta uhýbají, policie na motorce, donutila auta stojící v protisměru uvolnit místo.

Myslím, že tahle příhoda dost vystihuje kolumbijský styl jízdy – narvu se, kam to jde bez ohledu na důsledky, bez ohledu na to, že se pak už nikdo nikam nepohne a vznikne špunt, ale já jsme popojel o deset metrů.  Když to později rozebíráme, dojdeme k tomu, že čím víc na jih, tím je silniční provoz zběsilejší. V USA to byla pohoda, nikdo nikam nespěchal, auta se nikam až tak moc nehrnula a motorek bylo zanedbatelně.  V Mexiku znatelně přibylo motorek, ale většina řidičů brala ohled na ostatní, necpala se všude za každou cenu a snažila se v rámci možností s ostatními řidiči dojít k nějakému kompromisu – na křižovatce, kde se přednost v jízdě spíš odhadovala než, aby platila nějaká pravidla silničního provozu, na sebe řidiči mrkli, rychle se očima nebo posunky dohodli, kdo pojede jako první a bylo to. V Guatemale přibylo ještě víc motorek a riskujících řidičů autobusů, v Hondurase jezdili motorkáři doslova sebevražedným stylem. V Panamě se přidala i osobní auta – nacpala se kam mohla a neuhnula ani o píď, o zipování řidiči neslyšeli a nějaká ochota vyjít vstříc ostatním řidičům se zcela vytratila.

Kolumbie je v tomto taková ještě horší Panama. Do křižovatky najedou všichni ze všech směrů naráz, auta jsou nucena trochu zpomalit, čehož využijí motorky a proplétají se kolem aut zleva i zprava. Janek většinou jede nějak konzistentně a předvídatelně, aby nás motorky mohly objet, jak je napadne. Od auta před námi si udržuje minimální možný rozestup, ve městě je to zhruba jeden metr, protože když nechá větší, je to signál pro auta, že se tam mohou vecpat. Já z toho všeho dost vyšiluju, nutno dodat :-(

Zpět k naší cestě. Když se kolona nakonec přece jen rozjede, dostaneme se do několik desítek kilometrů dlouhého úseku prací na silnici. Setmí se, rozkopaná silnici se nám zdá nekonečná, pak uhneme na menší silničku vedoucí sérií stejně nekonečných zatáček do kopce. Na konci silničky vysoko nad údolí zastavíme před branou. Vypadá to dost strašidelně, štěkají tam psi, ale místo je uvedené v iOverlanderovi. Po čase přijde nějaký muž, Janek se s ním domluví a on nás za 10 000 pesos pustí za bránu, kde na louce zcela potmě zaparkujeme. Vůbec netušíme, co je kolem.