Shinkanzenem do Kjóta

Pá 6.1. Tokyo (Japonsko) – Kotori House, Minimi-ku Nishikujo Ukaikojicho 6-18, 601-8405, Kjóto, 30 m.n.m. (Japonsko)

Zatímco my s Jankem od rána balíme, holky se od rána učí. Dnes chtějí dělat první on-line testy a tak si opakují látku. Balení nám jde od ruky, už před desátou opouštíme byt a míříme na metro. Je zvláštní, jak se nám první cesta z metra do ubytování zdá vždy hrozně dlouhá, zatímco, když ubytování opouštíme, neseme ty stejné příšerně těžké tašky s lehkostí a cestu na metro máme za chvilku zvládnutou. Dnes tomu není jinak.

V tokijském metru.

Na hlavní tokijské nádraží označené jako Tokyo to máme metrem jen s jedním přestupem, což je fajn, protože přestupy jsou se zavazadly hrozně náročné. Podle mapy metra je možné z naší linky přestoupit na druhou ve třech stanicích (nám Čechům to zní dost divně, protože v Praze jsou tři linky metra a ty se spořádaně kříží ve střech bodech a nikde se nevětví ani nejsou okružní, ale Japonsku je prostě možné všechno). My si z těch tří bodů vybereme zcela jistě ten nejhorší, protože přestup je neskutečně dlouhý, víc než půl kilometru a my celou dobu neseme ty těžké tašky. Jane má na zádech batoh, na každém rameni jednu sportovní tašku a posiluje celé tělo jako nikdy. Naštěstí jsou ty přestupy skvěle značené včetně toho, e na každé ceduli je poznámka, jak daleko to ještě je. Takže postupně vidíme čísla jako 455, 450, 395 atd.

Na nádraží.

Kdybychom cestovali celou dobu tím stylem jako cestujeme poslední týden, určitě bychom měli daleko méně zavazadel. Na Instagramu sleduji sedmi člennou rodinu, která se vydala na cestu kolem světa jen s batohy, které si mohou vzít do kabiny. Nemusí tolik platit za letenky a jsou i daleko mobilnější než my. Taky to balení jim zabere méně času. Také na rozdíl od nás vyhledávají jen teplé počasí, takže sebou nevezou žádné oblečení do chladna. Ty my s sebou táhneme body-boardy, potápěčské brýle, plastové krabice i látkové koše, letní i zimní oblečení, učení a tvoření, potřeby na pečení a vaření. Všechno se to nasbírá a je toho hrozně moc, ale v Austrálii zase budeme cestovat autem, tak doufáme, že tam se to snad všechno vejde a bude nám to k užitku. Bylo by pochopitelně možné ty věci poslat domů a koupit si místo nich nové až budeme v Austrálii, ale ze skušenosti víme, že kupovat nové věci v neznámé zemi zabere hrozně moc času. Zimní oblečení máme v plánu poslat poštou domů. Péřové vestičky v australském létě fakt potřebovat nebudeme.

Dva shinkanzeny vedle sebe.

Když se konečně dostaneme na hlavní nádraží, hledáme místo, kde si vyzvednout JR Passy. S JR Passy a vytištěnými místenkami na shinkansen, projdeme vstupními turnikety a ocitneme s v „systému“ Japan Rails (JR). Najdeme si teplé místo v čekárně a vyrazíme se postupně koupit něco k obědu. Japonská hlavní nádraží jsou neskutečně rozhlehlá a komplikovaná, kříží se tam vždy spousta tratí často od různých společností, bývá tam navíc strašná spousta lidí. Ale vše je dobře připravené – značení je i angličtině a je opravdu vynikající, vede vám od cedule k ceduli. Co je fajn, je množství toalet, které jsou čisté a zdarma. Další specialitou je množství obchodů přímo v systému JR, kde je možné si koupit jídlo na cestu do vlaku. Nabídka je opravdu široká a není vůbec snadné si vybrat. Obchůdky jsou dokonce i na nástupištích, takže pokus si člověk není jistý, jestli ten svůj shinkanzen stíhá (za rozdíl od cestování s Českými drahami není možné spoléhat na to, že vlak bude mít zpoždění), tak může doběhnout na nástupiště a tam si ve zbylém čase něco koupit a pak jen naskočit do vlaku.

Holky se učí ve vlaku.

