Přelet do Kolumbie

Pá 26.8. Hotel La Cresta Inn, Panama City, 30 m.n.m. (Panama) – Hostal Casa Lopez Cartagena, Cartagena, 0 m.n.m. (Kolumbie)

Samotná cesta do Kolumbie proběhne klasicky. Ráno vstaneme brzy, dobalíme poslední věci, bez snídaně sejdeme do garáže k autu. Problém je v tom, že před naším autem je v malé garáži zaparkované jiné auto. Možná by se dalo projet, ale dost bychom riskovali. Takže recepční musí zavolat majitele auta, ten s otráveným čerstvě probuzeným ksichtem přeparkuje, my vyjedeme (i tak mi to přijde dost jen tak tak) a zamíříme na letiště.

Cestou není žádná benzínka, abychom mohli dobrat nádrž do plného stavu, ale to nevadí, nejsme první ani poslední. Odevzdáme auto na letišti. Dojdeme na check-in, kde se zařadíme na konec dlouhé fronty. Docela to ubíhá, po čase jsme na řadě, ukážeme pasy a paní se nás ptá, na klasické otázky, jak dlouho v Kolumbii budeme a jakým způsobem ji opustíme. Po pravdě odpovídáme, že tam budeme asi tři týdny a že odjedeme naším vlastním autem. Paní se dotazuje na auto, vyžádá si podklady k autu, všechno jí dáme. Docela dlouho do nich kouká, nic neříká, pak přejde ke kolegyním u jiné přepážky a něco řeší. Žádný jiný cestující už tam nejsou. Jen nás pět, kteří nekonečně dlouho čekáme až dostaneme boarding pasy. Nic se neděje, pak nám anglicky mluvící kolega té paní sdělí, že volali do Colónu (asi kvůli tomu autu) a že jim za chvíli budou volat zpět. Mezitím se u vedlejší přepážky všichni smějí. Není to vůbec příjemné. Ale nakonec vše dobře dopadne, boarding pasy dostaneme, k tomu nám paní poradí, ať celníkovi v Kolumbii vše popravdě vysvětlíme.

Projdeme všemi kontrolami (výstupní z Kolumbie, bezpečnostní) a konečně dojdeme ke gejtu. Necháme tam děti se snídaní a jdeme si dát kafe. Už ho opravdu potřebujeme a za tyhle nepříjemné a zbytečné komplikace si ho i dost zasloužíme.

Let uteče jako voda. Ani ne za hodinku přistáváme v Cartageně. Zmatení cestující nadšeně tleskaní těsně předtím než letadlo dosedne na zem. Vystoupíme z letadla do kolumbijského tepla a vlhka, přejdeme do budovy, kde je chladno a stoupneme si na další konec fronty. Kolumbijský celník se na nic neptá, neřeší, jak dlouho v zemi budeme, kam přesně pojedeme a ani jak se dostaneme ze země. Prostě a jednoduše nám dá do pasů razítka a my můžeme jít vstříc novému dobrodružství.

Tohle už je Kartagena. V jednom takové hotelu budeme později bydlet i my.

Chtěli bychom si objednat Uber, ale žádný dost velký není k dispozici. Nějaký neodbytný taxikář se nabízí, že nás za 5 dolarů doveze do hotelu, nenechá si vysvětlit, že je nás pět a že máme pět kufrů, tak ho necháme skládat našich pět zavazadel do kufru, aby zjistil, že je tam fakt nedá. Pak nás osloví dva velcí chlapy, nabízí nám odvoz velkým autem za 20 dolarů. Janek se nedá, vysvětlí chlapům, že to tedy ne, že si raději vezmeme dva taxíky za deset. Do hotelu tedy dojedeme velkým autem za deset.

Na letišti v Kartageně jsme se snažili objednat velký Uber, ale žádný nebyl v nabídce.

V hotelu jsme moc brzo, asi v 11. Ještě nás neubytují, proto si tam schováme zavazadla a jdeme se projít do města. Je vlhko, vedro, jsme unavení. V hotelu si necháme doporučit nějakou restauraci, zapadneme tam, dáme si oběd a pak vyrazíme na molo přeptat se na výlety na souostroví Rosario.

