Ollantaytambo a Moray

St 12.10. placené parkoviště, Ollantaytambo, 2789 m.n.m. (Peru) - městské parkoviště Chinchero, 3721 m.n.m. (Peru)

Vstup na do inckých ruin v Ollantaytambo se otevírá v sedm hodin ráno. My si u pokladny kupujeme lístky tzv. bolleto turistico chvíli po osmé. Kuba naštěstí ještě neplatí, holky mají poloviční slevu.

Trh pro turisty hned pod ruinami.

Kupujeme lístky.

Boleto turistico je hromadná vstupenka na více památek v Posvátném údolí. Není možné si koupit lístky jendotlivě. Existují tři verze lístku podle toho, které památky zahrnují a kolik dní platí. Kompletní vstupenka stojí 130 solů a má platnost 10 dní. Pro studenty do věku 26 let je možné zakoupit vstupenku za 70 solů. Celkem je možné se vstupenkou navštívit 16 míst.

Letecký pohled na městečko Ollantaytambo, vlevo na konci hned nad údolím jsou incké ruiny.

Letecký pohled na incké ruiny v Ollantaytambu.

Hledejte naše auto mezi autobusy.

Ruiny se tyčí přímo nad městečkem, po zakoupení lístků projdeme branou a pomalu zadýchaně vystoupáme úplně nahoru a k Chrámu Slunce. Je nádherně, takhle po ránu tu není moc lidí a tak máme místo víceméně jen pro sebe.

Ollantaytambo patří mezi jedno z dodnes obývaných inckých měst. Od doby Inků bylo přestavěno, ale některé jejich stavby se používají dodnes. Město leží na začátku Posvátného údolí, asi 70 km od Cuzca. Na archeologickém nalezišti je nacházejí zemědělské terasy, Chrám Slunce a několik fontán.

Následujeme šipky, které vedou návštěvníky po všech archeologických nalezištích. Peruánci to mají dobře vymyšlené – obvykle vás nejprve donutí vyšlapat ten největší a nejprudší kopec a pak vás vedou pomalu dolů. Trasy jsou jednosměrné, aby se předešlo zmatku, mísení skupin a nepříjemnému míjení se tváří v tvář v úzkých průchodech, urychlil se průchod a každý si místo, co nejlépe užil i při velkém počtu návštěvníků.

Stoupáme a zadýcháváme se.

Chrám Slunce a jeho šest metrů vysoké kamenné bloky, které Inkové dovezli z lomu na opačné straně řeky.

Kuba chtěl zůstat v autě. Vůbec se mu sem nechtělo chodit, ale nakonec je také nadšený. Hlavně, když mu dovolíme se vtěsnat do niky v jedné ze stěn. Já obdivuji „vodovodní systém“, který od doby Inků funguje doposud. Odněkud z hor je kanály přivedena voda do nižších částí naleziště, kde teče do několika jednoduchých fontán. Voda teče různými kanály i celým městečkem, kolem trhu, uprostřed úzkých uliček. Přijde mi to fascinující. Místní je stále využívají – nabírající si ji do kýblů, aby s ní něco umyli.

Po prohlídce ruin, nakupujeme na trhu. Týna koupí dárek své kamarádce, jinak se docela držíme. Jak se naše cesta pomalu a jistě chýlí ke konci (ještě toho máme hodně před sebou, ale spíše samé dražší země), snažíme se kupovat dárky pro rodinu a přátele. Tady v Peru je možnost koupit dárky vyrobené v této zemi, sice často v továrně, ale rozhodně ne v Číně (nebo aspoň doufáme, že ne). Často se nám povede koupit i něco ručně vyrobeného (náramky na ruku, háčkovaná čepice, keramika, … ). Poslední tři měsíce budeme trávit v Austrálii a tam třeba budou všechny suvenýry vyrobené v čínských továrnách.

Palačinky za odměnu.

Chvilka školy. Psaní je potřeba trénovat a trénovat.

Po obědě chceme přejet na další incké naleziště v Moray. Mělo by to být jen asi třicet kilometrů, ale nejdřív se zdržíme na trhu pro místní ve městě Urubamba.

Středeční trh v Urubambě je pro místní. dělí se na jednotlivé sekce - ovoce, zeleniny, brambory, maso, domácí zvířata a domácí potřeby.

Tady jsme koupili olivy.

Tady jarní cibulku. Obří svazek za jeden sol (čili šest korun).

Tady zase limetky.

Tady jsme koupili mrkev.

Tady kupuju hrášek a tomate de arbol (česky rajčenka).

Brambory, brambory, brambory. My jsme je koupili jinde.

Pomeranče jsme koupili tady.

Později se zase zasekneme v úzkých uličkách městečka Maras.(taxikář parkuje tak, že kolem něj nemůžeme projet a jinudy cesta nevede – experimentálně ověřeno) a poté vede část cesty po prašné cestě, kde musíme jet pomalu.

Uličky městečka Maras nejsou stavěné na tak velká auto jako je to naše.

Krajina nahoře nad údolím je neskutečná, ani ne tak daleko vidíme vysoké majestátní hory, na suchých loukách (pampách) se pasou ovce, koně, oslíci a prasata. Parkujeme asi půl kilometru od naleziště, protože asfaltová silnice k němu se teprve buduje. Kolem auta nám pobíhají malá podsvinčátka, popelí se tu děti a jedna paní prodává u stánku chlazené nápoje.

Sušení prádla na keřích.

Moray je incké naleziště, které pravděpodobně sloužilo jako zemědělská laboratoř. Na každém stupni teras ve tvaru nepravidelného amfiteátru nejspíš pěstovali různé druhy plodin.

Po návratu od „laboratoře“ si koupíme něco k pití, abychom podpořili místní ekonomiku, nasedneme do auta, tentokrát už najedeme na z poloviny hotovou asfaltku a zamíříme do městečka Chinchero, kde jsou další ruiny a kde bychom chtěli přespat.

Blíží se západ slunce, místní shánějí dobytek a vracejí se s ním domů. Krajina je ještě krásnější než dřív. Kocháme se výhledy z okna. V úzkých uličkách městečka Maras se opět zasekneme. Tentokrát nám cestu zahradí stádo ovcí. Musíme úplně zastavit, vypnout motor a čekat než se ovečky kolem nás doslova protlačí.

Stádo ovcí přímo proti nám.

Občas vyplatí nebýt líná, vyskočit z auta do večerního chladu a vyfotit zácpu v uličkách městečka Maras.

V Chinchiru zaparkujeme na městském parkovišti přímo u místa, kde se konají v neděli trhy, a kousek pod ruinami, pod dozorem policejní stanice. Už je tma. Až do auta nám dosahuje wifi bez hesla. S radostí se na ni připojíme.

Krajina cestou do Chinchera.

Maličká prodavačka ručně tkaných náramků v Chicheru.