Odplouváme z Baja California

Út 24.5.  Campestre Maranatha, před La Paz (Baja California, Mexiko) – trajekt do Mazatlánu (Sinaloa, Mexiko)

V noci je chladno a ráno stejně tak. Přemýšlím, jestli je to naposledy, co zažíváme tak chladnou noc. Doufám, že ne. Každopádně je to naposledy, co spíme na Kalifornském poloostrově. Večer nás čeká nastoupení na trajekt a noční plavba do toho opravdového Mexika. Trochu se bojím a dost se těším.

Ráno vše probíhá s poklidem. Týna běhá, já cvičím, ostatní si užívají wifi. Pak vše postupně balíme, ještě naposledy všichni (kromě mne) skáčou do bazénu, loučíme se s Kanaďany a pak už zase nasedáme do auta a opouštíme kemp. Máme v plánu nakoupit ve Walmartu, nabrat pitnou vodu, poslat dva balíky do Česka, vykoupat se na té nejkrásnější pláži v La Paz a pak se nalodit na trajekt a vydat vstříc dalšímu dobrodružství.

Nejdřív nakupujeme ve Walmartu. Hlavně čerstvé ovoce a zeleninu, pečivo a nápoje v plechovkách. Pijeme hlavně vodu, ale v tom vedru má člověk občas chuť i na něco jiného. Máme limit jedna plechovka sladké limonády na osobu a den (pivo se nepočítá :-). Ve dvanáct máme nakoupeno, ti nejhladovější (Joli a já) si dávají v autě rychlý oběd a pak už míříme na pláž Balandra.

Palmové listí na střeše auta zaparkovaného před Walmartem.

Vstup na pláž Balandra, která by měla být tou nejkrásnější široko daleko, je omezený. Přes veškerou snahu se nám nedaří zjistit, jaká přesně ta omezení jsou. Někdo tvrdí, že je vstup na rezervaci, v aplikaci iOverlander jsou poněkud nejasné informace o dvousměnném provozu a webové stránky pláže se nám nedaří najít. Každopádně podle údajů z iOverlander by odpolední „směna“ měla začínat v jednu odpoledne. Asi v 12:50 přijíždíme k závoře přes silnici. Nahlásíme, že je nás pět, paní si to namačká na počítadle a ukáže nám, že máme zaparkovat na malém parkovišti hned za závorou. Také nám sdělí, že pláž se zavírá v 15:00.

Cestou na pláž jedeme po promenádě v La Paz. Zdobí ji sochy místních umělců.

Zajímavé skalní útvary za La Paz.

V dálce před sebou vidíme větší parkoviště plné aut a tušíme, že někde u něj je TA pláž. Zatímco ostatní obědvají, jdu na výzvědy. Pláž vypadá krásně – je uzavřená, s bílým pískem a vody je tam maximálně po kolena (je odliv). Vracím se zpět, udělá se hrozné vedro. Balíme všechny nezbytnosti, které potřebujeme, a nový paddleboard k tomu. Dotáhneme to na pláž. Jdu se zchladit do vody, děti a Janek nafukují naši novou hračku. Pak si jde Janek zaplavat, Týna taky, Joli a Kuba pádlují na druhou stranu zátoky (nemají vesty, hloubka je fakt po kolena) a já hlídám ty nezbytnosti a přitom si protahuje záda

Asi po půlhodině se všichni postupně vracejí. Děti hlásí, že viděly tři ježíky a že to nové pádlo je úplně pitomé. Janek si vůbec zaplaval, ale zato si posílil nohy chůzí ve vodě hluboké po kolena. Došel až ke kamenné „houbě“, symbolu Balandry, který Mexičani neustále opravují.

Před třetí hodině už je vidět, že se všichni začínají balit. Balíme taky, odneseme vše k autu, kde se sprchujeme a svačíme. Cesta z pláže k La paz, kde chceme nabrat vodu, vede kolem přístavu odkus odjíždí trajekt. Zastavujeme tam, chceme se zeptat, v kolik se nastupuje do trajektu. Pán si není úplně jistý, ale mělo by to být v 16:30. Koukáme na hodinky – je asi 15:45. Do La Pazu, k nejbližší vodě je to asi 15 minut. To by bylo dost na knop. Vodu na trajektu potřebovat nebudeme. Rozhodujeme se tedy, že se rovnou nalodíme.

Projíždíme branou do přístavu, zastavují nás. Platíme poplatek za vjezd do přístavu (186 pesos). Pak nám poprvé kontrolují poprvé pasy, pan celník nakoukne do budky, kde je zrovna strašný chaos, všude visí mokré plavky a ručníky, máme tam krabici od padleboardu, paddleboard v obří tašce, tři prázdné krabice, ve kterých chceme poslat věci do Česka a pak standardní krabice. Když to spatří, prohlásí, že si přivede psa. Odběhne a za chvíli se vrací s krásným vlčákem. Nechá ho zběžně očichat naše bydlení (vlčák se zastaví u sbírky mušlí) a pak vyjdou pryč, pes očichá další dvě auta a je to. Můžeme pokračovat.

Další zastávka je něco jako kontrola auta – vážení a měření délky. Dostáváme nějaký papír, se kterým máme jít do kanceláře. Parkujeme kousek dál, necháváme děti v autě a míříme do klimatizované budovy, kde paní za přepážkou ukazujeme naše pasy, rezervaci na trajekt a za to vše dostáváme lodní lístky, lístek pro auto a lístek na kabinu.

