Tequila

So 28.5.  mezi agávovými poli, Tequila, 1139 m.n.m. (Jalisco, Mexiko) – na kopci s výhledem na jezero Chapala, 1866 m.n.m. (Jalisco, Mexiko)

Noc proběhla v klidu navzdory tomu, že těsně po setmění začaly místní cikády vrzat tak hlasitě, že jsme myslela, že u toho nedokážu usnout. Cikády se naštěstí po čtvrt hodiny uklidnily.

Po ranních rituálech vyrážíme na krátkou procházku k vodopádům Cascada de Los Azules. Mělo by to být pouhých 800 metrů, ale je vedro, cesta je značně kamenitá a není značená. Naštěstí nám poradí jeden mladý muž, který jde za námi. Jde za námi, má na sobě vysoké boty, dlouhé džíny a mikinu, z kapsy vytahuje jedno malé mango za druhým, okusuje je a pak odhazuje pod nohy.

Kuba se v jednu chvíli sekne. Dojde mu, že to, co teď sestoupáme, bude muset vystoupat zase nahoru. Je to docela náročná situace v tom vedru, ale dobře to dopadne. K vodopádům dorazíme živí a zdraví, jen já jsem se trochu škrábla o větev.

Vodopády jsou krásné, vůbec není jasné, kde se berou, nahoře nad nimi nebyl žádný potok. Voda vyvěrá asi někde ze skály, ale to si jen domýšlím. Pod vodopády je malá tůňka. Chvíli váháme, jestli se jít koupat nebo ne. Nevzali jsme si plavky, ale Týna, Kuba a Janek do vody vlezou ve spodním prádle a krásně se ochladí. Já nemám odvahu. Ten mladík, co šel za námi, je u vodopádů s námi. Sbírá v okolí odpadky. Joli se také stydí a velmi těžce nese to, že se kvůli tomu nevykoupe. Kazí nám to výlet. Takové krásné místo s tropickými rostlinami, vodou a výhledy. Joli chuděra brečí půlku náročného výstupu zpět k autu.

Aspoň, že cesta nahoru není tak těžká jako cesta dolů. Sice se zadýcháváme, potíme (je asi 35°C ve stínu), musíme vážit každý krok, ale pořád to ubíhá rychleji než, když jsme se „spouštěli“ dolů. Ten nejhorší úsek máme za chvíli za sebou a pak už se cesta zlepšuje a zlepšuje až stojíme u auta. Jako odměnu si dáváme kokosovou vodu z kokosu.

Na křižovatce, kde jsme spali, si paní otevřela stánek. Rádi bychom si něco dali, ale prodává jen nějakou keramiku, chipsy a panáky tequily. Na to v tom vedru opravdu nemáme. Naštěstí tam má už tranzit plný turistů, kteří si jistě rádi něco koupí.

Po krátkém odpočinku odjíždíme k „vodárně“. Cesta není úplně jednoduchá, ale nakonec tam dorazíme. Vodu je potřeba nalévat z těžkých garafonů. Trochu se u toho s Jankem pohádáme, což je důsledek vedra a dopolední nenálady u dětí. Janek neměl oběd, chtěl by si dát nějaké tacos u cesty, ale nikde nejsou. Takže jedeme na hlavní náměstí, kde snad budou. Cesta je to dobrodružná. Na hlavním náměstí se konají sobotní trhy (hlavně pro turisty), tam nemáme šanci se dostat. Tak kličkujeme městem a hledáme, kde zaparkovat. Dvě malá parkoviště jsou plná, jedeme tedy dál úzkou uličkou, která navíc vypadá, že je slepá. Na jejím konci totiž vidíme velkou bránu. Naštěstí je na bráně znak parkoviště, jenže ulička je úzká, parkují na ní auta a jako bonus tam roste strom s větvemi proklatě nízko. Ten strom se nedá objet, přímo proti němu na opačné straně uličky parkuje auto. Musíme projet po ním. Vyskakuji tedy z auta, Janek pomaličku pokračuje v jízdě a já se snažím aspoň trochu nazdvihnout silnější větev, která by nám mohla bránit v průjezdu. Chudák větev je už hodně odřená, ale pořád drží. Projedeme jen tak tak, ale projedeme.

