Kartagena de Indias

So 27.8. Hostal Casa Lopez Cartagena, Kartagena, 0 m.n.m. (Kolumbie)

Počasí v Kartageně je tak intenzivní – horké a vlhké. Je třeba se pohybovat pomalu a rozvážně, aby se člověk zbytečně nenamáhal a nepotil. Také je třeba se držet ve stínu a když je nejhůř zapadnout do podniku s klimatizací. Průměrná celoroční teplota je podle české wikipedie 28°C a já mohu potvrdit, že na noc se skoro vůbec neochladí. Teplota i vlhkost se drží, bez klimatizace by si Středoevropan v podstatě neměl šanci odpočinout.

Zatímco včera jsme obešli naši čtvrť Getsemaní, dnes máme namířeno do historické části města založené Španěly a obehnané hradbami, která je zapsáno na seznamu UNESCO. Od hotelu je to kousek, prokličkujeme uličkami, projdeme parčíkem, odmítneme asi dvacet pouličních prodejců, přejdeme přes ulici, kde nefunguje semafor, a už jsme před vstupní branou do starého města. Odmítáme další dvacet prodejců chlazené vody, náramků a klobouků. Kubovi a Joli je vedro. Kupujeme si postupně chlazené smoothies a kafe. Trochu zmateně se procházíme městem, které je opravdu krásné, čisté a opravené.

Socha od kolumbijského sochaře Fernanda Botero Angulo, který pochází z Medellínu.

Když je nám opravdu nejhůř – jsme upocení, unavení a hrozí hádka, protože děti začínají ječet, k tomu musíme zas a znova čekat na Janka, protože zrovna fotí ty krásné fotky na blog (nutno říct, že fotky jsou často vykoupené naším potem a slzami), tak si Janek, který právě dorazí, všimne, že stojíme před námořním muzeem. S vidinou ochlazení se rozhodneme tam zají,t i když to vůbec nebylo v plánu a nemáme ani tušení, co nás tam čeká, protože v průvodci se o něm nepíše. Na pokladně zaplatíme vstupné a podlehneme kouzlu místního průvodce, který nám nabízí komentovanou prohlídku v angličtině.

Ještě nikdy jsme si na žádné kulturní atrakci průvodce nevzali, jednak nám to přišlo drahé a zbytečné, jednak jsme se báli, že děti nebudou rozumět a budou mu skákat do řeči. Tentokrát jsme asi všichni měli slabou chvilku, což bylo ve výsledku jen dobře.

Muzeum Museo Naval del Caribe je překvapivě velké, přízemí je věnované historii Kartageny, první patro zase kolumbijskému námořnictvu. Historie Kartagény je popsané velmi podrobným a vyčerpávajícím způsobem s názorným zobrazením významných námořních bitev. Právě v tomto nám průvodce neskutečně pomůže – vypíchne to nejdůležitější – charakter původních indiánských obyvatel Karibů (to po nich se jmenuje Karibské moře), důležitost Kartegeny jako přístavu exportujícího incké zlato do Španělska a několik nejdůležitějších bitev (třeba tu, které velel Sir Francis Drake). Díky průvodci, pochopím i já rozdíl mezi piráty a korzáry a důvod jejich přítomnosti v Karibském moři, což je něco o čem slýcháme celou dobu, co se kolem něj pohybujeme.

První patro, které je věnované kolumbijskému námořnictvu, už si prohlédneme sami. Děti i my dospělí si tu můžeme sednout do vrtulníku, řídit motorový člun, střílet z kulometu nebo se projít ponorkou. Neskutečný zážitek. Tohle muzeum můžeme opravdu vřele doporučit, užili jsme si ho všichni a dozvěděli jsme se spoustu nových věcí.

Květinová výzdoba zábradlí.

Muzeum má dvě drobné chyby – není tam muzejní obchod a není tam kavárna. Na oběd si chceme dát něco jen tak na ulici, najdeme náměstíčko (to, že o něm píšou v průvodci Lonely Planet zjistíme až později), kde u stánku ve stínu obřího tropického stromu dáme nějaké místní speciality z kukuřičné mouky. Nejvíc nám chutná „arepe de huevo“ – smažená kukuřičné těsto naplněné vajíčkem.

Pak už se celí ulepení a utrmácení přesuneme na hotel, kde se osprchujeme a odpočineme si.

K večeru vyrazím s holkama nakoupit do supermarketu. Když přecházíme přes parčík, všimneme si skupinky lidí zírající do koruny stromu. Zastavíme se a koukáme taky – jsou tam dvě opičky, které před našima očima přeskočí ze stromu na stromu. Pokračujeme parčíkem dál – nad stromy přeletí hejno zelených papoušků. Za altánkem, kde se občas tančí, je další skupinka lidí, která hledí do korun stromů. Co tam tak mohou pozorovat? Na první pohled to vypadá na další opičku, na druhý nám dojde, že je to lenochod. Visí trochu hlavou dolů, moc se nehýbe a má dlouhé lenochodí drápy. Tak dlouho jsme po něm pátrali v divoké kostarické přírodě, až jsme ho zcela nečekaně spatřili v parčíku uprostřed rušného města.

Nakoupíme, vrátíme se na hotel a pošleme do parku ještě kluky v Týnině doprovodu. Lenochod se nehnul z větve (překvapivě).

Večerní nákup v sámošce za rohem.

Večer necháme děti na hotelu koukat na film a samy dva vyrazíme na drink do baru, což v reálu znamená, že si Janek koupí něco na zub a v restauraci si dáme ledovou kávu.