Opravené tlumiče
Po 3.10. Parque Ramon Castilla, Lima, 106 m.n.m. (Peru) - Parque Ramon Castilla, Lima, 106 m.n.m. (Peru)
Brzdy máme od Kolumbie nové, EGR ventil přestal škytat v Ekvádoru pravděpodobně díky lepší naftě. Dnes konečně nastal ten den, kdy nám opraví tlumiče na předních kolech a závěsy na zadních. Doufáme, že tak končí nekonečná jízda po servisech ve třech zemích a že už od oprav budeme mít do konce naší cesty pokoj.
Noc u parku byla velmi klidná, jen Týna, která spala v kabině, si stěžuje už od pěti ráno ji rušili hlasy kolemjdoucích, který zřejmě venčili psy nebo si šli do parku zaběhat. Ráno nikam nespěcháme, místo na spaní jsme vybírali tak, aby nebylo daleko od autoservisu. Chvíli po půl deváté vyjedeme, v Limě je jako v každém hlavním městě světa po ránu zácpa, ale i tak dorazíme před areál kde je autoservis včas. Cestou si všimneme, že hned vedle je menší nákupní středisko se supermarketem a s kavárnou Starbucks.
V servisu se nás ujme Fredy, se kterým Janek už několik dní komunikoval emailem i přes WhatsApp. Je moc milý na rozdíl od většiny Peruánců, které jsme doposud potkali. Ti na nás působí velmi chladně. Je to velký kontrast k velmi vřelým (někdy až trochu vlezlým) Kolumbijcům. Já s dětmi se uchýlíme do místnosti pro návštěvy, která je naštěstí o dost větší než ta předchozí. Je tu několik křesel, stůl se židlím, konferenční stolek, automat na kávu a toaleta. Potřebovali bychom wifi, ve vzduchu jich je nejmíň sedm. Na jednu se nám podaří přihlásit, ale nefunguje bohužel úplně na všechny webové stránky. Když Janek poprosí jednu z paní za pokladním okýnkem o heslo wifi, nevypadá z toho zrovna nadšeně, ale slíbí, že je sežene. Opravdu mi jen o několik hodin později donese napsané na papírku. Zapomenu se zeptat, ke které z wifi přísluší a tak vyzkouším úplně všechny, ale nefunguje ani k jedné.
Když se nám podaří ráno děti stabilizovat v místnosti pro hosty – všechny mají, co na práci. Necháme je tam chvíli samotné a vyrazíme do Starbucksu hned vedle (automat totiž nefunguje a navíc chceme být aspoň chvilku sami dva). Vstup do autoservisu je hlídaný hlídačem velmi důkladně, nemusí se bát, že by se dětem něco přihodilo. Ve Strabucksu si dám dýňové macchiato a Janek nějakou podobnou kávovou podivnost, požádáme o heslo na wifi, které dostaneme spolu s milým úsměvem a pak si užíváme teplého sladkého nápoje a rychlého internetu.
Když se vrátíme zpět, jsou děti zcela v pořádku. Janek vyrazí něco zařizovat, já se věnuji dětem. Potom si zajdeme na pizzu do Pizza Hut, což je takový americký fast food s pizzou. Po obědě vezmu Janek Týnu pěknou procházkou dojdou na pobočku pojišťovny, kde konečně vyřídí povinné ručení (SOAT).
Být celý den v jedné místnosti je docela náročné. Snažíme se učit. Oprava auta se nakonec dost protáhne, ale mechanici nám vyjdou vstříc pracují až do večera, aby to stihly během jednoho dne. Já sama (chápete to sama) zajdu nakoupit d supermarketu, dost si to užívám, mám čas nad nákupem přemýšlet, vybrat v klidu mouku i čaj. K večeru už s dětmi šijou všichni čerti, tak je vezmu do Starbucks, koupím si zase to dýňové kafe, požádáme o nové heslo na wifi a pak si ho všichni chvíli užíváme.
Když se vrátíme, už je auto skoro hotové. Stačí chvíli počkat, pak se s díky loučíme. Je už moc pozdě na to, abychom odjížděli z Limy a tak se vracíme na staré dobré místo u parku, kde zastavíme na skoro stejném místě.