Pyramidy v Tikalu

Čt 7.7. parkoviště u vstupu do národního parku Tikal, 300 m.n.m. (Guatemala) - parkoviště u jereza Petén m.n.m. (Guatemala)

Několikrát se ráno budím a minutu před zazvoněním budíku vstanu (aniž tuším, že kolik je hodin). Chystám snídani, pozoruji dění za oknem. Začínají přijíždět auta a kolektiva, Janek vybíhá ven koupit lístky, abychom se vyhnuli případné frontě. Mayská památka totiž otvírá již v šest hodin ráno, za příplatek si dokonce můžete užít východ slunce na pyramidě, taková prohlídka je však možná jen s průvodcem.

My tedy snídáme (už máme mléko do čokolupínek), pak vše rychle porovnáme a před sedmou vjíždíme branou do národního parku Tikal. Tento národní park, který spojuje přírodní rezervaci (tj. džungli) a kulturní památku (pyramidy a jiné budovy), byl zařazen v roce … jako první dvojitá památka UNESCO.

Jdeme džunglí.

Na patnácti kilometrovém úseku mezi bránou do parku a parkovištěm u naleziště je maximální povolená rychlost 45 km v hodině. Hlídači parku používají speciální metodu ke kontrole dodržování této rychlosti. Říkáme mu „guatemalský radar“. Její princip spočívá v tom, že každému řidiči dají papírek s přesným časem vjezdu do parku. Hlídač na parkovišti poté do papírku zapíše čas příjezdu. Jednoduchým výpočtem se pak zjistí, jestli řidič nejel moc rychle. My o této metodě díky aplikaci iOverlander víme a tak si dáváme pozor. Ono tak jako tak není radno na guatemalských silnicích jezdit rychleji než padesátkou. Stav silnic je místy příšerný a i silnici, která je deset kilometrů bez jediné vady, se může znenadání objevit díra hluboká 15 až 20 cm.

Nosálové u parkoviště.

Parkujeme na parkovišti, na trávníku kolem něj se zrovna vyskytuje skupinka nosálů. Po asfaltu se mezi přijíždějící auty promenádují dva krocani chráněného druhu. Vaříme si ranní kafe, balíme batůžek a vyrážíme vstříc pyramidám. Kráčíme docela dlouho bujnou džunglí, než dojdeme na první rozcestí. Kuba se dnes od rána seká, nechce se mu vůbec nikam chodit.

Spolu s Joli by nejradši volili tu nejkratší možnou prohlídku, naopak Týna by ráda vyrazila po prohlídce ještě na trek džunglí. Po několika minutách dorazíme na velké náměstí (Grand Plaza), kde jsou kromě jiných staveb dvě vysoké pyramidy (Temple I a Temple II). Začíná se oteplovat, zvláště když sluníčko vykoukne zpoza mraků. Nejhorší je to na trávníku, protože ten je věčně vlhký a jak se do něj opře sluníčko, nejen, že se zvedne teplota, ale z trávníku se začne opařovat voda. Tím se zvedne relativní vlhkost vzduchu nad trávníkem. Spolu s vyšší teplotou je tam prakticky nesnesitelně. To pod stromy v deštném pralese je lépe.

Vylezeme po dřevěném schodišti zezadu na Chrám II (Temple II).

Kubu jednu chvíli něco štípne do malíčku, asi deset minut ječí, prstík mu nepatrně nateče, já jsem na něho tak milá, jak dokážu a když mu ještě koupíme láhve vychlazené coca-coly a malý pytlíček chipsů, zapomene na bolest a statečně šlape k nejvyšší pyramidě ve Střední Americe – Temple IV. I na ni všichni vylezeme. Z výšky téměř 70 metrů je nádherný výhled na nekonečnou zeleň deštného pralesa, z nějž vykukují špičky tří jiných pyramid. Máme štěstí, že je tu s námi snesitelné množství lidí. Tak akorát, aby si člověk nepřipadal divně, že je na takovém známém místě sám.

Vršek pyramidy vykukující z džungle.

