Míříme do Posvátného údolí

Po 10.10. Casa Lena camping, Curahuasi, 2800 m.n.m. (Peru) - kemp, Socma, 3200 m.n.m. (Peru)

Mám pocit, že takových dní v kempu jako byl ten včerejší bychom potřebovali aspoň pět. Užijeme si alespoň dopoledne, kdy uklidíme auto, dostahujeme ještě jednu učebnici, nanosíme vodu do tanku, nahrajeme další dva články na blog. Udělá se pěkné vedro, což v kombinaci s nadmořskou výškou a věčně štípajícími pičulkami je docela náročné. Stačí mi nanosit pár kanystrů s vodou a je mi zle od žaludku. Aklimatizace na tyhle výšky mi asi bude ještě chvíli trvat.

Po obědě (špagety se skleněnou omáčkou) se rozloučíme a odjíždíme směrem na Ollantaytambo. První úsek cesty vede serpentýnami z kopce. Pak dojedeme do městeček. Začíná nám docházet benzín, ale nikde neberou platební karty a my nemáme moc hotovosti. Nakonec nabereme za poslední soly, které máme asi čtvrtinu nádrže. V následujícím městě Anta, které je už trochu větší a živější, se nám podaří natankovat celou nádrž a zaplatit kartou a také vybrat hotovost.

Odtud míříme přímo do Ollantaytambo. Mapy.cz nám nabízejí několik cest, já vyberu tu nejkratší, která vede údolím řeky podél železniční trati. Stav silnice je zpočátku dost tristní, vyhýbáme se dírám v asfaltu a přitom pozorujeme, jak se vesničané vracejí s dobytkem z pastvy. Ženou krávy, býky, kozy, ovce i prasata.

Když se blížíme Ollantaytambo, kouknu do iOverlandera, že se pokusím vybrat jedno z neoficiální kempovišť. Už jsem si to během dne studovala, ale žádné místo mne nezaujalo. Jenže teď na mne jedno přímo mrkne – je totiž ještě v tom údolí, kterým jedeme. Kliknu na něj, je to levný kemp ve vesnici a vede odtamtud trek k vodopádům. Nechápu, že jsem si toho dřív nevšimla. Pak kouknu na datum přidání kempu a vidím 6.10.2022. To je před čtyřmi dny. Dojde mi, že se databáze iOverlandera u mne na mobilu musela během dnešního odpoledne aktualizovat. Když kouknu k Jankovi, vůbec tam tohle místo nemá. Vypadá to ale tak úžasně, že odbočíme z pohodlné asfaltky vedoucí údolím na prašnou cestu stoupající serpentýnami po úbočí prudkého kopce.  Čtyři a půl kilometru stoupáme po polňačce, pod námi je prudký sráz. Jankovi svítí oči nadšením, já trnu hrůzou. Normální komerční obytňák by sem nevyjel, náš poklad s náhonem na všechny čtyři kola a s redukcemi dostává zabrat, ale vše zvládá.

Do kempu, což je fotbalové hřiště v 3200 m.n.m. a maličká restaurace, dorazíme těsně před setměním (čili asi v 17:50). Majitel je moc sympatický, otočí dřevěnou šipku na sloupu tak, abychom se o ni neodřeli, když sjíždíme úzkou cestou z prudkého kopce na hřiště. Zaparkujeme uprostřed hřiště a já to ještě chvíli v obležení dětí rozdýchávám. Přežili jsme. Místo má neskutečně pozitivní atmosféru. Janek zaplatí, koupí pivo a nějaké džusy, aby podpořil místní. Prohodí anglicky pár slov s majitelem.

Po večeři (palačinky ze včerejška a vajíčka), peču granolu. Když je večer chladno, ale ne moc, je pečení ideální večerní zábava. Když je moc teplo, akorát zbytečně zvyšuji teplotu v budce, což není žádoucí. Když naopak je opravdu zima, špatně nám pak funguje topení, protože přílišným pečením matu čidlo, které topení řídí. Ale dnešní večer je pro pečení ideální. Testuji tři varianty čokoládové granoly a taky jednu granolu s peruánskými surovinami (quinoové vločky a ten tajemný tmavohnědý sirup „algarrobina“, což je karobový sirup.