Na mole je spousta nadháněčů. Všichni mají zalaminované fotografie krásných bílých pláží a azurově modrého moře. Všichni nabízejí to samé. Nikdo neumí pořádně anglicky. Jedna paní nás užene a s pomocí policisty, který mluví anglicky, nám vysvětlí, že celodenní výlet na ostrovy stojí 100 000 kolumbijských pesos. My bychom tam, ale rádi přespali a tím si vynahradili alespoň částečně plavbu plachetnicí, která nám o fous unikla. Jenže tohle tu nikdo nenabízí. Můžeme si zaplatit cestu tam a zpět za 140 000 pesos, ale ubytování si musíme domluvit nějak jinak. Přijde mi to trochu absurdní – deset nebo kolik společností nabízí zcela to samé za identické ceny, ale když chcete něco trochu jiného neumí to zařídit ani jedna.

Děti jsou protivné a unavené, jenže na hotel je ještě brzy. Najdeme tedy kavárnu s klimatizací (jinak to ani nejde, průměrná teplota v Kartageně je 28 °C ve dne v noci, v létě v zimě). Dáme si ledové kafe a objednáme něco stejně ledového pro děti. Když dojdeme na hotel, ještě tam půl hodiny čekáme, ale v chladu, takže se to dá přežít.

Náš apartmán je maličký, ale má vše, co potřebujeme – tři ložnice, dvě koupelny, kuchyňku, stůl, pohovku a tři židle a KLIMATIZACI. Zchladíme se a večer ještě na chvíli vyrazíme na procházku po čtvrti Getsemaní, kde bydlíme. V naší čtvrti to dost žije, domečky jsou barevné, některé vyzdobené murály, v ulicích visí praporky nebo deštníky, nacházejí se zde bary a restaurace. Ulice jsou úzké a po jejich krajích jsou ještě užší chodníky, jsou to jednosměrky, na pravoúhlých křižovatkách auta často nedokáží zahnout napoprvé a musí couvat, aby se vůbec vytočila.

Vyskytuje se tu hodně pouličních prodavačů. Na rozdíl od Mexika, kde prodavači nabízeli i ty největší nesmysly, tady prodávají jen to, co turista potřebuje k přežití v místním podnebí (studená voda, klobouk, sluneční brýle) nebo na památku (klobouk s nápisem Cartagena, náramek v barvách kolumbijské vlajky, korálkové náušnice a náhrdelníky). Kromě pouličních prodejců, kteří jsou upravení a čistí, je tu také bohužel hodně zanedbaných lidí, kteří spí na ulici i ve dne.

Kolumbijci (alespoň, zde u Karibiku) jsou zvláštní rasová směsice – indiáni, černoši, bílí, nejrůzněji pokřížení, takže světlá pleť se prakticky nevyskytuje a většina lidí má černé vlasy. Chovají se hodně živě. Po klidných Indiánech je to docela změna, na kterou jsme si museli zvyknout. Na ženách je častěji než u nás vidět silikonové poprsí, pasy mají ultra štíhlé a zadečky jako mravenečci. Oblečené chodí nápaditě, často velmi úsporně a podprsenky se tu moc nenosí (což je asi zpola dáno tím hrozným vedrem a vlhkem, zpola tím, že díky silikonu to není potřeba) nebo se naopak nosí jen podprsenky.

Janek charakterizoval zdejší ženy takto: Holky nejsou jako ve Střední Americe podsadité trpaslice s rozpláclým indiánským obličejem, ale je to docela zajímavá směska. Navíc tu neutrácejí peníze za blbosti a vše, co mají, poctivě investují do plastických operací. Některým už pak evidentně nezbývá ani na oblečení a musí chudinky chodit polonahé.

Večer mne napadne, že bych si mohla stáhnout nějaké elektronické knihy od jihoamerických autorů. Pátrám tedy po nějakých a najdu hned dvě, které mají co dočinění s Cartagenou. První z nich je známý román Láska za časů cholery od Gabriela G. Marquéze, který se pravděpodobně odehrává přímo v Cartageně. Druhou knihou je detektivka Dům krásy od současné kolumbijské autorky Melby Escobarové (ročník 1976). Stáhnu si obě do čtečky. Na Marquéze se takhle pozdě večer moc necítím, zkusím tedy Dům krásy a hned se začtu, až se mi těžko odtrhává. Ačkoliv je kniha inzerovaná jako detektivní román, je to mnohem víc – se mnou nejvíc rezonuje popis kolumbijských reálií, těch, se kterými se tu setkáváme, i těch, se kterými do styku přijít opravdu nechci. Dozvídám se díky této knize mnohem víc o zemi, kde se zrovna vyskytujeme, než při čtení průvodce nebo článků na internetu. Mimo jiné to, že „hodnotu žen určuje velikost jejich zadku, zaoblenost jejich ňader a útlost pasu.“ To by mnohé vysvětlovalo.

O nás Blog

Místa zkušenosti