Poznávací hra v Beverley

Po 10.4. York Traveller Rest Caravan Park, York, 190 m.n.m. (Western Australia, Austrálie) – Beverley, 200 m.n.m. (Western Australia, Austrálie)

Kolem půl čtvrté nás oba probudí intenzivní myší šramocení. Oba nás nezávisle na sobě napadne, že se myš chytila do jedné za nastražených pastiček a teď se zmítá ve smrtelných křečích. Já jsem tak rozespalá, že zase usnu, ale pak oba vstaneme a zajdeme si ztichlým kempem na záchod. Je to asi 100 kroků lezavým vlhkým chladem, který od sebe držím tím, že mám přes záda přehozený rozepnutý spacák. Když se natáhnu na postel, už si na myš ani nevzpomenu a usnu během chvilky.

Hned jak Janek ráno vstane, kontroluje pastičky schované ve skříňkách na potraviny a nádobí. Je připraven na nejhorší – krvavou spoušť – ale nic takového se nekoná. Chlebová návnada v pastičkách je trochu okousaná, ale myš se nechytila. Později si všimnu nakousaného rajčete v bedně pod naší postelí. Je to poprvé, co se myš dostala mimo systém stěn a skříněk a není to příjemný pocit. Poslední dva týdny, každý večer vyprazdňuji skříňky, aby se myš nedostala k potravinám a krmím ji raději řízeně. Od té doby, co o ní víme, se nikdy nestalo, že by okousala něco, co nebylo určené pro ni, ale tohle je už trochu moc. Dostat se mimo systém a pustit se do našeho jídla. To ještě netušíme, co přijde dnes v noci. To už bude hodně přes čáru.

Nakousané rajče.

Posnídáme. Joli si dá své standardní lupínky s mlékem (dnes si je může ohřát v mikrovlnce, protože jsme napojení na elektřinu), my ostatní snídáme hot cross buns. Týna kořeněné kupované. Janek, Kuba a já ty moje domácí, kam jsem místo poctivé nálože koření, dala jen vanilkový extrakt a místo sušeného ovoce hořké čokoládové pecičky. Joli hot cross buns odmítla s tím, že nejí hořkou čokoládu. Kuba jednu pecičku podruhé vydloubává a dává bokem. Já jsem s tímhle tradičním anglickým pečivem moc spokojená – chutná mi verze s kořením i ta s vanilkou a čokoládou. Těsto je hutné, máslové, kynuté, přesně takové jaké mám ráda.

Velikonoce moc neslavíme ani doma, natož na cestách. Instagramem se teď šíří jakési hnuté odporu k tradiční velikonoční pomlázce. Jsem ráda, že jsme mimo a děláme si vše po svém. Kluci nás vymrskají vařečkou a my jim za to věnujeme nějaké dobroty, které jsem koupila včera v supermarketu. Když máme uklizené auto, schovám v něm na snadno přístupná místa třicet malých čokoládových vajíček a děti je hledají.

Když mám splněny všechny ranní povinnosti, připravím si na trochu bokem podložku a dám se do cvičení. Sluníčko konečně prorazí skrz mračna, zažene mlhu, chlad a vlhkost a já odkládám mikinu a nasazuju sluneční brýle.

Před jedenáctou odjíždíme z kempu. Na informacích Jankovi poradili krásný výhled na město, tak tam zajedeme a zastavíme přímo u něj (žádné chození do kopce, jak by to bylo u nás v Česku se nekoná, prostě tam dojedeme auta, ujdeme dvacet metrů, pokocháme se, vyfotíme, nasedneme do auta a frčíme dál).

Poté pokračujeme směrem na Beverley. Cestou nakoukneme na místo, kde je možné přespat zdarma i pro nás, co nejsme, self-contained (nemáme záchod a nádrž na odpadní vodu). Je to tam prostorné, vybavené toaletami, na noc v pohodě. Ukládáme si to do paměti pro případ potřeby a pokračujeme dál do Beverley, kde by měl být nějaká být nějaké čtyřkilometrová procházka po městě a taky místo, kde zdarma přespat.

