Rozloučení s Japonskem

Po 16.1. Vila Ikeburuko, Ikeburuko, Tokyo, 30 m.n.m. (Japonsko) – letadlo do Kuala Lumpuru

Po dvou týdnech v zemi tak neskutečné jako je Japonsko, se s ní loučíme stylově ve vědeckém muzeu. Večer se přesuneme na letiště a nastoupíme do letadla mířícího do hlavního města Malajsie.

V plánu bylo vstát brzy, ale to se mi moc nepovede. V tomhle domě spíme pod krátkými a úzkými peřinami. Dobře by se mohla vyspat leda Týna, která má jako jediná peřinu jen pro sebe, ale ta není úplně zdravá a tak se nevyspí dobře ani ona. My ostatní se všechny noci o peřiny přetahujeme (já s Kubou, Janek s Joli) a opravdu dobře se nevyspí nikdo z nás. S láskou vzpomínáme na duchny v Buenos Aires nebo na velké a teplé peřiny ve věčně studeném první bytě v Tokiu.

Čekáme až otevře pošta. Lehce prší, tak máme krabice přikryté bundami.

Nakonec ale vstát musím, protože před námi je náročný den. Nejdřív se nasnídáme, pak vše, ale opravdu vše sbalíme. Děti necháme ještě doma a my s Jankem v 8:45 popadneme každý jednu krabici k odeslání a vyrazíme na nejbližší pobočku pošty, která otevírá v 9:00. Pobočka je naštěstí hned za rohem, krabice jsou dost těžké a dál bychom je sotva donesli. Když dorazíme, mají ještě zavřeno, ale přesně v 9:00 se dveře otevřou a my se pustíme do procesu odesílání. Janek už předem vyplnil potřebné formuláře a dokonce je vytiskl štítky na balíky. V podstatě by jen stačilo balíky zvážit, štítky na ně nalepit a zaplatit. Jenže my už ze zkušenosti z mexické a kostarické DHL víme, že tak jednoduché to není. Za prvé balík je potřeba nechat otevřený, ale poštovní úředník na vlastní oči viděl, co obsahuje. Za druhé je potřeba poměrně detailně popsat, co je uvnitř – to už Janek napsal do onoho formuláře, ale je třeba to říct i úředníkům. Zatím vždycky mluvili úředníci aspoň trochu anglicky, jenže tady anglicky nemluví vůbec nikdo. Naštěstí existuje google translator, jinak bychom byli zcela nahraní, ale ani tak není komunikace s japonskými pošťáky jednoduchá. Věnují se nám dva až tři a většinu času to vypadá, že balíky z nejrůznějších postupně se objevujících důvodů prostě poslat nepůjdou. Janek z toho má mále infarkt a já jsme úplně vyděšená a představuji si, jak všechny ty věci rveme do už sbalených tašek. Pošťáci mají problém s posíláním oblečení z druhé ruky – to podle jejich informací Česká republika neumožnuje. Jenže v našem případě nejde o oblečení z druhé ruky, ale o naše vlastní oblečení. Snažíme se vysvětlit, že se jedná do něco jako stěhování (jsme už na cestě skoro rok a tak podmínky, které jsme našli na stránkách DHL splňujeme). Úředníci to sice chápou, ale předpis je předpis.

Již po několikáté se dostáváme do situace, kdy Japonec před námi něco zamumlá, zkříží ruce do písmene X a lehce se přitom ukloní. A to je chvíle, kdy víte, že jste v prd…, jelikož Japonec v procesním diagramu narazil na slepou uličku. Můžete se jim to snažit vysvětlovat, prosit, vyhrožovat, Japonec vše uctivě vyslechne, následně zkříží ruce do písmene X a s omluvou se opět lehce ukloní. Jediné, co funguje, je změna výchozích parametrů zadání, aby při novém posouzení (byť objektivně totožné záležitosti) mohl z procesní mapy vypadnout kladný výsledek. Takže metodou pokus-omyl hledáme jak laboratorní myši ven cestu z labyrintu a vzdáváme jakoukoli snahu argumentovat informacemi z oficiálního webu japonské pošty.

Už jsme na poště skoro hodinu a pořád není jisté, jestli balíky nakonec přijmou. Já jsem v tu chvíli docela ráda, že už musím jít zpátky za dětmi. Nechám chudáka Janka na poště a vydám se upršenou ulicí zpět.

Japonské vlaky a metra zastavují s přesností na centimetry, tj. je na zemi i určeno, kudy přesně nastupovat a vystupovat.

S dětmi finálně dobalíme úplně vše, oblečeme se, obujeme a nervózně čekáme na Janka. V 10:00 bychom měli opustit byt, jinak nám bude za každou hodinu účtována nemalá částka navíc. Jenže venku prší a je zima, nechceme tam trávit víc času než je nutné. Je to další nepříjemná situace dnešního dne. Čas od času vykoukneme ven a pozorujeme, jestli se neblíží nějaká úklidová služba, ale naštěstí dřív než ona, dorazí Janek s tím, že se mu podařilo balíky přeci jen odeslat. Celý den je pak z těch nervů na poště rozhozený a já se mu vůbec nedivím.

Náš poslední den v Japonsku jsme se rozhodli strávit v muzeu. Původně jsme chtěli jít do národního muzea, ale to mělo v pondělí zavřeno. Podařilo se mi ale najít moderní muzeum Miraikan - The National Museum of Emerging Science and Innovation., která má otevřeno každý den v týdnu. Na jeho stránkách se mi vlastně ani nepodařilo najít, co tam máme čekat, ale byl tam velmi podrobný návod, jak se do muzea dostat MHD. Když jsem viděla, že je tam popis cesty z naší stanice metra a taky popis cesty z letiště Haneda, přesvědčilo mne to, že tohle muzeum je to správné.