My vlak stíháme tak akorát, rozhodně nemáme nějakou rezervu, ale stihneme ho. Ve vlaku se holky učí, já chvíli píšu a pak taky zkoumám záchod. Zatím skoro každá z toalet, kterou jsme tady Japonsku použili, měla nějakou svoji vychytávku, takže jsem plná očekávání, čím mne překvapí záchod v shinkanzenu. Jenže když vejdu do kabinky, na první pohled mne toaleta zklame – vypadá to tady jako v moderním rychlíku Českých drah. Sednu si a pořád nic, prkýnko není vyhřívané, nejsou tu žádné spršky, prostě nic navíc. Pak se zvednu a hledám tlačítko na splachování. Najdu cedulku s informací, že před splachováním je nutné zavřít víko. Zavřu tedy víko a spláchnu. Záchod se normálně spláchne, ale pak to přijde – víko i prkýnko se samy zvednou. Zajímavé, ale žádný hit. Ten teprve přijde – Japonci mysleli na všechny, co se štítí sahat na záchodová prkýnka a připravili pro ně speciální funkci – tlačítko (spíš nějaké bezdotykové čidlo), které když použijete, tak se prkýnko (jen prkýnko, nikoliv víko), samo sklopí dolů. Z toalety odcházím nadšená, Japonci nezklamali.

V Kjótu z vlaku vystoupíme a chvíli nám trvá než se zorientujeme. Místní nádraží je snad ještě větší než to tokijské. My máme těžké tašky, je nás pět, takže musíme vážit každý krok a rozhodně se nechceme vydat špatnou cestou. Nakonec se rozhodneme vyjít hlavním východem a pak se nechat vést on-line mapami. Cesta nám dává docela zabrat, jednak ten náklad, jednak orientace. Všímáme si, že místní lidé nejsou tak prudce elegantně oblečení jako obyvatelé Tokia (tak trochu bych to přirovnala v rozdílu mezi Prahou a Brnem). Přiznáváme, že minimálně nám s Týnou se uleví, že ne všichni Japonci chodí tak vkusně a draze oblečení. Už jsme z toho začínaly mít komplexy.

Na nádraží v Kjótu.

Cesta k domečku vedla podchodem.

Náš domeček chvíli hledáme, ale když jen najdeme stačí odkódovat dveře zaslaným čtyřčíselným kódem, aby mohly děti jásat nadšením – máme pro sebe celý domeček. Přízemí s kuchyní a koupelnou, horní patro se dvěma ložnicemi.

Náš dočasný domeček je ten šedý vlevo.

Domeček vypadá, že je nově rekonstruovaný, vše je takové čisté a nedobité. Stejně jako v tokijském bytě i tady z počátku příšerná zima, ale klimatizace na rozdíl od té předchozí má dostatečnou kapacitu, aby místnosti během dne a noci vyhřála. Jen v koupelně je pořád nepříjemně chladno. Na záchodě člověku pomáhá vyhřívané prkýnko, ale v sprchovat se v koupelně, kde se netopí, není příjemné, ani když je voda horká na hranici únosnosti.

Jako Sněhurčiny trpaslíčci

Prohlížíme si v kuchyni.

My si nejdřív pěkně vybalíme (budeme zde spát pět nocí), pak nakoupíme v pořádném supermarketu. K večeři máme nudle s kuřecím masem a osmahnutou zeleninou. K podávání večeře použijeme koupené misky, protože i tady s nádobím šetřili.

Ulice kousek od nádraží v Kjótu.

Večer trochu bojuji s přístupem k internetu. Všichni se připojili, jen mému telefonu se to nedaří. Už jsem si začínala myslet, že je to tím, že můj telefon je Samsung (všichni ostatní mají různě staré iPhony), ale nakonec se ukáže, že příčina problému je úplně někde jinde. Wifi poskytuje připojení jen čtyřem přístrojům. Tím, že jsem hned po příchodu do domu, začala vybalovat, zatímco čtyři zbylí členové rodiny si okamžitě naťukali do mobilů heslo k wifi, už na mne prostě nezbyla kapacita. Do konce pobytu tak dost řešíme, kdo je a kdo není připojený. Aktivně používáme pět mobilů a dva počítače, proto je nutné se vždy ze wifi odpojit, jakmile ji člověk nepotřebuje. Většinu dní jsou připojené oba počítače, které holky potřebují ke škole, a dospělácké mobily.

Janek si zase jednou koupil něco o čem moc nevěděl, co to vlastně je.

Prvním večeře v novém dočasném bydlení s našimi novými miskami.

Tento domeček je zařízen alespoň maličko v tradičním japonském stylu. Půlku plochy ložnice zabírají slámové podložky tatami a spíme na futonech, což jsou takové tenčí matrace, které se na tatami rozbalí. Peřiny jsou tu dostatečně velké a silné, takže se nám spí skvěle. K tomu všemu si my dospělí i děti užíváme oddělených ložnic. Každý přiměřeně svému věku :-)