Bránou, která vede na parkoviště, také projedeme. Parkoviště není obyčejné parkoviště, je to takový veliký prostor se zelenou trávou, vysokými stromy, budovou s toaletami a mnoha stoly se židlemi. Vypadá to, že se tam chystá nějaká sláva. Každopádně můžeme zaparkovat hned za bránou. Zaplatíme 100 pesos na celé odpoledne a ještě dostaneme několik kousků manga na svačinu.

Zamíříme na hlavní náměstí. Ve městě to žije. Je tam spousta turistů – mexických i amerických. Nechávají se vozit úzkými uličkami ve speciálních vozech upravených do tvaru sudů a chilli papriček. V těchto vozech jede vždy tak dvacítka cestujících, kteří zpívají společně s hudbou, která ve vozech doslova burácí. Všichni jsou veselí (za to možná může ta tequila,co prodávají na náměstí) a mávají na kolemjdoucí.

Voladores - létající muži - jsou v Mexikopedii uvedeni pod písmenem “V”. Vůbec jsem nedoufala, že bychom měli to štěstí a mohli je vidět v akci.

Na náměstí je plno a velmi velmi živo. Hraje tam několik kapel, lidé tancují. K tomu tam jsou ti muži co se točí hlavou dolů. Kubu to hodně fascinuje. My s Jankem si kupujeme nějaký místní tequilový koktejl, který tady pijí všichni. Dostaneme ho do levných keramických pohárků, která nám potom zůstanou jako suvenýr. Nikde nemají žádné tacos ani nic jiného, takže Janek je chudák hlady.

Cestu zpět na parkoviště těžko hledáme, ale nakonec dorazíme k autu. Je strašné vedro (skoro 40°C) a já k tomu všemu peče vevnitř auta chleba, který mi už překynul. Co mne fascinuje, jsou místní, kteří i v tomto počasí nosí pevné boty, upnuté džíny a triko (často s dlouhým rukávem). Vůbec nechápu, jak mohou přežít.

Když se chleba dopeče, opouštíme parkoviště, zase zvedám proklatě nízkou větev, zase kličkujeme úzkými uličkami, než se dostaneme na větší silnici. Míříme k jezeru Chapala, kde bychom chtěli přespat, protože by tam mělo být mírnější klima. Chceme najet na dálnici, ale navigace nás navádí na prašnou cestu. To se nám nějak nezdá. Po polňačce najíždět na dálnici, která navíc opravdu vypadá jako dálnice. Ale kupodivu tam ta polňačka, která se po sto metrech změní na špatnou asfaltku, opravdu vede. Dálnice je zase placená, což docela leze do peněz, takže další část trasy už jedeme mimo ni.

Cestou posloucháme další díl Casablanky, cestovatelského a outdoorového magazínu na Rádiu Wave na Českém rozhlase. Když jsme na wifi snažím se nějaké díly vždy stáhnout, abychom pak mohli za jízdy poslouchat. Včera jsme poslouchali pro nás poměrně aktuální díl ….  A dnes posloucháme něco o Africe, což z počátku vypadá úplně mimo, ale pak jsou tam témata, která mají k Mexiku a zemím Střední a Jižní Ameriky blízko – dopady klimatických změn na zemědělství, třídění odpadů, nebo kontrast toho, že lidé bydlí v chudých tradičních „chýších“, ale nosí moderní oblečení a používají chytré telefony.

Oblast kolem jezera Chapala, kde by mělo být příjemnější klima než jinde v okolí, je velmi rozvinutá a turistická. Po nákupu ve Walmartu v Ajijicu, mizíme do kopců nad jezerem. Jedeme docela dlouho po prašné cestě, než dojedeme na místo nad městem, kde na noc zastavíme. Rychle se najíme a děti jsou spát. Jsou po celém tom horkém dni dost unavené.

Janek bojuje s internetem. Zaplatil si postupně dvakrát 15 pesos za dvě hodiny neomezených dat, ale tady nahoře nám vítr odfukuje většinu signálu, takže si sotva přečte článek na iDnes. O tom, že bych mohla přidat další článek na blog nelze ani mluvit, vlastně ani nejde postovat ty články, co už tam mám napsané. Je to docela frustrující, ale nedá se nic dělat.

V noci se ochladí, fouká příjemný větřík a je 22°C. Paráda. Za každou noc, kdy je chladno, jsme vděční, protože to znamená dobrý spánek a ten je základem pro dobrý den.