Nakonec ještě zajdeme do nejstarší části Tikalu, která se nazývá Mundo Perdido (Ztracený svět). I tam vylezeme na dvě pyramidy. Na jednu z nich je možné vystoupat přímo po kamenném schodišti na pyramidě, na druhou vede opět dřevěné schodiště. Kuba zůstává v obou případech dole na zemi, Joli na poslední pyramidu také odmítá vyjít, a ještě k tomu jí klesla hladina cukru v krvi a začíná se dostávat do obrátek. Vyslechneme si desetiminutový uječený proslov na téma, jak jsme hrozní rodiče a jaké je vedro. Chrám IV už raději vynecháváme a nejkratší možnou cestou se vracíme k autu.

Spider monkey alias chápan ve větvích nad našimi hlavami.

Chápan.

Na nic nečekáme, nic nekupujeme, naskakujeme do auta (zas tak rychlé to není, ale rozhodně se už nijak nezdržujeme) a odjíždíme ven z národního parku. Hlídači zase dáváme papírek, o na na něj zapisuje čas našeho odjezdu a pak si to pomaličku šineme džunglí. Projedeme vstupní bránou, u které jsme spali, pokračujeme dalším úsekem džungle, poté skrz několik vesnic, až v jedné z nich odbočujeme k jezeru Petén.

Letecký pohled na jezero Petén.

Děti a Janek jdou rychle plavat, ráda bych řekla, že se jdou zchladit do vody, ale voda má přes 30°C, o žádném zchlazení nemůže být řeč. Já mezitím rychle chystám něco k obědu. Pak se přižene odpolední déšť, nechávám děti i muže v autě, běžím ze sebe smýt všechen pot do jezera. Lije jako z konve, voda v jezeře  je teplá, déšť studený, kapky se tříští o hladinu jezera. Lituji, že sebou nemám Janků mobil, abych to vyfotila. Udělám pár temp, uslyším hrom, leze z vody a umytá běžím zpět do auta. Za chvíli je po dešti. Ještě jednou, tentokrát déle se koupeme.

Ach ty guatelmalské silnice. Většinou jsou v dobrém stavu, občas velmi nemile překvapí. Řidič musí být neustále ve střehu a ideálně i spolujezdec.

Rambutan, další ovoce, které jsme neznali. Pochází z jihovýchodní Asie, ale evidentně se mi daří i ve Střední Americe. My jsme mu začali říkat “kudlibabky”.

Přejíždíme k městečku Flores, které je slavné tím, že je na ostrově v jezeře a s pevninou je spojené jen úzkou silnicí. Zastavujeme u nákupního centra. Janek u stánku vyřizuje novou SIM kartu pro Guatemalu, abychom mohli volat a měli internet. Už má jednu koupenou a zaregistrovanou na své jméno (to je tady nutnost), když se zeptá, jestli existuje nějaká možnost internetu pro více zemí Střední Ameriky. Drobná paní, říká, že existuje – od poskytovatele Claro, je možné získat 15 giga dat na měsíc za 150 Quetzalů (čti „kecalů“, čili asi 400 Kč) a tento tarif by měl platit v obou od severu Severní Ameriky po jih Jižní Ameriky. To je přesně pro nás, vlastně mi to přijde až neskutečné, že něco takového existuje. Jen to zřízení chvíli trvá. Necháme tedy Janka u stánku a vyrážíme do supermarketu nakoupit, protože už skoro nemáme, co jíst.

Parkoviště před supermarketem plné motorek.

Nabídka v supermarketu je dost bídná. Myslím, že je to tím, že je to nějaký diskontní řetězec. To nejdůležitější tam ale najdeme. Už se nám pomalu začíná stýskat po mexických walmartech a jiných supermarketech – po čerstvých tortillách a po čerstvém pečivu upečených přímo v supermarketu (ne rozpečených, pozor), po velkém výběru v čerstvém mase a celkově po velkém výběru potravin, ve kterém je vidět láska k jídlu a jeho konzumaci.