Surrealistické koupaliště

Ne 29.5.  na kopci s výhledem na jezero Chapala, 1866 m.n.m. (Jalisco, Mexiko) – Centro Turistico de Angahuan, 2374 m.n.m. (Michoacán, Mexiko)

V noci ještě předtím, než usnu se přižene bouřka. Nejdřív hromy a blesky a pak i déšť. Zavírám všechna okna a usínám. Když se po nějaké době probudím, je po dešti. Otevřu jedno okénko a spím dál.

Místo, kde jsme strávili noc.

Ráno je zase krásně. Zem je jen trochu vlhká. Kolem našeho zaparkovaného auta projdou dvě skupinky výletníků, které šplhají kamsi do kopců. To nás ani nenapadne, Týna si zaběhá, já si zacvičím, pak to všechno sbalíme a v jedenáct hodin nového času sjíždíme z kopce dolů. Volíme jinou cestu než tu, kterou jsme vyjeli nahoru. Okolí cesty je velmi dekorativní – keře, stromy i vysoké byliny. Bojíme se, že nám poškrábou auto, ale otočit se není kde.

Cesta na silnici vedla zelení bez listí.

Dnes máme namířeno do vesnice pod vulkánem Paricutín, cestou bychom se chtěli zastavit v parku ve městě Uruapán. Jenže hned z počátku cesty špatně odbočíme a najedeme na dálnici. Bohužel tu opravdovou se dvěma pruhy v jednom směru a dvěma pruhy v druhém směru, takovou, kde je uprostřed pruh zeleně, takovou, kde se nedá udělat U-turn. Navíc mapy.cz, podle kterých se orientujeme nejsou v této části Mexika úplně aktualizované. Vypadá to, že existenci této dálnice ještě nezaznamenaly, mají ji stále za nějakou silnici a nabízejí nám několik možností odbočení, které v reálu existují.

Nedá se nic dělat, prostě se nám trasa několikrát přepočítá, zaplatíme pár stovek pesos za užití dálnic, po kterých jsme nechtěli jet. Smůla je, že díky tomu dojde ke zdržení, nestíháme dojet do Uruapánu do krásného parku a míříme rovnou pod vulkán. Štěstí naopak je, že na benzínce nám mexická rodinka v černém pick-upu poradí krásné místo, kde se dá koupat a které je jen asi čtvrt hodiny od benzínky. Sami tam jedou. Nastavíme si místo do navigace a jedeme za nimi. Na konci trasy se propleteme mezi stánky s jídlem a suvenýry, zaparkujeme na obřím parkovišti. Oblečeme se do plavek, sbalíme ručníky a plavecké brýle a jdeme s rodinkou k jezeru. Jsou tam davy lidí, protože je neděle, ale nijak nám to nevadí. Při průchodu vstupní bránou zaplatíme 30 pesos za osobu, rozloučíme se s rodinkou a dál už pokračujeme sami.

Místo žije. Nemá cenu jej popisovat, fotky ukážou snad víc. Mexičané se baví po svém. My na to vše nevěřícně zíráme – na tu vodu, obří stromy s kořeny, na barevné loďky, barevné houpací sítě, barevně oblečené lidi a barevné všechno kolem. Zrovna nedávno na mne na instagramu autorky Mexikopedie vyskočil citát od Salvadora Dalího: „Nikdy se už do Mexika nevrátím. Nesnesu totiž, že je surrealističtější než moje vlastní malby.“

Dojdeme až k lávce, která se trochu houpe, přejdeme přes jezero na druhou stranu, kde konečně najdeme klidnější místo ke koupání. První do vody, která je „mucho fresca“, vleze Joli. Jenže zase docela rychle vyleze a Janek to nestihne vyfotit a já to vyfotit stihnu, ale zapomenu na to. Navíc se já proviním tím, že vyfotím ve vodě Kubu. A už je to tady. Joli se zlobí na tu nespravedlivost. Nepomáhá ani to, že jí slíbím, že na blog napíšu, že tam vlezla první ona. Pomůže až to, že si všimnu, že jsem ji vyfotila. To je najednou jako sluníčko a odběhne s Kubou na prolízačky.

Fotka jako důkaz - Jolanka do vody opravdu vlezla jako první.

My s Týnou si chvíli zaplaveme a nakonec se odváží do vody i Janek. Pak už vše balíme, prohlédneme si dětské hřiště s prolézačkama, které se u nás v Česku stavěli v mém dětství, pomalu dokráčíme k bráně, naskakujeme do auta a odjíždíme. Tohle osvěžení a procházka nám udělaly dobře. Máme síly na další část cesty.

Projíždíme kolem místní cihelny, pomalu a těžce stoupáme do vyšších nadmořských výšek. Myslím si, že se ocitáme na náhorní plošině, která vznikla v kráteru obří sopky.  Projíždíme dvěmi vysokohorskými vesničkami, kde to najednou vypadá jinak, než jsme byli doposud zvyklí.

Mexická cihelna.

Domy jsou často ze dřeva, trochu mi připomínají chaloupky v Beskydech. V úzkých uličkách chodí tradičně oblečené ženy – v širokých sukních se šátky-šálami kolem ramen. V jednu chvíli musíme zastavit, protože silnice je zabraná stádem ovcí, které pohání muž na koni. Na tom koni není sám, má tam dvě malé děti – jedno před sebou, druhé za sebou. Ovečky mu pomáhá shánět ovčácký pes. Je to výjev jak z předminulého století.

Kvalita místní silnice je dost svérázná.

Vysokohorská vesnice a místní ženy v tradičních oděvech.

Hřbitov.

Stádo ovcí na silnici.

Tyhle mexické retardéry by si zasloužily samostatný článek.

Poté zase trochu sklesáme dolů a za mírného deště přijíždíme do vesnice, odkud se vychází k sopce Paricutín. Vesnice Angahuan vypadá hodně chudě, zvlášť v tom šeru a dešti. Koná se tam zrovna fiesta, hlavní náměstí je zavřené a navigace nám ukazuje do užších a užších uliček. Tam se nás ujme muž na kole. Na první pohled pochopí, že jsme turisté a že chceme do turistického centra. Nabízí se, že nás tam dovede. Následujeme jej (kontrolujeme si to i v navigaci), musí kvůli nám občas trochu odklonit místní auta, ale po docela dlouhé době konečně projíždíme branou a ocitáme se na rovné ploše mezi restaurací a několika chatkami.

Následujeme našeho průvodce,

Postupně se domlouváme na placení za ubytování (100 pesos/osoba) i na zítřejším výletu na sopku. Povede nás tam muž, který nás sem dovedl a který nám sežene pět koní, kteří nás tam dovezou. Sraz bude v devět ráno u brány.

Výhled od turistického centra směrem k vulkánu Paricutín (2800 m.n.m.).

Jsme z celého dne tak unavení, že si jen vyčistíme zuby, převlečeme se a jdeme spát. Je docela dost chladno (jsme v nadmořské výšce 2400 m.n.m.). Joli nemůže usnout, jak se těší na jízdu na koních.