Pod horu Ausangate (6384 m.n.m.) - aktualizováno

Út 18.10. benzínka, Hueccouno, 3600 m.n.m. (Peru) – Flora Restaurant, Pacchanta, 4305 m.n.m. (Peru)

Flashback do pravěku (psal Janek). Ausangate je nejen ikonicky tvarovaná sopka vysoká 6384 m, ale i stejnojmenný trek kolem ní. Jeden z několika, který jsme šli spolu tenkrát v roce 2008. Kromě sedmidenního Almamayo circuit v Cordilera Blanca u Huarazu a pětidenního Choquequirao trek k Machu Picchu, byl tento náš poslední velký, který jsme šli již sami bez Dana a Magdy. Specifikum tohoto 70km treku je, že je celý posazený nad 4000 m.n.m. a po cestě překonává dvě pětitisícová sedla. Zároveň celou dobu obcházíte Ausangate a kocháte se (pokud zrovna máte kyslík) dechberoucími výhledy na měnící se krajinu se zasněženým vrcholem v pozadí. Zpočátku je krajina spíše zemědělsky využívaná, později dramatická sopečná, hrající všemi barvami.

2. den treku v roce 2008, odpočinek :-)

Horu jsme měli tenktát doslova nadosah.

Krajina hrála všemi barvani. Toto místo bylo obzvláště speciální ;-)

O společnost nebyla nouze.

A nyní již letos…

Benzínka, kde jsme strávili noc. Děti se ráno chvíli učí, Janek vyřizuje emaily.

Tinké po ránu.

Náměstí v Tinké.

Poté vyrazíme směrem zpět do Tinké a v něm odbočíme z hlavní silnice na prašnou silnici vedoucí k prvnímu kempu na treku kolem Ausangate. Silnice je v dobrém stavu, zvedá se zpočátku poměrně pruddce do kopce. Proti nám jedou auta, motocyklisti i tuk-tuky. Není úplně snadné se s nimi vyhnout. V jednu chvíli jsou na silnici dva kužely a my musíme zaplatit místním poplatek za vstup k hoře.

Je zvláštní být znovu na tomto místě po tak dlouhé době. Moc si toho už nepamatujeme, jen některá místa z fotek, které jsme tehdy vyfotili. Některé fotky fotíme znovu. Před čtrnácti lety jsme tu šli pěšky a náš průvodce Pablo vedl dva koně s batohy, nyní jedeme autem, v němž vezeme tři děti.

V roce 2022.

V roce 2008. To stejné místo.

Kaktusy na zídce v roce 2022.

Kaktusy na zídce v roce 2008.

Postupně vyjedeme z vesnice a dostaneme na pláň, na kterou se tyčí majestátná hora, jejíž vrchol je schovaný v mracích. Máme dnes celý den takový slavnostní pocit, asi jako na Vánoce.

Cesta většinou dobrá, jen místy je kamenitá nebo je třeba přejet potůček. Nic co by náš obytňáček pod Jankových řízením nezvládl. Po osmi kilometrech dorazíme na místo, o kterém se v iOverlanderu píše, že dál už se nedá, protože cesta je zahrazená. Necháme tam auto, i když cesta nijak zahrazená není a dál pokračujeme pěšky. Trasa není nijak náročná, pochodujeme víceméně po rovině po prašné cestě, kterou zřejmě postavili teprve před pár lety, když budovali „vodovodní“ systém – jakousi betonovou strouhu, ve které teče mocný proud vody. Všechny děti i přes vysokou nadmořskou výšku (4400 m.n.m.) statečně šlapou.

Nás pět.

Před druhou hodinou dorazíme do kempu Upis. Za časů našeho mládí jsme si postavili stan uprostřed zelené louky a před setměním se zašli vykoupat do malého bazénu s horkou vodou. Za bazénem byl jeden domek. Voda do bazénu přitékala malými potůčky – v jednom byla horká a v druhém studená, v bazénu byla tak akorát teplá, aby to bylo příjemné. Nikde nikdo. Nebylo komu zaplatit.

Dnes to tu vypadá úplně jinak. Vidíme kamenné ohrady a v nich několik malý domků, v jedné ohradě stojí několik malých stanů. V místě „našeho bazénku“ jsou hned tři domky. Nás si hned na začátku odchytí jeden Peruánec se ženou v místním tradičním oblečení. Pozve nás k sobě do ohrady a do bazénu. Ženu, která se nám nenápadně snaží nabídnout nějaké ručně vyráběné náramky, pošle připravit horkou lázeň. Děti a Janek odpočívají, já se od nich oddělím a mám silné puzení se jít podívat na ten bazének. Když tam dojdu jsme překvapená, že místo je celé zanedbané, z dálky to nebylo vidět, bazén je celý zanesený pískem, budovy jsou pobořené. Je mi to líto. Mám z bazénu vtipnou fotku.

Bazének v roce 2008.

