První den v Polsku

Po 30.6.2025 na konci slepé cesty u Štětínského zálivu, P4N #347583 (Německo) – 190 km – Camping Meridian, nedaleko města Kolobřeh, P4N #434037 (Polsko)

Zajímalo by mne, jestli se dá si zvyknout na kulturní šoky, které člověk zažívá při přejezdu z jednoho státu do druhého. Domnívám se, že zvyknout se nedá, pokud jste na takové změny jako já citliví. Dá se jen naučit se s tím pracovat, uvědomit si, co se děje, a pokud možno se, co nejrychleji dostat do prostředí, kde se člověk cítí v rámci možností „bezpečně“. Tam šok zpracovat, trochu se „opečovat“, jak se teď říká, a teprve poté pokračovat dál v cestě.

Hrázděný kostel v jedné příhraniční vesnici v Německu.

Když dnes dopoledne přejedeme z malebného a upraveného Německa do „divokého“ Polska, zpočátku se tomu kontrastu směju, ale při průjezdu Štětínem a posléze na benzínce v průmyslové oblasti za městem na mne padne tíseň, kterou mi pomůže rozdýchat až nová dálnice, po které zamíříme ke Kolobřehu.

Ale pěkně chronologicky. V deset hodin nastartuje Janek motor, abychom odjeli z kouzelného místa u malého přístavu. Projíždíme plochou krajinou nejvýchodnější a nejsevernější části Německa. Silnici lemuje vysoké kapradí a listnaté a borovicové lesy. Na pastvinách se pase hovězí doby, vidíme volavky. Vesnice se honosí červenými cihlovými domy, hrázděnými domečky. Kocháme se hrázděným kostelem i novogotickým cihlovým. Stopy čtyřiceti let socialismu patrné např. v podobě plotů z neobvyklých materiálů, ale vše je upravené a opečovávané.

Když v dálce vidíme hraniční linii lemovanou dopravními značkami a informačními cedulemi, hned na to upozorníme Týnu, která nás o to prosila. Chce si hranice nakreslit do cestovního deníku. Silnice je tu rovná, takže už zdaleka vidíme nečekaný výjev. Na krajnici parkuje kombík s otevřeným kufrem, ve kterém jsou ledabyle naskládané PET lahve s pitnou vodou. Kolem auta postávají čtyři muži v džínách a mikinách s nápisy, kteří ani náhodou nepřipomínají celníky. Spíš působí dojmem, že budou někomu předávat zboží.

Janek zpomalí a oni mávnutím ruky ukazují, že můžeme pokračovat dál. Janek si ale chce vyfotit informační cedule, zastaví, vystoupí a vyfotí si, co potřebuje. Když se vrátí zpět, říká, že se ho ptali, jestli vezeme nějaké migranty. Směju se, že vozit uprchlíky z Německa do Polska dává stejný smysl jako pašovat drogy z USA do Mexika. Janek poznamená něco o tom, že muži působili jako samozvaná domobrana. Rozjedeme se a už podle stavu silnice poznáme, že jsme v jiné zemi. Je rozbitější a tak to trochu drncá. Asi po pěti minutách jízdy nekonečným lesem nás v protisměru mine rychle jedoucí policejní auto následované motorkou s modrým majáčkem. Vypadá to, že místní úřady se už o domobraně dozvěděly. Večer najde Janek na Akutálně.cz článek s titulkem “Svévole na polsko-německé hranici. Samozvaní strážci tu neoprávněně kontrolují auta”.

Projedeme několika vesnicemi, než dorazíme do Štětína, velkého přístavního města na Odře. Musím se přiznat, že jen vyděšeně zírám z okna. Po uhlazených německých městech na mne prýskané, chaotické a živoucí štětínské ulice zapůsobí jako rána pěstí. Rozestavěné dálniční přípojky, rozpadající se budovy továren, odhalená skladiště, jakási nedostavěnost a nedotaženost předměstí mne mi nepřidají. Když zastavíme na benzínce, protože už nám dochází nafta, přidá se kontakt s Poláky, kteří na mě všichni působí jako nájemní vzory ze severských detektiv či amerických filmů. Racionálně si uvědomuju, že jsou to jen předsudky a stereotypizace, ale emoce vítězí. Kulturní šok se dostavil v nečekané síle.

Pomůže mi, když najedeme na nově opravenou dálnici obklopenou jednolitými lesy. Hladký asfalt a zeleň kolem mě uklidní. Rozdýchám to nejhorší, a když v Kolobřehu zaparkujeme na placeném parkovišti už mne počáteční hrůza opustí. Kolem to vypadá tak, jak si to z předchozí návštěvy Polska pamatuji – trochu jako na venkovské pouti – stánky se vším možným, mezi kterými se proplétají davy lidí.

V průvodci slibují, že „dlouhou promenádu vedoucí k majáku v létě zcela zahltí výletníci“ a mají pravdu. Ponoříme se do davu. Vypadá to, že celé Polsko se začátkem léta přesunulo k Baltu. Tentokrát na vrchol podsaditého cihlového majáku vystoupáme celá rodina.

Maják v Kolobřehu.

Na žádnou pořádnou kavárnu jsme zatím během této dovolené nenarazili, tak jsem z nadšená z malého stánku na kolech dole pod majákem, kde obsluhuje tmavovlasá slečna. Objednám si espresso-tonic, nápoj, který pro mne symbolizuje horké léto, ačkoliv tady u Baltu se zatím žádné vedro nekoná.  S velkým kelímkem se vydám zpátky k autu. Děti na mne čekají u jednoho ze stánků se suvenýry, kromě jiného i přívěšky na klíče s natištěnými křestními jmény. Kontrolují, jestli stále platí to, co před 4 lety – že tam všichni najdou své jméno. Jola, Justýnka, Kuba. To se jim u nás nestane.

Janek si u jednoho ze stánků koupí plnou tašku rybích produktů.

První a poslední espresso tonic této dovolené.

Z města přejedeme do jakého si satelitu vyrostlého podél pláže. Probloudíme se jednosměrnými uličkami až k bráně vedoucí do kempu, který jsem vybrala v Park4night, kde Camping Meridian je hodnocen 4,89 hvězdičkami z 5. S hodnocením musíme souhlasit – poloha jednu ulici od pláže, úplně nové sprchy a toalety, zelená tráva, vysoké stromy a dětské hřiště. Děti by možná strhly půl bodíku za rychlost wifi, ale to už jsou detaily.

Takové kempy Camping Meridian máme rádi - s zelenou trávou a vzrostlými stromy.

Já si večer zacvičím jedno flow z Hips like honey, abych lépe zpracovala kulturní šok, který naštěstí už skoro vymizel. Kdyby nebylo Štětína, asi by ani nenastal. Polské vesnice i města působí méně upraveně než ty německé, ale všude je čisto, nikde žádné odpadky, žádné pobořené domy, jen tráva není tak krátce ostříhaná, silnice tak dokonale opravené, domy tak bezchybně udržované jako v Německu. Upřímně, někdy mi to v Německu přišlo až moc vymazlené, tenhla polská realita mi přijde opravdovější.