Vracíme se na místo činu

Po 17.10. parkoviště na kraji města, Pisac, 2998 m.n.m. (Peru) – benzínka, Hueccouno, 3600 m.n.m. (Peru)

Celou dobu, co cestujeme po Peru, dětem vyprávíme o naší první cestě před 14 lety. Tehdy jsme byli ještě mladí, svobodní a bezdětní. Zatímco na téhle cestě kolem světa navštěvujeme spíše města a historické památky, tenkrát jsme se soustředili spíše na několikadenní treky v horách. Na prvních dvou jsme měli společnost v podobě Jankovy sestřenice a jejího přítele (a nynějšího manžela a otce tří dětí), to nejkrásnější putování jsme prošli jen my dva, za mohutné podpory dvou koníků a jednoho peruánského „oslíkáře“ Paula. Na tento trek vzpomínáme nejraději, protože byl jednak nejkrásnější, jednak se na něm událo něco, co hlavně naše holčičky děsně vzrušuje.

Trek vedoucí kolem vyhaslé sopky Ausengate začínal i končil ve vesnici Tinke, trval pět dní a přešli jsme při něm sedlo v 5200 m. První i poslední noc jsme spali nedaleko horkých pramenů, cestou viděli spousty lam, jezer i barevných plání. Proto všechno a ještě něco víc jsme se k Ausengate chtěli vrátit i s dětmi. Původně bylo v plánu projít celý trek znovu, jen si najmout více koní, kteří by tentokrát nesli nejen zavazadla, ale i děti, ale nakonec se ukázalo, že je to nad naše síly – fyzické, finanční, psychické i časové. Rozhodli jsme se, že prostě přijedeme do Tinké a pokusíme se alespoň část cesty ujít pěšky nebo ujet autem.

Cílem tohoto pondělí je tedy dojet do Tinké. Nebyl by to takový problém, kdybychom ještě předtím nemuseli zařídit spoustu věcí. Nejdřív nakoupit další dárky a suvenýry na trhu v Pisacu, nabrat benzín, plyn a vodu a nakoupit dostatečné zásoby jídla. Vesničku Tinké si totiž pamatujeme jako takový konec světa

Dopoledne trávíme ještě v Pisacu, kde je to moc hezké. Několikrát si projdeme místní trh pro turisty. Já si konečně koupím ty věci, po kterých už několik dní toužím – dva potahy na polštáře do našeho budoucího obýváku, dvě manty – čtvercové kusy látky, ve kterých tady místní nosí všechno – děti počínaje pící pro dva koně konče, a pak drobné dárky pro kamarádky. Joli koupí dáreček své kamarádce. Na trhu se smlouvá a to mne dost stresuje. Stresuje mne i to, že jakmile o něco člověk projeví zájem, obchodníci se na něj hned vrhají. Vlastně ani není třeba projevit zájem, stačí jen projít kolem stánku. Není mi to moc příjemné, asi by to bylo snesitelnější, kdyby na trhu bylo více kupujících, ale jsme tam celou dobu víceméně sami a proto se veškerá pozornost soustředí jen na nás.

Velkou radost mi udělá koupě dárku pro moji babičku (Babi, promiň, že Ti to tady prokecnu). Od začátku máme v plánu babičce koupit pončo, aby jí nebyla zima. Potřebujeme takové, které bude vepředu otevřené, nebude mít jen díru na hlavu uprostřed velkého obdélníku. Obcházíme tedy stánky, koukáme se na vystavené kousky. U jednoho stánku dva vyzkouším. Paní prodejkyně sice tvrdí, že se jedná do „baby alpaca“ nebo o „alpaca adulto“, ale já v tomto prodejcům vůbec nevěřím. Chtějí prodat své v továrně vyrobené zboží a udělají proto prakticky cokoliv. Nemám jim to za zlé, nikdo si přece nechce z Peru dovést akrylový svetr, všichni chtějí mít ten z vlny z lamy alpaky. Výsledkem je, že prodejci prakticky o čemkoliv tvrdí, že se jedná o alpaku, popřípadě o baby alpaku, když chtějí víc vydělat. Takže já si obě ponča zkusím, ale ani jedno dostatečně nehřeje. Projdeme tedy kolem dalších stánků. U jednoho z nich mají nějaká otevřená ponča, ale i pletené šály. Prodejkyně tvrdí, že je pletla ona sama a že jsou z alpaky. To, že prodejce tvrdí, že něco vyrobil vlastníma rukama on nebo jeho matka, je další oblíbený trik. Když ale člověk obejde víc takových trhů, nakoukne do více obchodů a na pulty stánků před památkami, vidí stále to samé zboží. Hned je mu jasné, že není možné, aby jedna „matka“ ručně utkala všechny ty stuhy na klobouk.

Tenhle svetr si Týna nakonec nekoupila.

