Vesničky kolem jezera Atitlán

Út 12.7. Fotbalové hřiště, Penajachel, 1565 m.n.m. (Guatemala)

Kuba se ráno probudí a když zjistí, že kluci němečtí už jezdí na kole, vyskočí z postele, převleče z pyžama a běží bez snídaně za nimi. Kamarádi jsou důležitější než jídlo.  Přijde mi zajímavá, že si s nimi tak rozumí, i když si vlastně vůbec nerozumí.

Celou noc bylo zataženo a ráno je počasí také nic moc. Chtěli jsme vyrazit na výlet na vulkán San Pedro, ale odpoledne by mělo pršet. Domlouváme se s jedním místním loďařem, že nás do vesničky San Pedro a ještě jedné jiné doveze člunem. Cena je docela vysoká (550 quetzalů), ale vzhledem k tomu, že tady kempujeme zadarmo a vaříme si sami, rozhodujeme se, že si tento luxus dopřejeme. V devět nasedáme do člunu, uháníme po jezeře do vesničky San Marcos, který by podle průvodce LP měla být taková meditativní.

Jezero Atitlán, vulkány a vesničky kolem něj.

Nás na meditaci moc neužije. Projdeme si tu jedinou uzoučkou uličku vedoucí od přístaviště až na hlavní silnici. Na uličce je několik kaváren, nějaké obchůdky se suvenýry a ovocem, odbočky k školám, kde se učí španělština a odbočky k místům, kde se medituje a cvičí jógu. Z turistů tu jsou převážně mladé ženy. Proti Penajachelu je to tady hodně turistické. Celkově ve vesničce strávíme asi hodinu, koupíme si předražené pečivo a jeden krásný keramický hrnek jako dárek.

Náš kapitán v přístavu trochu bojuje s jezerními travinami, které se mu namotaly na lodní motor. Opět nasedáme na loď a přeplouváme do vesničky San Pedro, která je přímo pod stejnojmenným vulkánem. Přirážíme u mola, hned jak vystopoupíme ze člunu na dřevěná prkna, obklíčí nás několik místních mužů a vykřikují něco jako „vulkano“. Nedají se odbít, jeden nás pronásleduje až ještě asi padesát metrů a nenechá si vysvětlit, že na vulkán jít nechceme.

Tento začátek byl nepříjemný, ale pak už jen stoupáme po strmých uličkách. Dohodneme se se půjdeme jen podívat na výchozí bod cesty na sopku. Kuba protestuje, protože nikam nechce, Týna protestuje, protože chtěla zdolat vrchol vulkánu. Tohle napětí dětmi Janka zcela odrazuje od jakékoliv snahy na vulkán opravdu vylézt. Je velmi nepříjemné být mezi dvěma mlýnskými kameny a v podstatě to znemožňuje jakékoliv delší pěší výlety, protože, když se na jedné straně někdo neustále seká a nechce pokračovat ve výletu a na druhé je někdo velmi nespokojený s tempem našeho pohybu, nálada nás třech zbylých je brzy velmi špatná.

I přes to všechno je procházka vlastně docela hezká, vede velmi prudce do kopce, musíme jít pomalu, zadýcháváme se, ale můžeme přitom pozorovat okolí a chvílemi si užívat výhledy na jezero. Kolem silnice jsou místy pěstuje káva – poznám její keříčky podle lesklých listů a malých bobulek.

Po dvou hodinách se vracíme do přístavu (cestou ještě koupíme na trhu ananasy), naskakuje na loď  a necháváme se odvézt přímo pod auto. Tohle je tak příjemný luxus – člun s osobním kapitánem. Žádné zbytečné čekání, shánění správné lodi, dohadování se o ceně, placení a pak taky asi kilometru chůze od veřejného přístaviště. Moc často si takový luxus nedopřáváme, ale teď jsem za něj opravdu ráda.

Oběd si uvaříme sami. S jídlem je to v Guatemale o dost horší než v Mexiku, kde byla v obchodech lepší nabídka potravin a ulice byly někdy až nepříjemně plné stánků s teplým jídlem. Tady nic takového není, jen mladé ženy na každém rohu pečou malé tortily, ale už neprodávají nic k nim.

Odpoledne odpočíváme. Joli a Kuba si intenzivně hrají s německými kluky. Joli a starší z kluků se zvládají domluvit jednoduchou angličtinou, mladším sourozencům pak oba překládají.