Den v kempu Casa Lena

Ne 9.10. Casa Lena camping, Curahuasi, 2800 m.n.m. (Peru) - Casa Lena camping, Curahuasi, 2800 m.n.m. (Peru)

Dnes se nám podaří dohnat část restů, které nás poslední dny trápili. Pro mne to byl hlavně obrovský skluz na blogu, více než čtrnáct dní. Instragramové příspěvky mají ještě větší skluz. Tam totiž vkládáme střídavě fotky z blogu a videa. U toho je nutná součinnost mezi námi s Jankem, což je prostě velmi náročné na koordinaci. Janek vkládá videa, já fotky doplněné o texty zkopírované z blogu (jsem si vědoma toho, že na Instagram by se hodilo jiné zajímavější a kratší pojetí textů, ale psát dvě verze toho samého je nad moje síly, takže jen kopíruju už jednou napsaný text. Nejsme žádné influenceři ani instagrameři, takže nám to může být fuk). I článek na blogu je výsledek naší spolupráce – Janek mi posílá fotky z mobilu, já píšu, ale tam už se nám to nějak povedlo ustálit.

Dopoledne tedy doháníme články na blou a příspěvky na Instagramu. Taky se snažím věnovat dětem, aby se aspoň trochu učily a trochu méně se poflakovaly. Týna se učí velmi ráda, tam není problém. Joli tráví čas vyhledáváním hotelu, ve kterém budeme trávit Vánoce. Jenže všechny hotely, které splňují její požadavek na bazén, jsou moc drahé. Kuba se nudí. Oběma mladším zadám nějakou výtvarnou práci, které se střídavě věnují.

Bojujeme s wifi, která nesahá až do auta. Sahá k toaletám a tak si tam do stínu dáme stoleček a židličky a pracujeme tam. Později přeparkujeme auto blíž ke škole, ale wifi je stále moc slabá a příspěvky na blog vkládám připojená na hotspot z mobilu.

Poslední dobou jsme si oblíbili quesadily k obědu nebo večeři. Koupenou pšeničnou tortilu naplníme šunkou a tvrdším typem mozzarelly, zapečeme z obou stran na pánvi a můžeme jíst. Chutná nám to všem. Přitom v Mexiku mi tohle jídlo úplně nesedlo.

Odpoledne vyrazíme s holkama do města nakoupit. Cesta vede po polňačce mimo město, pak přes most nad řekou, která zrovna neteče, a poté po hlavní silnici.

Týna si při cestě do kempu všimla supermarketu a tak ho hledáme. Opravdu je na hlavní silnici, koupíme pár věcí, ale vlastně nic pořádného k jídlu, protože tam nemají ani čerstvé pečivo ani ovoce a zeleninu, ani maso. Vracíme se tedy zpět po hlavní, u jedné paní kupujeme mandarinky a pomeranče, u druhé se ptáme na chleba, sice ho nemá, ale ukazuje nám, kam máme jít. Joli se už nechce, ale přemluvíme ji a během pár minut se dostaneme na ulici, kde je spousta malých obchůdků.

V jednom koupím místní druh švestek, což nejsou ani tak švestky jako špendlíky, které Kubovi a Joli moc chutnají, zahlédnu také ovoce, které vypadá jako lesklá pevně smeknutá šiška. Beru si dva kousky. V dalším obchůdku chci koupit zeleninu, paní majitelka je tam s malou dcerou, na pultě má čtvrtky kuřat i s hlavami, položené jen tak. Na jedné váze váží vše – krvavé kuřecí i rajčata. Tento přístup k hygieně mne trochu děsí. Koupíme rajčata a papriky. Ještě se musíme vrátit do pekárny pro chleba, což jsou takovou placaté bulky z mírně nasládlého těsta.