Jenže tentokrát má paní pravdu – omotám si šál kolem ramen – jemně kouše a parádně hřeje, úplně jinak než ta ponča z továrny, ta nekousala a skoro nehřála. Tenhle šátek hřeje tak, že je mi za chvíli vedro. Prodejkyně nám také ukazuje další rozpletený šál. Už neváháme, tenhle kousek je pro babičku ten pravý. Chvíli potom ještě smlouváme o ceně (ne že bych si nevážila ruční práce, ale smlouvat se tu prostě musí), zaplatíme kartou (terminál je tu sdílený, poplatek za použití je 10 pesos) a pak si spokojeně odnášíme ten krásný dárek s příběhem. Pošleme ho z Montevidea autem a koncem ledna, pokud vše půjde podle plánu, ho bude mít babička doma. Babi, doufám, že se Ti bude líbit a když ne, tak hřát bude určitě.

Joli a její klubíčka.

Peruánci nosí často ručně pletené kousky oblečení (svetry, kardigany, vesty, čepice, návleky na ruce, návleky na nohy, …). Děti bývají obpletené přímo neuvěřitelně – často mají kamaše, svetr i čepici. Vše v poměrně složitých plastický vzorech, většinou vyvedených z jednobarevné akrylové příze. Často vidíme prodejkyně nejrůznějšího zboží, jak si dlouhou chvíli krátí právě pletením nebo háčkováním. Ženy prodávající suvenýry obvykle háčkují nějaké čepice nebo hračky, ostatní zřejmě pletou spíše pro svoji osobní nebo rodinou potřebu. Viděla jsem plést paní u stánku s limonádami, bílé klubíčko se jí válelo po špinavé městské dlažbě. Viděla jsem plést „hajzlbábu“. Pletou skoro všechny ženy.

Opravdu tradiční místní keramika. Něco co na trhu pro turisty nenajdete, ale na rožku ulic je tyhle krásné kousky prodávala drobná babička.

A jak Joli všechno to pletení vidí, tak přeje naučit se plést. Oujé. To znamená koupit nějaká klubíčka (jehlice jsem si vzala pro jistotu z Česka). Na trhu obejdeme více stánků, všichni mají stejná klubíčka, ale Joli se líbí jen dvě – fialové a modré u stánku hned u vchodu. Ceny jsou všude víceméně stejné, ale nám se podaří usmlouvat cenu z původních 38 solů na 30 solů, především díky tomu, že paní nemá navrácení na stovku a já mám jen tři desetisolovky. I tak si myslím, že na nás dost vydělala. 

Další smlouvací úspěch zažiju při koupi dárku pro kamarádky. Drobná a velmi aktivní Peruánka po mně původně chtěla 60 solů za jeden kousek, nakonec jsem si za 50 solů koupila kousků rovnou pět. Nemyslete si, že jsem ji nějak ošidila. Podobnou věc jsem koupila v Ekvádoru ještě levněji.

Cestou do Cuzca,

Řeka v Cuscu.

Odvrácená strana Cusca, kam turista nezabloudí.

Ještě k těm ručně pleteným svetrům prodávaným na trhu. Moc jich není. Objevím ještě jeden stánek, kde paní plete svetry a různé přehozy moderního střihu z kvalitních přízí. Týně se zalíbí vesele pruhovaný svetr, který trochu kouše, ale odolá mu a pak lituje.

Peruánské Makro.

Nakonec z městečka přece jen odjedeme. Potřebujeme koupit plyn, protože ho už máme jen asi 20%. Nemůžeme ho nikde najít a ve výsledku se musíme vrátit zpátky do Cuzca, abychom ho tam na jedné benzínce uvedené v Overlanderu doplnili. Rovnou dobereme i vodu a uvaříme si odpolední kávu. Poté nakoupíme v Makru, které je hned vedle. Nákup nám zabere hodně času, jednak samotné vybírání zboží, druhak nekonečné čekání na pokladnu. Když konečně odjíždíme z Cuzca, jsou už čtyři hodiny a před námi je víc než 100 horských kilometrů.

Cesta do Tinké nám připadá nekonečná. Dorazíme tam za tmy. Janek sice tvrdí, že tam určitě nějaké místo na spaní najdeme, ale pokud nechceme spát na rušném náměstí, tak nevíme, kde jinde. Na parkovišti uvedeném v iOverladeru nás slušně odmítnou. Vrátíme se tedy asi pět kilometrů na jednu z benzínek, které jsme cestou zahlédli. Je půl osmé, jsme unavení, hladoví, nespokojení a chováme se podle toho :-( V Makru koupené vídeňské párky jsou extra hnusné, náladu mi spraví až sladké pečivo, které jsme koupili od babky v jedné z vesniček, kterou jsme projížděli. Vůbec jsme netušili, co to je – hmota upečená v bílé papírové formě – ale nešlo tomu odolat (tři kousky z pět solů). Je to úplně obyčejný piškot, takový jako bývá v dortech nebo roládách. Nadýchaný, ale ne moc, lehký, trochu suchý. Namažu si na něj jahodovou marmeládu a chutná to jako chutě dětství.