Máme spoustu času. Je dost vedro, slunce pálí, i když už je pět odpoledne. V autě balíme vše, co si myslíme, že budeme potřebovat. Nočním trajektem jedeme teprve podruhé v životě. Poprvé jsme pluli ze severu Dánska do Bergenu v Norsku. Neměli jsme rezervaci na kabinu (lístky jsme kupovali týden předem, předpokládám, že kabiny u byly vyprodané), celou noc jsme tak trávili v místnosti, kde byla jen sedadla, což by ještě nebylo tak zlé. Bylo tam celkem volno, mohli jsme si lehnout na zem, ale kvůli strašné zimě jsme nemohli psát. Poučena touto zkušeností, balím sobě i holkám legíny i mikiny, klukům jen mikiny, pak spoustu jídla , notebooky, foťák, spacák a podložku na cvičení. Rezervovali jsme jen jednu kajutu se čtyřmi postelemi, někdo bude asi muset spát na zemi. Kajuty se dvěma manželskými postelemi už byly bohužel vyprodané a platit za dvě kajuty se nám nechtělo.

Když máme vše sbaleno ve třech batozích a jedné tašce, dáváme si v tom horku ještě kafe a pak se dělíme. Janek pojede autem, já s dětmi jdeme pěšky.

Je to docela napínavé. My pěší procházíme postupnými kontrolami. První z nich je rentgen zavazadel. To jsme nečekali, Týna rychle vybaluje dva kapesní nože a běží je předat Jankovi do auta. Moc tu kontrolu zavazadel naštěstí neprožívají. Postupuje tedy dál. Před námi je výjimečně krásná maminka se třemi malými dětmi, babičkou a hromadou kufrů. Děláme tedy všechno podle nich. Nejdřív dlouho čekáme ve frontě, kde se odevzdávají velká zavazadla. My žádné k odevzdání nemáme, ale odevzdaně čekáme až na nás dojde řada a paní nás pustí dál. Dále je na řadě pasová kontrola – opravdu pasy poctivě kontrolují a srovnávají s údaji na lodních lístcích. Pak nám ještě měří teplotu bezkontaktním teploměrem. Přemýšlím jaký to má smysl, když jsme teď stáli na žhnoucím slunci.

Pak se konečně můžeme nalodit. Námořníci nám ukazují kudy bezpečně projít. Pak stoupáme několik pater po příkrých schodech. Konečně můžeme schody opustit, ocitáme se na chodbě naproti recepci. Chvíli tam zmatečně postáváme, nedaří se mi bez ptaní zjistit, kde jsou kajuty, ale pak už nám jde naštěstí naproti Janek, který již stihnul kajutu převzít.

Vede nás do ní. Je větší než naše budka. Ne o moc, asi o třetinu, ale je ho hodně znát. Zjišťujeme, že baňo completo znamená záchod, umyvadlo a sprchu. Děti jsou nadšené. Tolik místa na spaní jsme už dlouho neměli. Naposledy jsme jinde než v autě spali v New Jersey a to už je víc než tři měsíce. Takže si to náležitě užíváme, zkoušíme sklápět palandy , otvíráme skříně a děti testují, jestli ve sprše teče teplá voda (hlásí, že neteče, ale ona teče, jen se musí chvíli počkat).

Naše kajuta.

Baňo completo.

Večerní mazlení v kajutě.

Potom vyrážíme na prohlídku lodi – na jedinou pro nás otevřenou palubu a pak také nakukujeme do restaurace-baru. V restauraci je dlouhá fronta, všichni si vyzvedávají krabičky s jídlem, což se mi zdá lehce podezřelé. Chvíli to okukujeme a zjišťujeme, že jídlo je zřejmě zdarma k lodnímu lístku. Takže si jdeme pro lístky a každý z nás dostane nápoj v PETce, krabičku s večeří a želé jako zákusek. V krabičce je ochucené maso (hovězí, vepřové nebo kuřecí), fazole, rýže a čtyři malé tortilly. Takové tacos akorát bez dochucovadel.

Večeře na trajektu.

Po večeři už jdeme zpět do kajuty. Děti si pouštějí film a my se vracíme do restaurace, kde mezitím začala nějaká zábava. Hraje tam hlasitá hudba a na jeviště dva muži něco předvádí. Sedáme si ke stolkům na chodbě, Janek nám donese dvě piňakolády v plastových kelímcích a užíváme si chvilky bez dětí. Já píšu tenhle článek, Janek třídí fotky.  Na trajektu není žádná pro nás dostupná wifi a signál uprostřed moře taky není.

Piňakoláda za 65 pesos, tomu prostě nejde odolat.

Když dětem skončí film, ještě za námi na chvíli některé přijdou - bosky a se zubním kartáčkem v puse a pobaveně nakukují na představení. Spát jdeme všichni zároveň. I my dospělí jsme unavení a tušíme, že zítřejší den bude náročnější než jsme zvyklí.

Nemůžeme dlouho usnout. V kajutě je teplo, funguje tam vzduchotechnika a fouká větrák, ale spát se dá bez přikrytí. Usínám u Kubíka na palandě.