Skládali jste si doma domečky z Merkuru? Japonci v tom jedou doteď.

Díky tomu, že se nám podařilo spoustu kilogramů věcí poslat poštou a že jsme všechny potraviny nechali v ubytování, si na stanici metra vykračujeme nezvykle lehce. Jen chuděra Joli táhne kufr, který je pořád stejně těžký (na letišti mu naváží 25 kg). Ze stanice Ikebukuro jedou na stanici Tokio Teleport přímé JR vlaky, ale my omylem nastoupíme do vlaku stanici vystoupit, přejít na jiné nástupiště a počkat na další vlak.

Když na Teleport dorazíme, jsme tím vším tak vyčerpaní, že zapadneme do první restaurace, která je po ruce. Je sice čínská, ne japonská, ale to nám tentokrát nevadí. Japonsku je po vstupu do restaurace vždy třeba počkat hned za dveřmi. Když přijde číšník říct nebo v našem případě ukázat počet osob a pak se nechat dovést ke vhodnému stolu. Tak je tomu i v této čínské restauraci. Když se usadíme všimneme si, že talíře s jídle roznáší nikoliv číšník, ale jakýsi robot s roztomilou kočičí hlavou. Děti jsou z toho úplně unešené a Kubovi se splnil sen. Když jsme se ho ještě v Argentině ptali, co by chtěl v Japonsku zažít tak si přál jít do restaurace, kde obsluhují roboti.

Miraikan - The National Museum of Emerging Science and Innovation.

Tahle zeměkoule zavěšená vprostřed schodiště byla nádherná.

Obrovské moderní muzeum je asi deset minut pěší chůze od restaurace. Kráčíme na lehko, protože těžká zavazadla jsme nechali ve stanici ve zamykacích skříňkách (další velká výhoda přicestování po Japonsku veřejnou dopravou– tyhle ty skříňky využívají všichni, jsou velké a fungují). V podkladně před budou muzea si koupíme lístky, batoh s bodyboardy uložíme ve třetím patře a pak vstoupíme do expozice, která je někdy tak moderní až je nepochopitelná. Joli a Kuba se tím, že ničemu nerozumí nijak netrápí, a užívají si interaktivních prvků bez většího přemýšlení. Týna se naopak trochu trápí tím, že není schopná vysvětlované jevy pochopit do dostatečné hloubky.

Demonstrátor posílání informací přes internet.

V muzeu strávíme celé odpoledne a odcházíme těsně před koncem otvírací doby. Na stanici si vyzvedneme zavazadla a s jedním přestupem dojedeme pohodlnými a čistými vlaky a na letiště. Jsme tam příliš brzy na to, abychom se na check-inu zbavili zavazadel, tak i s nimi vyhledáme jedinou otevřenou restauraci, zavazadla necháme venku a pochutnáváme si na „bůčkových“ specialitách.

Vlak jedoucí na letiště - Haneda Airport Tokyo Monorail.

Čekání na letišti je dlouhé a únavné, jsme rádi, když se necháme odbavit, projdeme celým systémem bezpečnostních kontrol a najdeme gate, ze kterého budeme nasedat do letadla. I tady jsou všechny obchody zavřené a Janek, kterého ještě honí mlsná, nemůže najít nic, kde by si koupil něco na „druhou hobití“ večeři.

Bůčkové speciality v restauraci na letišti. Joli si objednala suché nudle.

Někdy po jedenácté se začne nastupovat do letadla. Letíme tenhled dlouhý noční et s nízkonákladovou leteckou společností a je to poznat. Sedadla jsou těsně za sebou, nikde žádná televize ani deka s polštářkem. Jsem vděčná zato, že jsem nás sbalila turecké ručníky na přikrytí, aby nám nebyla během spánku zima. Jídlo je jen na objednávku a za poplatek. Upřímně řečeno, ze začátku nás to nemile překvapilo, ale co by člověk čekal za tak málo peněz (4000 Kč na osobu za 8 hodin letu) a v noci stejně není potřeba jíst ani pít.

Pleteme při čekání na letadlo. Joli návleky na ruce, já vestičku pro Týnu.

Ráda bych vysvětlila, proč z Japonska do Austrálie letíme přes Malajsii, když jak jistě správně tušíte, je možné letět přímo. Všechno je to dáno jednak cenami letenek, jednak otevřením Japonska pro návštěvy turistů. Když jsme už v během naší cesty plánovali její další průběh, věděli jsme, že bychom se cestou z Jižní Ameriky rádi ještě někde zastavili. Chvíli jsme uvažovali o Vietnamu či Jižní Koreji, ale nakonec zvítězilo Japonsko. Problém vězel v tom, že tato země zůstávala kvůli koronavirové pandemii velmi dlouho uzavřená pro turisty (bylo možné ji navštívit jen pracovně, studijně nebo v rámci organizovaného zájezdu). Jednou jsme měli přímé letenky z Tokia do Gold Coast už ve virtuálním košíku, ale těsně před zaplacením jsme se pro jistotu koukli na podmínky pro vstup do země a zjistili, že je nesplňujeme. Když se nám podařilo zjistit, že Japonsko otevřelo hranice, byly již letenky zcela vyprodané nebo příliš drahé. Jankovi se nakonec podařilo koupit velmi levně letenky s Air Asia, přičemž se jednalo o dva noční lety – nejdřív z Tokia do Kuala Lumpuru, poté z Kualu Lumpuru do Sydney. Všechny letenky pro pět se zavazadly nás stály zhruba 40 000 Kč, oproti přímému letu, který vycházel na 65 000. Ještě bylo potřeba za cca. 14 000 dokoupit lístky na vnitrostátní let.

O nás Blog

Místa zkušenosti