Vracím se zpět k rodině, beru si plavky na převlečení a společně s Jankem a holkama se vydáme k bazénku. Kuba je tak unavený, že na sluníčku usne. Za jednou z rozbořených budov se převleču do plavek a pak mne Janek vyfotí v bazénku stejně jako před lety.

Bazének v roce 2022.

Později se všichni odebereme koupat do nové bazénu, který je kousek dál. Musíme projít kolem stáda lam. Děti se převlečou do plavek a hned by skočily do vody, ale ta je moc horká. Tak moc, že se do ní ani nedají ponořit nohy. S Jankem zregulujeme přítok horké vody – jednoduše přehradíme horký potůček kamením a trsy trávy, takže do bazénku už přitéká jen vlažná voda z druhého potůčku. Na teplotu vody v bazénu to moc vliv nemá, jen pod přítokem se dá zcela ponořit.

Vyčerpaní z horké lázně se vracíme pro věci a loučíme se majitelem kempu. Ještě si koupíme tři náramky na ruku. Zahneme za roh a Kuba se hrozně sekne. Ječí, že ho bolí hlava a že je mu hrozná zima, i když je z nás nejvíc oblečený. Ječí, ječí a ječí. Nedá se s ním mluvit. Najdu ibuprofen, aby ho zapil (nevím jestli účinkuje i na příznaky výškové nemoci, ale je to minimálně jistá psychická pomoc). Po chvíli jekotu dorazí majitel kempu v ruce žmoulá plachtu a nabízí nám, že Kubu kousek ponese. S díky odmítáme. Kubu nakonec poponese Janek, což ho trochu uklidí a přestane křičet. Dokonce kousek ujde a tak se chvílemi nese a chvílemi šlape.

Vydali jsme se jinou cestou než jsme přešli a až po jisté době nám dojde, že sice vede do Tinké, ale nevede kolem místa, kde parkuje naše auto. Terén je naštěstí velmi přehledný, stačí odbočit doprava, vyšplhat se do sedýlka, kousek popojít a už v dálce vidíme náš domov na kolech. Nasedneme do něj, cestou zpět do vesnice natočíme dvě videa.

Small-talk na venkově.

Náměstíčku v Tinké to žije. Je tam spousta stánků se vším možným – se sendviči a kávou, s masem na špejli a pak jsou tam asi čtyři ženy se zahradními kolečky, která mají zakrytá mantami (to jsou ty barevné čtvercové šátky, které tu používají skoro na vše). Janek s Kubou si koupí maso na špejli. Nabídka zní carne (maso, obvykle hovězí) nebo pollo (kuře). Kluci si dají carne.

My holky koupíme pečivo a pak se jdeme podívat, co nabízejí ženy ve zahradních kolečkách. Já jsem tipovala, že tam mají housky. Co myslíte vy? Co tam tak mohly mít? Asi už je vám jasné, že to bude něco, o čem by Evropan nepředpokládal, že se skladuje v kolečkách. Nebudu vás napínat. Všechny čtyři tam měli carne de alpaca – maso z lamy alpaky. Čerstvé, trochu zvláštně naporcované – každá jinak. Udělala jsem překvapeno-pohoršený obličej a ony se všechny mile smály.

Z minulé cesty si pamatuju, že si Janek často dával lamí sendviče – housky plněné lamím masem. To já jsem volila sendviče s avokádem. Obojí nám moc chutnalo. Tady na náměstí mají jen housky plněné sýrem nebo marmeládou, na to nemáme chuť. Raději si ještě jednou zajdeme na masíčko na špejli. Joli a já si dáme kuře, které je výrazně kořeněné, Kuba už podruhé „carne“, protože poprvé mu moc chutnalo. Schválně se ptáme, jestli je to carne de alpaca a žena nám s úsměvem odpovídá, že je. Kuba se pohoršuje, říká, že alpaku jíst nebude, ale nakonec vše s chutí dojí :-) Janek mi dá ochutnat a není to vůbec špatné, necítím žádnou zvláštní pochuť, jen chuť dobrého masa a koření. Upřímně řečeno, co taky se všemi těmi alpakami, co tu chovají pro vlnu, jiného než je sníst, že? Proč chovat prasata nebo krávy, když alpaky jsou v těchto nadmořských jako doma? Alpačí maso je jedno z nejzdravějších červených mas – obsahuje málo tuku a hodně vitamínu A a železa. Přesně to, co potřebujete, abyste se adaptovali na vysokou nadmořskou výšku a zvedl se vám obsah hemoglobinu v krvi.

Posilněni, přejíždíme na do vesničky Pacchanta, která je na druhém konci treku kolem hory Ausangate. Cesta je prašná, ale až na poslední asi půl kilometr velmi kvalitní. Dojedeme za tmy (ono to z vyprávění vypadá, že jezdíme dlouho do noci, ale je nutné si uvědomit, že jsme v tropickém pásu, stmívá se tu krátce po šesté každý den, v 18:15 je už tma jako v pytli), zaparkujeme za restaurací, která patří paní Floře. I po tmě je vidět, že místo je to velmi prosté, ale je tu rovný plácek a splachovací záchod.