Beverley je jedna krásně opravená hlavní ulice s několika obchody a mnoha retardéry. Zastavíme na přespávacím místě, které vypadá dost uvolněně. Rychle si ho obhlédneme, ale není tu žádná oficiální cedule, že je určené jen pro self-contained vozidla. Rozhodneme se, že tu zůstaneme na noc. Toalety jsou sice trochu z ruky, ale jsou tu. Není to k nim o moc dál než v kempu, jen se musí přejít přes silnici, po které ale skoro nic nejezdí.

Po obědě jsme tak unavení, že si musíme lehnout a já dokonce na chvíli usnu. To myší řádění nám dává zabrat. Potom se vydáme na procházku. To, že existuje, jsme zjistili v aplikaci AllTrails a do Beverley jsme přijeli jen kvůli ní. Hledala jsme nějaký kratší trek, procházku cokoliv v okolí Yorku. Přímo tam nic nebylo, několik možností jsem našla v Northamu, ale nějak mne nezaujaly, proto jsem zvolila tuto, která byla i dobrým směrem.

Informace k procházce najdeme přímo na místě, kde parkujeme. Dozvíme se, že si stačí stáhnout další aplikaci a v ní najít Beverley. Janek aplikaci stáhne a pak předá mobil dětem. Ty už si najdou tu správnou poznávací procházku a řídí se pokyny v ní. Aplikace nás vede po jednotlivých místech v tomto městečku a na každém z nich musí děti splnit jednoduchý úkol – odpověď na znalostní otázku, vyfocení selfíčko na místě apod. Nic složitého, ale děti to baví. Nemusíme je k ničemu nutit, holky se střídají v překládání zadání úkolů z angličtiny, společně s Kubou chodí po městečku a plní úkoly. My dospělí je jen následujeme a případně pomáháme s překladem.

Ve městečku to i takhle o Velikonočním pondělí docela žije. Otevřená je galerie i pekárna. Na radnici se koná velikonoční výstava obrazů. Celé je to opravené, čisté, vkusné. Dětské hřiště je úplně nové. Nádražní budova, už mnoho let neslouží ke svému původnímu účelu, ale poskytuje ubytování umělcům, kteří zde pak pořádají různé kurzy. Boční zdi některých budov jsou vyzdobeny novými murály – street art  malbami.

Australané si hodně zakládají na místní historii. Nám Evropanům se může zdát zvláštní, že upozorňují na nejstarší budovu ve městě, která je z roku 1885, ale pro ně je to evidentně důležité. Budova stará 140 let, co to je? My přece máme zříceniny hradů ze 12. století, to není žádná historie. Jenže, když se nad tím člověk zamyslí, uvědomí si, že je to relativní. Že v Římě jsou stavby staré dvakrát tolik a k tomu všemu je Řím vyzdobený ještě jednou tak starými obelisky dovezenými z Egypta.

Aboriginci, kteří Austrálii obývali před příchodem Evropanů, žili tak udržitelným a ekologickým způsobem života, že se po nich téměř nic hmotného nedochovalo – jen pár otisků rukou na skalách.

Z procházky se vrátíme ucaprtaní. Odpočineme si, uvaříme večeři. Rozprší se. Do busíku se sotva vlézáme, ale naštěstí prší jen chvilku. Pak už může aspoň Janek sedět venku, abychom se uvnitř tak nemačkali.

Na noc Janek nastraží zase všechny čtyři pastičky. Když se v posteli před spaním zklidníme, slyšíme, jak myš pobíhá někde ve systému stěn a skříněk. V jednu chvíli mám pocit jako by mi myš přeběhla hned vedle hlavy. Dost se vyděsím, zase rozsvítíme, koukáme se kolem a Janek si všimne, že dole v rohu za jeho hlavou je prohlubeň mezi sedačkou (tj. postelí) a boční stěnou spodní kuchyňské skříňky. Asi právě tudy lozí ta potvůrka ze skříně, proběhne kolem Jankovy hlavy, vyšplhá po potahu zádové opěrky sedačky až nahoru, přeběhne po horním okraji a seběhne zase dolů k mojí hlavě, odkud seskočí na podlahu. Ucpeme díru nějakým hadrem a doufáme, že zbytek noci bude klidný.